2. neděle adventní

            Čtení z listu sv. Pavla, apoštola, k Římanům (XV, 4 - 13):

            Bratři! Vše, co bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom trpělivostí a útěchou z Písma měli naději. A Bůh, dárce trpělivosti a útěchy, dej vám stejné vzájemné myšlení podle Krista Ježíše, abyste shodně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce našeho Pána, Ježíše Krista.

            Proto přijměte jeden druhého, jako i Kristus nás přijal k Boží slávě. Pravím totiž, že Kristus se stal služebníkem obřízky pro Boží pravdivost, aby stvrdil zaslíbení, dané otcům, pohané však, že velebí Boha pro milosrdenství, jak je psáno: Proto budu tě oslavovati mezi národy a budu pěti tvému jménu. A dále praví: Radujte se, pohané, s jeho lidem.

            A opět:

            Chvalte všichni pohané Pána a vychvalujte ho všichni národové.

            A Izaiáš zase říká:

            Bude kořen z Jezu a to ten, který povstane, aby vládl nad pohany, v něho budou pohané doufati. Bůh pak naděje ať vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste oplývali v naději mocí Ducha svatého.

            Pokračování sv. Evangelia podle sv. Matouše (XI, 2 - 10):

           Za onoho času, uslyšev Jan ve vězení o skutcích Kristových, poslal k němu své učedníky otázat se: "Ty jsi ten, který má přijíti, nebo máme čekati jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očisťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým je zvěstováno evangelium, blažený je ten, komu nejsem kamenem úrazu." 

           Zatímco odcházeli, Ježíš začal mluviti k zástupům o Janovi: Co jste vyšli na poušť shlédnout? Třtinu větrem zmítanou? Nuže, co jste vyšli vidět? Člověka oděného jemným rouchem? Hle, lidé, kteří nosí jemná roucha, jsou v královských palácích. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Ano, pravím vám a více než proroka. Neboť o něm je to psáno:

          Hle, já posílám svého posla před tvou tváří, a ten ti připraví cestu před tebou.

            Vše, co bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení. Proto je třeba pochopit smysl toho, co je v Písmu pro nás napsáno. Evangelia nemusí být měněna, avšak výklad jejich musí být stále hlubší a úplnější. O slovech, pocházejících z věčné moudrosti nikdy nemůžeme říci, že už byla dostatečně a úplně pochopena. Proto jejich výklad by neměl nikdy ustrnout na nějaké ustálené formě a úrovni. Nikoliv hledat úmyslně nový význam, ale takový, který by opět poučoval dokonaleji. Teprve, když se dostaneme za běžný a doslovný smysl slov Písma, zrodí se v nich naděje, že ta­ké za tímto světem hmotných projevů je svět nehmotný, věčný, svět dokonalý. Hluboké pochopení Písma nás nestrhuje jen k údivu nad velkolepostí tam uložených myšlenek, nýbrž též ke snaze, abychom psané chápali stále dokonaleji. Hluboké pochopení však nikdy není oblastí ohraničenou do sebe, nýbrž proniká brzy z našich vnitř­ních vztahů do okolního světa. To je nejjistější známka prvého pochopení. Ne ten nejlépe pochopil, kdo dovede o svém porozumění nejkrásněji a nejduchaplněji mluvit, ale kdo dovede pochopení pravdy projevit ve skutcích. Duchovní pravda má totiž zcela jinou povahu než světská. Není to pravda naučená, nýbrž prožitá a proto se týká vždy celého života, v němž se zračí a nanovo prožívá. Nejlépe to dokazoval svým životem Pán Ježíš. Pravda, kterou zažíval, způsobovala, že hodnotil svůj život, i život lidí, podle ní a že podle ní také žil. Jeho pochopení odpovídalo jeho způsobu života. Takové dokonalosti pochopení i života není sice člověk schopen ze své síly, avšak tím více má toužiti po pomoci Boží, v níž je veškerá naděje, veškerá naše síla a veškerá pravda.

            Správně pochopená pravda a právě tak opravdová ctnost, mají jeden společný znak, patrný navenek: Snášenlivost s ostatními. Hlasatelé prožité pravdy mají své ctnosti nejen pro sebe, ale pro všechny, mají zažité pravdy nejen pro své soukromé potřeby, ale uplatňují je vůči svému okolí, žijí podle nich ve styku s ostat­ními lidmi, proto přijímají jeden druhého, jako Kristus přijímal lidi k Boží slávě.

            Je však samozřejmé, že pravdu musí napřed člověk poznat ve svém nitru a rovněž ctnost musí vyzkoušet napřed v užším vztahu s nejbližším okolím. Neosvědčí-li se ani tam, je těžko myslitel­né, že obstojí na veřejnosti. Proto např. sv. Jan Křtitel nevys­toupil hned veřejně, nýbrž dlouhou dobu žil na poušti a připravo­val se pro svůj veřejný úkol.

