Skutečný příběh - pokračování

Hana Evansova

Zvuky noci, křupání neviditelných kamenů pod chodidly. Ještě nikdy jsem po téhle stezce nekráčela v takové tmě, naše skupinové výpravy byly většinou pečlivě naplánovány na úplňkové noci, ale teď - kde byl měsíc, když jsem ho nejvíc potřebovala? Rozsvítila jsem baterku, vyplašila sama sebe hrůzu nahánějící hrou světel a stínů, která se ztrojrozměrnila projekcí na trnitá křoviska a kamenné hroudy, ... a baterku jsem zase zhasla.

Světlo jenom přidalo okolí na strašidelnosti. Jakoby nestačilo šumění nočního větru, které ohlušovalo mě vnímání a znejisťovalo mě, křik vyrušených divokých holubů, šramot zvířecích těl, prodírajících se nedaleko houštinami. Tygr? Vlk? Yetti??? Vsadila bych se s velkou jistotou, že jenom několik drobných krétských koz s hrubou, polodlouhou srstí a nehybnýma očima, na něž si člověk může s velkou dávkou fantazie projektovat ďábelskou tvář. Ten, kdo se nechce unavovat velkou dávkou, v nich lehce vidí chlupatého, mrštného a smrdutého Pana, divokého boha přírody, neustále nadrženého a právě tolik primitivně vzrušujícího.

Jakmile jsem uslyšela potvrzující meknutí, ulevilo se mi a můj strach se stáhnul zpátky do žhavých uhlíků. Ale moje tělo se myšlenkami na Pana probudilo.

Kréta mě vždycky rajcovala a zvláště když se pobyt v ní proměnil v duchovní kontemplaci. Něco ve vzduchu - slaná vůně moře, tetelící se v horkém vzduchu, protkaném starodávnými hieroglyfy zapsanými do akašické kroniky dějin, ... něco dělá Krétu neuvěřitelně sexy. Prvek ohně i vody i země je tu rozpumpovaný na plné pecky a vzduch, řekla bych, že vzduch - krom toho, že překrásně voňavého vzduchu (fíkovníky, pomeranče, citróny, olivy a bazalka jen tak na okraj) je tu až až - je tu zastoupený na úrovni mysli, na úrovni vzpomínek na bájné časy, kterým se člověk, který se jen trochu uvolní na horké pláži či ve stínu olivových hájů a už vůbec neřku-li v čišícím chladu podzemní jeskyně, neubrání. Mysl pootevře dvířka a bájná vyprávění vtrhnou nedočkavě dovnitř. Jsou vděčná za každého poddajného posluchače - celá země je jimi tak nabitá, že padají jako přezrálá jabka do měkkých peřin duší snílků... A tělo se rozruší pomyšlením na radostné hodování na svatbě smyslů a ducha. Krev začne proudit v rychlejším tempu, srdce se rozbuší... Chci se pomilovat s hlínou, se skálou, s vůní nočního vzduchu, s rozčileným sokolem, jehož křik se rozléhá soutěskou, která se přede mnou náhle otevírá.

Jsem na vrcholku skály a tak jako v životě, šla jsem nahoru a teď budu muset jít zase dolů. Na vrcholu je náhle velká jáma - bývalá jeskyně, jedna z několika propojených sester, jejíž strop se však propadl a teď vytváří propasťovitou prohlubeň, do níž se dá sejít po úzkém, polopřirozeném schodišti z halabala seskládaných kamenů. To ve stěně této propasti se nachází vchod do jeskyně...

Dýchám. Srdce mi buší, nejen slastným rozrušením, ale i strachem, který si se mnou opravdu kruté zahrává jak kočka s myší. Každé zašustnuti vedle mě v křoví jej podpálí a on vyšlehne z mého - odkud? Cítím jej kdesi v břiše - jakoby mě chytnul sebejistě za střeva a zakroutil jimi jak husím krkem. V krku mi naběhne knedlík a já na místě ochrnu, neodvažujíc se pohnout a prozradit tak nepříteli svoji lokalitu. Ve spáncích mi prudce tepe krev a já pročesávám očima okolí - jsem naprosto paranoidní, tyhle křoviska mohou být plná třeba krétských partyzánů zachycených v časoprostorové smyčce z minulého století, nyní připravených mě - vetřelce - zabodnout tesákem při sebemenším pohybu či zvuku.

UKLIDNI SE.

Uklidni se.
Ztiš se - vnitřně se ztiš.
Dýchej...

Strach je prý jenom vzrušení, které je zaškrcené pod krkem. A vzrušení je expanze. Expanze je branou do subtilnějších světů.

Bojím se jít dál a tak se rozhoduji, že opravdu a navážno k sobě zavolám své duchovní ochránce a průvodce. Nikoho jiného na tomto světě nemám, v této chvíli, vzdálená zdánlivě eony věků od civilizace, která bliká jen posledními pozdně nočními světýlky daleko předaleko v údolí na pobřeží Lybijského moře pode mnou - kdo z pozdních opilců, trmácejících se ze zavírající taverny do svého hotelu tuší, že v dáli a ve tmě úpatí Bílých hor sedí na bobku mladá žena a chystá se na sestup do jeskyně...

