Ojai, Kalifornie, USA, 27. července 1955, 7. veřená přednáška

Velkým problémem našeho života je otázka násilí a také naše touha po míru. Myslím si, že člověk nemůže nalézt mír, pokud nejdříve neporozumí celé anatomii a příčině násilí. A také se domnívám, že mír není opakem násilí. Mír je něčím úplně jiným a z tohoto důvodu mu nemůže porozumět mysl, která je chycena v násilí. Život většiny z nás je prosáklý násilím, naše myšlenky jsou jím prostoupeny, a proto si myslím, že je nutné, abychom tomuto problémů násilí hluboce porozuměli. Ten problém je extrémně složitý a k jeho proniknutí je třeba obrovského vhledu. A o tom bych dnešního odpoledne rád pohovořil.

    Je paradoxem, že velké světové náboženské systémy (snad s výjimkou buddhismu a hinduismu), které vždy mluvily o míru a o lásce, nedokázaly nikdy zastavit války a ukončit toto nekonečné nepřátelství jednoho člověka k druhému, jedné skupiny lidí k jiné. Ve skutečnosti mnohdy dělaly pravý opak, podněcovaly k násilí, rozpoutávaly války, šířily svou víru mečem a ohněm a zanechaly za sebou potoky krve.

    Když nahlédneme do svých vlastních životů, tak zjistíme, že jsou prostoupeny násilím, že násilí se nachází kolem nás i v nás. Položili jste si někdy otázku, proč jsme my lidé násilní? Odkud toto násilí vyvěrá? Kde má svůj pramen? A je možné toto násilí ukončit? Domnívám se, že násilí je možno zcela zásadně a radikálně ukončit, avšak jen za předpokladu, že člověk dokáže porozumět zdroji tohoto násilí, jeho kořenům. A já bych vás chtěl poprosit, abyste během mé přednášky nenaslouchali pouze mým slovům a mým popisům násilí a nezabývali se tím vším v pouhé intelektuální rovině, ale abyste se to všechno snažili vztáhnout sami na sebe a na svůj vlastní život, abyste to, o čem budu mluvit, dokázali spatřit sami v sobě, a měli tak možnost proniknout pod pouhý povrch a skutečně objevit kořeny násilí.

    Proč jsme násilní, nejen jako druh, ale také jako jednotlivci? Položili jste si tu otázku vůbec někdy? A pokud si uvědomujete, že jsme násilní, pokud jste o tomto problému násilí přemýšleli, jak jste se k němu stavěli? Obávám se, že většina z nás to odbyla tvrzením, že s tím nic nelze dělat, že násilí je nám vrozené a že je přirozenou součástí našich životů. Není divu, tato společnost nás přímo od mládí utvrzuje v tom, že násilí je součástí života, ba nás k němu vychovává a povzbuzuje. Pokud jsme tedy nad tímto problémem vůbec přemýšleli, tak jsme ho rychle odbyli a přešli a víc se jím nezabývali. Pokusme se však dnes společně jít o kousek dál, pokusme se tento problém podrobně a do hloubky prozkoumat a pokusme se objevit, proč má každý z nás v sobě tento zdroj násilí, a pokusme se zjistit, zda toto násilí v sobě je možné zcela ukončit, a to ne pouze povrchně, ale zcela zásadně a hluboce.

    Celá naše civilizace a její kultura jsou založeny na násilí, a to nejen zde, v západním světě, ale také na východě. Všechny naše společenské, ekonomické i náboženské systémy jsou vybudovány na násilí. Naše společnost násilí živí a povzbuzuje. Měl bych říct, že slovo násilí používám v širším kontextu, než je obvyklé. Pod násilí nezahrnuji pouze hrubé projevy násilí jako vztek, agresivitu, nepřátelství, nenávist, ale také jeho jemnější formy jako touhu po moci, soutěživost a soupeření, touhu vlastnit. Snad rozumíte tomu, proč je touha po moci násilím, proč plodí násilí. Snad rozumíte tomu, že ctižádost a soupeření s druhým o místo a postavení je druhem násilí. Stejně tak touha vlastnit je druhem násilí, a to nejen ve světském smyslu, kde se projevuje touhou po penězích, po majetcích, po věcech, ale v hlubším a obecnějším smyslu, kdy se projevuje třeba jako touha něčím nebo někým se stát, ovládat, nalézt pro sebe zabezpečení a jistotu, dosáhnout nenapadnutelného postavení. Hledání moci v jakékoliv podobě musí plodit násilí.

