Jde mi o naše spojení, kterého se tyhle starosti netýkají. Na nějaké úrovni spolu máme hluboký vztah, jinak bys tady nebyl. Když ti za to stojí sem přijít a poslouchat tyhle řeči, tak něco v tobě s tím rezonuje.

Jasně, s většinou těch řečí souhlasím, v průběhu života jsem k tomu také došel.

No vidíš, ale co dál? Nevím si s tebou rady. Oba jsme mudrlanti, kteří si dobře pokecají a zameditují, ale na obyčejné, lidské rovině mezi námi něco vázne. Se všemi tady okolo mám v téhle oblasti větší spojení. Na úrovni duchovní teorie mám s tebou užší kontakt než s vlastní ženou, která zívá, když dlouho mluvím, často věcem nerozumí a ani rozumět nechce. Ale milujeme se, jsme spolu a vytváříme nějaké prostředí. S tebou se mi to ovšem nedaří.

Nechci tady rozebírat naše starosti, stačí, kolik času tím strávíme doma. Chci, aby se tady naše vztahy staly ucelenými. Aby proudily na všech úrovních. To je taky paradoxně jediný účinný způsob, jak se zbavit většiny našich napětí a tím i většiny starostí. Starosti a napětí jsou totožné.

Mezi mnou a tebou už pravděpodobně nevznikne nějaké hluboké nedorozumění o duchovní cestě. Ujíždíš si na tom stejně dlouho jako já a dospěl jsi na mentální úrovni k podobným výsledkům. Takže co bych ti mohl přinést nového? Snad více přirozenosti, pokud bys byl zamotaný v nějakých duchovních pravidlech.

Ne, já už nemám duchovní axiomy. Když je hezky, duchovnost jde stranou, raději budu pracovat na chalupě.

Dobře, vzpomínám si na období, kdy jsem byl tak přehlcený duchovnem, že jsem o něm už nechtěl nic slyšet a snažil se mu vyhnout. To byl důsledek mého fanatismu. Neděje se ti něco podobného?

To už mám také za sebou. Hodně jsem polevil, ale potom jsem po nějaké době zjistil, že mě to stejně dostihne, že se tomu nemůžu vyhnout a musím věci dokončit. Ale možná je mezi námi napětí z toho, že ty preferuješ komunitní model, který možná není pro mě vhodný.

Rozumím. Může to tak vypadat, když často mluvím o komunitě jako o místě, kde se odehrávají zásadní změny v nastavení osobností, které by se jinde odehrát nemohly. Ale byl bych rád, kdyby se ani z tohoto nedělalo pravidlo. Samozřejmě, že existují lidé, kteří se nepotřebují účastnit procesů v takových společenstvích. Ti nepotřebují ani žádnou jinou podporu, učitele, nebo motivaci.

Jezdí k nám takoví lidé, sednou si a jsou přínosem, světlem. A pak zase jedou dál. Když přijedou, je to, jako by tam vždycky byli. A když odjedou, je to, jako by nikdy neodjeli. Spojení se nikdy nepřeruší. To ale nejde vytvořit chytrou myslí ani meditací. To jsou prostě oni, mají to v sobě, mají štěstí a rozdávají ho. Pokud s námi můžeš mít takhle celistvé spojení, že okamžitě zapadneš a jsi doma, pokud takové spojení můžeš mít s kýmkoliv na světě, nepotřebuješ speciální komunitu, protože pak je pro tebe komunita celý svět. Všichni žijeme v komunitě, ať chceme, nebo ne, záleží jen na stupni pravdivosti a otevřenosti vztahů.

Ale také se setkáváme se vzdělanými lidmi, kteří byli vysvěceni v mnoha duchovních školách, ale prostě se neuvolní, mají nějakou jemnou, průsvitnou hranici, ve které jsou uvězněni, ve které se jejich energie točí jako v mýdlové bublině, takže ke spojení nemůže dojít. Neuvolní se, nevezmou si volno ze své role. Aby zachovali fazónu, jsou ochotní slevit ze svých požadavků, aby život proudil volně. Jsou ochotní se izolovat, a proto pro ně komunita také nemusí být aktuální.

Přestože my dva si dobře rozumíme a máme se hodně rádi, nějak k sobě nemůžeme přijít blíž. Mění se to, ale pomalu. Když to mám říct jednoduše, ještě nejsi úplně obyčejný.

Čekal jsem, že budeš konkrétnější. Souhlasím s tím, ale to mi moc nepomůže.

Zkusím to. Jsi inteligentní a dovedeš si ze semináře pro sebe hodně užitečného odnést. Jsi dobrý žák, nejen svých učitelů, ale i životních situací. Učíš se rychle a efektivně, ale ještě pořád nejsi obyčejný člověk, i když už víš, že tě stejně nic jiného nečeká.

Řeknu ti starý zenový příběh, trochu ho pravděpodobně popletu, ale snad se mi podaří ho vytáhnout na světlo. Učitel učí žáka střílet z luku, jako cestu k osvícení. Deset let meditací, tréninků, střílení, soustředění. Žák je bravurní střelec, nikdy nemine cíl, nikdy nezakolísá, nikdy neztratí soustředění. Je plný síly a elánu. A přijde mistrovská zkouška, tři střely na cíl, které rozhodnou o kvalifikaci žáka. Pokud zkoušku neudělá, ztrácí možnost stát se mistrem. Vystřelí první šíp a zasáhne střed. A učitel říká: „Všechno je perfektní, tvůj postoj, pohyby, přesnost, ale něco tomu chybí“. A žák přemýšlí: „Tolik dřiny, tolik knih a rozhovorů, tolik lásky k učiteli, co ještě můžu udělat? Asi by to chtělo trochu lehkosti a humoru“. Nedechne se, mrkne na mistra a bez váhání vystřelí. A slyší: „Je to lepší, ale to zásadní v tom není“. A ten člověk má poslední ránu a už žádný nápad, má prázdnou hlavu a srdce smířené, že nebude srdcem mistra. Uvolní se a vystřelí…