Přeskočím běh události, protože se mi po tváří rozlívá úsměv při pomyšlení na to, co mi řekl libanonský kamarád. Když jsem mu druhý den vysvětlovala, že jsem tu noc přespala sama v jeskyni 99ti Světců, nechápavě se na mě podíval se znepokojeným výrazem ve tváří, chvíle pauzy a pak se svou velmi lámanou angličtinou potřeboval ujistit: "Cože, ty jsi spala sama v té jeskyni?" Já vehementně přikyvovala a jeho reakce na to by se dala přeložit jako: "Ježšmarjáááá!!!," a urputné pokřižování. (Je vidět, že muslim není.) (Věřící zato ano - rozhodně v pověsti a babské poudačky!).

Syn našeho domácího mi vyprávěl, že tahle jeskyně je považována místními za tajemnou, strašidelnou a zázračnou. Odehrála se tam mnohá iracionální uzdravení a také tam kdosi viděl zvláštní tančící světla. A kdovíco dalšího.

Naštěstí mi tohle řekl až poté, co jsem se z jeskyně vrátila - a navíc jsem místním neřekla, že jsem tam byla přes noc, nechtěla jsem je rozrušit - protože kdyby mi řekl o světlech předtím, zřejmě bych tam nikdy nešla - sama. Vždycky jsem přece jenom byla kus tvarohu.

Takže tam tak sedím na bobku na kraji horské vinuté stezky a v duchu - stále ještě se neovazuji hlučet - k sobě volám ty, kterým, jak doufám, záleží na mém vnitřním růstu, ale také na mém vnějším bezpečí a pohodě. Jedna věc je jistá - noc a návaly emocí a ticho se mnou udělaly své: Vidím téměř hmatatelné před sebou vyvstávat postavu spanilého Usuje s jeho svalnatým hnědým tělem a ramena pokrývajícími vlnícími se háďaty černých vlasů, postava naplněná nepohnutelným vnitřním mírem, jeho zářivé oči však prozrazují hřejivou něhu a přátelství téměř lidské - můj duchovní strážce. Kdybych byla jenom o trošku víc New Age, řekla bych anděl, ale na to je Usuj až moc sexy.

Nikdy jsem ho neviděla s takovou jasností - vždy jen tušila, nebo jsem slyšela, jak ke mne zevnitř promlouval jeho tichý, měkký hlas.

Teď fyzický prostor přede mnou jiskřil elektrickými výboji, mé srdce zaplavovala neotřesitelná jistota a klid a oči se mi zalévaly slzami jak dětem v Medžugorje. Můj ochránce je skutečný - teď stojí přede mnou a já cítím jeho všepronikající lásku.

Přistává další průvodce - tentokrát je to žena, mladá, krásná žena zahalena tmavou kápí. Nevím, kdo konkrétně to je, stačí mi vědět, že je zastoupením Bohyně. Také ona mi vhání slzy do oči. Vím, že mě Bohyně miluje, ale že by ji na mě opravdu záleželo natolik, aby se mi tady zmanifestovala a totálně vymazala jakékoli střípečky "objektivně zdůvodněného" strachu z mého srdce?

Usmívám se, když mi dochází, že její šedá kápě je proměněným myším kožíškem - tahle bytost se právě shapeshiftovala z mé kamarádky šedé netopýrky!

Třetí bytost byla...nebyla... Vím, teď po několika měsících si při psaní vzpomínám, že se dostavil třetí strážce mého psychického bezpečí, snad se galantně uklonil a zůstal, ale jaksi se mi nevybavuje nic víc. Bylo nebylo, nebude a není. Nevadí. Té chvíle jsem se cítila tak bezpečně a doma jako nikdy předtím.

Je krásná, je majestátní, je veliká, ohromující, úžas budící, pokoru budící, zatajuje se mi z ní dech. Je to velká, vertikální černá štěrbina mezi stehny skály, není pochyb o tom, že tohle je ženský otvor, vulva Obryně, a jestli nejsi hodný jejího milování, raděj tam nelez a to obzvláště ne v jednu v noci.

Obryně nikdy nespí. Možná že holubi i netopýři podřimují a země těžce vydechuje zásoby tepla, ale Skála je tak bdělá jako vždycky a kdybych nebyla v bohorovném klidu, ježily by se mi z Ní chlupy na předloktí. Černá štěrbina velikosti věže vesnického kostelíka na mě téměř mrká svým černým, živým okem. Kupodivu se neotřesu. Místo toho je mi příjemné teplo a já se cítím, jako bych přišla na návštěvu ke kamarádce. Tak známé. Usmívám se, jsem nedočkavá. Sundávám že zad batůžek, je třeba přeorganizovat zásoby. Chci mít po ruce svíčky, sirky a extra baterie jdou do kapes, navlíkám si náhradní svetr. Napiju se z láhve, můj chudák krk to po těch stážích úzkosti potřebuje.

Jdu spát do jeskyně.

Protože vím, že v jeskyni bydlí dávné kněžky Bohyně a ony mě už dlouho volaly. Jdu s nimi dnes v noci tančit.

Tento článek má několikanásobné dlouhé pokračované - zatím v mé hlavě, ale jednoho dne se zde objeví. Pokud máte obzvláště zájem si jej přečíst, napište mi o tom emailem a já vás uvědomím, až bude zveřejněn.

Pokud vás zajímá téma ŠAMANSKÉHO ZASVĚCENÍ ve spojení s JESKYNÍ, doporučuji přečíst si PŘATELENÍ S TEMNOTOU - výňatek z knihy Květy Wiricuty od T. Pinksona.