    Neptejte se mne prosím, jak se vy, jako jednotlivci, máte zachovat v tomto moři společenského násilí všude kolem, uprostřed kultury, která je zcela založena na násilí. Odpověď na tu otázku se objeví a vyplyne sama, pokud dokážete naslouchat a pochopit to, co říkám. Nemá smysl se ptát nyní, jak byste se měli zachovat, nemělo by to smysl. Pokud dokážete porozumět celému tomuto obrovskému a složitému problému násilí, pak se jednání dostaví samo. Jednání s ohledem na násilí bez porozumění by vneslo jen další zmatek a další násilí a bylo by to dětinské, nejdříve je třeba pochopit kořen násilí, porozumět svému vlastnímu nutkání něčím nebo někým být, stát se, prosadit se, vyniknout, získat nadvládu a moc. Nesnažte se tedy jednat bez porozumění a bez pochopení. Jakmile porozumíte celému problému násilí, jakmile pochopíte jeho pravdu, pak samotné toto pochopení přinese jednání, které nebude předem naplánované, a proto bude správné.

    Rozhlédněte se po světě, co se všude kolem děje. Všichni politici bez ustání mluví o míru, a přitom neustále vytváří a udržují další rozdělení a nepřátelství a chystají přípravy k válce. Doufám, že je tady mezi vámi alespoň pár lidí, kteří to myslí skutečně vážně a kteří se sem nepřišli pouze pobavit. Je nesmírně důležité, abyste dokázali pochopit pravdu celého tohoto problému násilí, a neptali se, jak máte s ohledem na násilí jednat. Kdybychom tu pravdu společně dokázali pochopit, pak by samotné toto pochopení vyvolalo jednání, které by nebylo ani moje ani vaše a jehož všechny důsledky nejsem schopen odhadnout ani předpovědět.

    Jak už jsem říkal, celá naše společnost je vybudována na násilí. Základy všech našich ekonomických a náboženských systémů se opírají o násilí, protože jsou založeny na touze po moci, existují v nich hierarchické struktury, boj o postavení, touha po uznání a toto vše vychází z individuální ctižádosti, touhy něčeho dosáhnout a uspět. Tato touha po moci se zračí dokonce i v těchto ohromných budovách a majestátných kostelech, které stavíme. Zajímalo by mne, zda si těchto kolosálních budov ještě všímáte a jaká je vaše reakce na ně? Tyto budovy v sobě mohou mít jistou dávku krásy, avšak pro mne je krása něčím úplně jiným. Pro mne je krása prostotou a zřeknutím se a ty nemohou existovat, pokud existuje ctižádost a touha něčeho dosáhnout. Prostota znamená jednoduchost a jen jednoduchá mysl je schopna se zříci sebe sama. A bez zřeknutí se sebe sama nemůže existovat láska, a proto ani krása. Naprostá většina z nás si to však vůbec neuvědomuje. Celá naše kultura a celá naše civilizace jsou založeny na aroganci, na pocitu vlastní důležitosti a vlastní moci, na ukájení se vlastními dosaženými úspěchy. Uvnitř naší společnosti si jdeme vzájemně po krku, bezohledně prosazujeme sami sebe a soupeříme s ostatními, a to všechno proto, abychom něčeho dosáhli, abychom něco získali, abychom se stali někým, abychom získali moc. Toto všechno jsou prosté psychologické skutečnosti.

    Pokusme se tedy společně hledat odpověď na otázku, proč tento stav násilí existuje a zda je možné toto násilí překročit. Pokud bychom je dokázali překročit, pak bychom snad také dokázali proniknout a vstoupit do zcela odlišné dimenze. Začněme nejprve s něčím jednodušším. Vezměme si pro začátek pouze touhu po moci, protože pokud bychom dokázali objevit příčinu toho, proč toužíme po moci, tak by nám to mohlo dát i odpověď na otázku, proč jsme násilní. Avšak nejdříve ze všeho: jsme si této touhy po moci ve svém životě a ve svých vztazích vůbec vědomi? Jsme si vědomi své touhy vládnout, ovládat a panovat? A pokud si toho všeho jsme vědomi, tak odkud to vyvěrá? Všichni jsme takovýmto způsobem násilní, všichni se někým nebo něčím toužíme stát, jsme ctižádostiví, soupeřiví, toužíme vlastnit, mít moc a vládnout. Toto všechno jsou pouhé vnější projevy nějakého vnitřního stavu a my se pokoušíme tento vnitřní stav objevit. Pokoušíme se nalézt vnitřní příčinu, která nás nutí všechny tyto věci dělat. Uvědomujete si vůbec, že takováto vnitřní příčina existuje?