            Víme z evangelia sv. Lukáše o všech okolnostech, za nichž se zrodil sv. Jan. Bylo to dítě vyvolené. Jeho otec o něm proroko­val, že bude připravovat cesty Páně. To se také stalo.

            Dnešní evangelium však staví vedle sebe Jana a Ježíše, Jan představuje člověka, který hledá a nalezne Boha, a to napřed pro sebe a pak pro lidi. Pán Ježíš představuje oživeného Boha v nás, sestoupivší království Boží mezi nás. A protože to je všechno psáno pro naše poučení, napadne nám, že z poměru mezi sv. Janem a Pánem Ježíšem můžeme usuzovat na poměr mezi člověkem hledajícím Boha a Bohem samým. Sv. Jan - člověk hledající Boha, naše lidské já, má důležitou funkci při uvedení Boha do lidského života. Vždyť sv. Jan byl prostředníkem Ducha svatého, který sestoupil na Pána Ježíše při křtu v Jordánu. Takovým prostředníkem je vskutku každý člověk, který se snaží o to, aby uvedl Boha do svého vědo­mí, do svého života. Všimněte si též obdobného postavení sv. Jana při křtu s postavením Panny Marie při zrození Pána Ježíše.

            Objevuje se nám tu pravý smysl lidského života a všech jeho složek. Nesmrtelná duše je činitelem, z něhož se rodí Bůh ve smrtelné lidské duši, tj. sestupuje na zem - do běžného našeho vědo­mí. Jakmile toto božské dítě dospěje a ocitne se na prahu učitel­ského povolání, čeká velký úkol už i smrtelnou duši (sv. Jan), úkol jehož se zhostila předtím nesmrtelná duše (Panna Maria), tj. být prostředníkem Ducha svatého a umožňovat tak své vlastní osvícení, které spočívá v uvědomění, že člověk je pak dítětem Božím, v němž se Bohu zalíbilo. O tom však budeme mít příležitost mluvit později.

              Avšak dnešní sv. evangelium nám nepředkládá jen částečný pohled na věc.           

           Sv. Jan je ve vězení, avšak posílá své žáky, aby se ptali přímo Ježíše, za koho jej má považovat. Stalo se to už po křtu, který sv. Jan provedl na Pánu Ježíši. Je možné, aby sv. Jan, kte­rý byl svědkem zázračného sestoupení Ducha svatého na Pána Ježíše v Jordánu, nyní se potřeboval znovu ptát, kdo vlastně ten Ježíš je? Vykladači Písma obyčejně tvrdí, že sv. Jan chtěl pouze svým žákům podat důkaz o Ježíšově Synovství Božím, protože sám jej přece měl. Možná, že tomu také tak bylo, ale snažme se poodejít od pouhé historie, která nás zde sama o sobě nepoučí. Správnost, či nesprávnost zmíněného tvrzení vykladačů Písma není pro nás rozhodující.

            Pro nás je důležité vědět, že člověku - Janovi - nestačí, aby se v něm zrodil Kristus, protože tento je zprvu nemluvňátkem, neprojevuje se tak zřejmě, aby se o jeho existenci nedalo občas pochybovat. Člověku nestačí ani to, když se dozví, že jeho pravé vnitřní Božské já je opravdovým Synem Božím. Zůstává i nadále křehkým člověkem, který musí být stále přesvědčován o živé existenci Boží v sobě tím, že Boží silou, jejímž je nositelem, může dělat zázraky, tj. více, než dokázal před tím, než v něm nastalo ono uvědomění vlastní nesmrtelnosti. Zázraky Ježíšovy nebyly jen službou lidem, ale také ustavičně opakovanými důkazy o Bohu. Stejná situace nastává při vnitřním vzestupu duše k Bohu. Smrtel­ná lidská duše, její zevní vědomí, si žádá ustavičné důkazy o existenci nesmrtelného v ní. Dostává je ovšem v hojné míře. Ale čím více jich získá, tím nutnější se stává jeho smrt na kříži. Vždyť jimi se posiluje lidské já, které není věčné, jimi se ozdo­buje, povyšuje téměř na nesmrtelného a všemohoucího Boha. Pozor na to! Kdyby nebylo nakonec odstraněno, stalo by se nepřekonatel­nou překážkou trvalého spojení s Bohem. A tak se stává, že Jan člověk je sťat, Ježíš, syn člověka, ukřižován. To jsou nutné články v řetězu událostí při každém vnitřním vývoji duše. Jen Panna Maria -nesmrtelná duše - neumírá, stojí ještě i pod křížem smrtí nedotčena. Ukazuje se být pomocnicí až do konečné fáze vý­voje.