    Lidé se v minulosti pokoušeli s násilím různými způsoby bojovat. Většinou tak, že se ztotožnili s nějakým morálním nebo ideologickým vzorem, kterému se poté snažili přizpůsobit. V průběhu dějin náboženství existovalo mnoho ideálů nenásilí, lidé se pokoušeli zbavit se své touhy po moci, avšak tyto pokusy selhávaly. Selhávaly proto, že se lidé nedokázali vypořádat se samotným zdrojem a kořenem násilí, který je nutí činit všechny ty zmíněné věci, ale ořezávali pouhé větve na povrchu. Pokud bychom opravdu dokázali proniknout až k samotnému kořenu násilí a pochopit jej, pak by to proměnilo celý náš život. A proto prosím naslouchejte tomu, o čem mluvím, učiňte z toho sebeobjevnou cestu do svého vlastního nitra. Pokud byste skutečně tuto příčinu dokázali sami v sobě objevit a prožít ji, pak by to na vás mělo neobyčejný účinek.

    Chci tedy zjistit, proč jsem násilný. Nejprve však musím zcela jasně vidět, že jsem násilný, a to proto, že se uvnitř této společnosti snažím něčím stát a něčím být. Na hmotné úrovni toužím po penězích, po majetku, po dobrém postavení, po uznání, po schopnostech, po vyniknutí, a na tzv. duchovní úrovni se odehrává ta samá věc, také se tam toužím něčím stát, toužím vlastnit nějakou pravdu, kterou jiní nemají, toužím se stát duchovně rozvinutým, a proto jsem ochoten následovat nějakou náboženskou autoritu, která mi v tom má pomoci a na které se tak stávám závislým. Takže jasně vidím, jak jsou všechny mé myšlenky, mé činnosti a mé vztahy založeny na touze po moci, na touze vládnout, a jak jsem se díky tomu stal závislým na autoritách, což všechno plodí násilí.

    Nejde mi o to, abych se pouze přizpůsobil společnosti a nějakým jejích vzorům, které jsou všechny velmi povrchní a absolutně nezajímavé, ale abych dokázal porozumět celému procesu násilí. Chci objevit, zda lze celý tento proces násilí z mysli zcela vykořenit. Pouhé povrchní přizpůsobování se nějakému společenskému vzoru ten problém nikdy nevyřeší. Pouhá změna společenského systému tento problém také nevyřeší. Změna kapitalistického systému na komunistický lidi nezbaví jejich touhy po moci, jejich ctižádosti a touhy vládnout. Společnost pro mne žádné odpovědi nemá, a proto musím hledat sám v sobě, sám v sobě se snažím objevit, jaký je zdroj veškerých mých pohnutek, potřeb a nutkání, které vedou k násilí a nepřátelství.  

    Takže proč jsem násilný, proč toužím vlastnit, proč jsem ctižádostivý, proč jsem soupeřivý? Odkud ze mne vyvěrá tato neustálá snaha někým být a něčím se stát? Není to tak, že skrze svou ctižádost, skrze svou touhu něco vlastnit, skrze svou touhu vyniknout, před něčím utíkám? Neskrývá se pod tím vším nějaký strach, který mne k tomu všemu nutí, který mne nutí k útěku? Takže se v sobě pokusím objevit, čeho se opravdu bojím. A nebudu se zabývat povrchními strachy, jako třeba strachem ze tmy, strachem z veřejného mínění, strachem z toho, že jsem něco udělal a mám strach, že na to ostatní přijdou, ale budu se zabývat strachem mnohem základnějším a naléhavějším, který mne nutí k tomu, abych byl ctižádostivým, závistivým, soupeřivým, abych toužil po moci, abych se snažil vyniknout a tak dále.