            Pohlédněme však ještě jednou na Jana a Ježíše. Jan, bojují­cí, trpící v žaláři, dobývající duchovních pozic krutými posty a pobytem na poušti na modlitbách, Ježíš Kristus, svobodný a svo­bodně rozhodující, kdy unikne svým katanům a kdy rozhoduje niko­liv jen nad životem své tělesné schránky, ale i o životech jiných lidí. Takový je poměr našeho zevního vědomí, našeho pocitu já, který všichni známe, k našemu vnitřnímu nesmrtelnému Já, které znají jen málokteří. Smrtelné musí bojovat o to, aby do jeho ži­vota mohl vstoupit Kristus. Naše nesvobodné já, žalářované svými špatnostmi, svým bojem získává postupně možnost zrodit uvnitř du­še malého Ježíška, potom vědomý pocit nesmrtelnosti - Synovství Boží a od té doby může volně vstupovat do věčného života. Má však právo jen se ponořit a zase se musí vynořit. Asi tak, jak se sv. Jan zeptal pomocí svých žáků, kdo je Pán Ježíš. Pomocí svých nej­lepších vlastností může být člověk svědkem toho, jaká je moc Boží uvnitř něho, avšak nic víc. Bude třeba, aby mysticky (ne hmotně) umřel na kříži. Teprve pak už nebude potřebovat se ptát svého nitra na to neb na ono, nýbrž bude trvale vědět, neboť střed jeho vědomí se trvale přesune do nesmrtelné oblasti.

            Z toho můžeme vyvodit další poučení: K tomu, aby mohl člověk dospět do stavu osvícení, tj. do stavu, kdy je vědomě veden Bo­hem, musí se co nejvíce odříkat světských rozkoší a samolibého pohodlí, asi jako závodník, který podstupuje dlouhodobý trénink. To nám říká příklad Janův a také příklad Ježíšův před křtem v Jordánu. Dosáhne-li osvícení, v Bibli znázorněném křtem v Jor­dánu, zbývá mu jen, aby se vnitřně zažité ukázalo být tak silným, že zvítězí nad pokušením, pocházejícím z lidského já, aby si člo­věk výsledky duchovního života sobecky nepřivlastnil ke zvýšení své slávy a moci. Tak bylo ukázáno v pokušení Ježíše na poušti. Potom už se život stává daleko svobodnějším, volnějším, dokona­lejším, než jaký byl předtím. Ještě však to není úplná svoboda. Ta se natrvalo dostaví po smrti na kříži - stav trvalého spojení s Bohem.

            Nejlépe se člověk disponuje ke zrození Pána Ježíše v sobě, když plnost svého života věnuje Bohu. Nic víc dát nemůže a nic cennějšího také nemá. Zvláště mladý člověk, začne-li žít pro Bo­ha, dozajista se s ním vědomě setká. Proto Pán Ježíš zval k sobě děti, ukazoval na jejich příklad, na jejich schopnost se bezvýh­radně oddat. (3)

Vysvětlivka (na konci 1. dílu):

3. Evangelium sv. Matouše pokračuje v kap. XI, 18 takto:             

            "Neboť přišel Jan, nejedl ani nepil, a říkají, má zlého ducha. Přišel Syn člověka, který jí a pije, a říkají: "Hle, jed­lík a pijan, přítel celníků a hříšníků."

             Nejde nám o to, jak tehdy lidé hodnotili sv. Jana a Pána Ježíše, jako spíše o to, abychom si dobře uvědomili, že jeden z nich byl přísný asketa a druhý z nich nic si neujímal při styku s lidmi a zřejmě nebyl ani vegetariánem ani abstinentem, protože by byl nemohl být přítelem celníků a hříšníků. Ti, kdo nemají správný pojem o svatosti, neradi berou na vědomí, že vývoj jedin­ce má dvě fáze: první - symbolizovanou sv. Janem - odříkavou, ale ne pro odříkání nebo pro ctnost samu, nýbrž spatřující v odříkání jeden z nejdůležitějších prostředků, jak se disponovat k tomu, aby si člověk uvědomil svou nesmrtelnost. Křesťané tomu říkají, aby byl spasen, ovšem v té chvíli, nikoliv s definitivní platnos­tí, neboť duchovní vzestup má své stupně, zná také své pády a no­vé vzestupy. Druhá fáze je období osvobození od sama sebe. Kdo se neocitl na této svobodě a začne si počínat jako svobodný člověk, ten nikdy nedosáhne svobody. A Pán Ježíš uměl ještě něco navíc, co částečně ovládli jen nejlepší z křesťanských i mimokřesťans­kých světců, jako např. Filip z Neri nebo Ramakrišna - uměl od­stoupit mezi nesvobodné, mezi otroky tělesnosti, nevystavoval při tom na odiv svou svatost, ale dovedl je přesto svou svatostí na­kazit a mezi nimi si vybíral své nejlepší žáky.
 

Doufám, že jsem vám připravil trochu materiálu o dalším rozjímání a pokud jste objevili více, vzdejme díky Bohu a autorovi. Přeji vám vše nejlepší do Nového roku 2009.

                                                                                              Jaroslav Macháček