    Pokuste se společně se mnou zamyslet nad tím, jaká by mohla být příčina tohoto strachu. Víte, uvnitř jsme velmi osamocení lidé, cítíme se velmi osamocení a prázdní a tento stav je nám velmi nepříjemný, bojíme se jej, vyhýbáme se mu a utíkáme před ním. Útěk a strach jdou ruku v ruce a abychom se tomuto strachu vyhnuli, tak se utíkáme k rozličných činnostem. Není to tak? Necítíme v sobě vy i já tuto prázdnotu, před kterou se naše mysl snaží utíkat k různých činnostem, kterou se snaží porazit skrze touhu někým se stát, skrze ctižádost, skrze hromadění znalostí a skrze spoustu dalších věcí, které roztáčí tento kolotoč násilí? Tato prázdnota a tento mimořádný pocit samoty jsou konečným projevem našeho já. Může se do tohoto bolavého středu naše mysl pro jednou podívat, aniž by před ním utíkala? Naše já, naše sebestředné vědomí sebe sama, je touto entitou, která je prázdná, pokud neutíká. Je vám alespoň trochu srozumitelné, co se vám pokouším vysvětlit? Pokud ne, tak se tomu zkusím přiblížit ještě z jiného směru.

    Naše ctižádost, naše touha vyniknout, naše závist, naše touha vlastnit, naše násilí a stejně tak i naše snaha o nenásilí, to všechno jsou vnější projevy našeho já, našeho sebestředného vědomí sebe sama, našeho ega. Když si všechno toto uvědomíme a postoupíme ještě o krůček dál, tak objevíme, že příčina veškeré této aktivity našeho já vychází z onoho bolavého pocitu prázdnoty. Když jste pozorovali veškeré aktivity a hnutí svého já, tak nevím, zda jste se někdy dostali do bodu, ve kterém si vaše mysl uvědomovala toto já jako naprosto prázdné. Naše mysl se na tuto prázdnotu ve skutečnosti nikdy pořádně nepodívala, vždy se jí instinktivně vyhýbala a utíkala před ní.

    Pokud bych dokázal pochopit, co je podstatou této prázdnoty, tak bych snad dokázal vyřešit i celý problém násilí. Abych však tuto prázdnotu mohl pochopit, tak se na ni musím nejprve podívat, a nemohu se na ni podívat, dokud před ní budu utíkat. Samotný útěk před touto prázdnotou je příčinou strachu a nutí nás jednat se závistí, soutěživostí, krutostí atd. Dokáže tedy naše mysl obrátit svůj zrak k onomu bolavému středu, před kterým se vždy utíkala k nějaké činnosti? Nemám ponětí, zda se vyjadřuji jasně.

    Uvědomujete si skutečnost, že se uvnitř cítíte prázdní a osamocení? Nezabývejme se teď vůbec tím, co byste s tím měli podniknout, protože právě různé teorie o tom, co byste s tím měli podniknout, vytvořily tento chaotický a hloupý svět. Místo toho si položme otázku, co se nachází v pozadí tohoto nutkání něco podniknout. Ve skutečnosti je to extrémně obtížné objevit, protože naše mysl se této ústřední otázce vždy vyhýbala. Pokud by se vám to však podařilo a vaše mysl by si dokázala cele uvědomit sebe sama, včetně svého bolavého pocitu prázdnoty a samoty, a dokázala by tak pochopit všechny kličky a projevy svého já, které ji do tohoto stavu přivedly, pak byste porozuměli tomu, že jakákoliv činnost mysli bez tohoto pochopení musí vždy vytvářet násilí. Problém násilí nelze vyřešit tak, že se stanete pouhým pacifistou, pouhým stoupencem nějaké mírové ideologie, že se stanete pouhým pro-tadyto a anti-tamto. Být pouhým stoupencem nějaké mírové a nenásilné ideologie problém násilí vůbec neřeší. Vyřešit jej může jen to, když se člověk ponoří do této hluboké a základní otázky, ze které vyvěrají veškeré naše aktivity a veškerá činnost.

    Nezabývejte se pouze mým popisem, ale hlavně pozorujte sami sebe. Dokáže si vaše mysl uvědomit tuto prázdnotu, aniž by před ní utíkala? Právě proto, že se uvnitř cítíte prázdní a osamocení, tak toužíte po společnosti, chcete na někom záviset. A touto závislostí na druhém si vytváříte autority, které potom následujete. A proto samotné následování autorit je příznakem násilí. Jestliže vidíte pravdu toho všeho, dokážete přestat utíkat a dokážete se podívat na tuto prázdnotu? Rozumíte tomu, co to znamená podívat se na ni? Nemůžete se dívat, pokud se jí bojíte, pokud se jí vyhýbáte, pokud ji jakkoliv odsuzujete.

    Pokud chci tedy tuto prázdnotu pozorovat, tak ji nesmím žádným způsobem odsuzovat, protože jakékoliv odsuzování je odváděním pozornosti od ní. Nesmíte té prázdnotě dávat žádné jméno, protože když ji pojmenujete, tak ji odsoudíte, tak ji oddělíte od sebe sama a vytvoříte dualitu mezi pozorovatelem a pozorovanou věcí, tj. v tomto případě prázdnotou. Vím, že je to velmi těžké pochopit a asi se vám to zdá velmi abstraktní.

    Pokusím se to ilustrovat na příkladu vzteku. V okamžiku vzteku mám v sobě určitý pocit, určitý vnitřní stav. Jakmile tento vnitřní stav pojmenuji slovem „vztek“, tak v tom okamžiku vytvořím dualitu mezi mnou a tím vztekem. Bez toho pojmenování jsem já sám byl tím vnitřním stavem vzteku, avšak v okamžiku toho pojmenování jsem se od toho vzteku oddělil. Funkcí naší mysli je pojmenovávat, rozpoznávat, kategorizovat, třídit. Pokud s tím však má mysl dokáže přestat, tak zmizí rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovanou věcí, tj. v tomto případě mezi mnou a vztekem. Jakmile přestanu pojmenovávat, tak už bude existovat pouze nějaký vnitřní stav a v tomto stavu už nebude existovat žádná entita, která by s ním něco chtěla udělat, která by něco chtěla pochopit, něco změnit. Tímto způsobem dojde k zániku činnosti mysli, mysli, která je celou svou podstatou násilná.

     Pravděpodobně se vám to zdá příliš intelektuální, příliš abstraktní, příliš nepraktické, příliš vzletné a možná absurdní, ale není. Krok za krokem se pokoušíme zkoumat anatomii násilí, kterého je plná celá naše společnost. Násilí v podobě válek se odehrává mezi národy, avšak také uvnitř naší společnosti si jdeme jeden druhému po krku, soupeříme spolu, jsme bezohlední. Pokud chci celému tomuto problému porozumět, tak musím porozumět činnosti své vlastní mysli ve vztahu k tomu, co jsem nazval prázdnotou. Jakmile toto porozumění naleznu, tak už nebudu chtít ničím být. Něčím být se snažím v úniku před touto prázdnotou, a právě tato touha něčím být plodí násilí a nepřátelství. Dokud nepochopím celý tento problém, tak budu násilný. Idealista, který se snaží zavést nějakou svou dokonalou Utopii, je ve své podstatě násilný. Dokonce i člověk, který praktikuje nějaký ideál nenásilí, je ve své podstatě násilný, protože nepochopil podstatu násilí, kterou je tato touha něčím být.

    Dokud budeme my, jako lidské bytosti tvořící tuto společnost, fungovat na principu ctižádosti, na principu bezohledného sebeprosazování, touhy vyniknout, tak musíme kolem sebe zákonitě vytvářet chaos, konflikt, boj a v konečném důsledku utrpení nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi. Pokud se do celého tohoto problému skutečně hluboce ponoříte a budete se snažit pochopit toto vnitřní puzení něčím být, tak nakonec musíte dospět do bodu, ze kterého spatříte, že touto snahou něčím být utíkáte před svým strachem být ničím, což je stav prázdnoty. A to, co se vám celou dobu pokouším sdělit, je následující: může mysl tuto prázdnotu pochopit? Může se s ní setkat, proniknout do ní, ochutnat ji a procítit? Myslím si, že může, ale je to nesmírně obtížné, protože aby to mysl mohla uskutečnit, tak tuto prázdnotu, tuto samotu, nesmí žádným způsobem odmítat, nesmí ji nijak odsuzovat, nesmí před ní chtít utéct, nesmí ji chtít změnit, nesmí ji chtít překročit ani ovládnout. A tuto prázdnotu musíme zákonitě odmítat a odsuzovat, dokud ji budeme pojmenovávat.

    Pojmenovávání, rozpoznávání a kategorizování je funkcí mysli. Celý proces myšlení je založen na symbolech, na představách, mentálních obrazech a slovech. Může však naše mysl přestat verbalizovat? Může s tím skončit a setkat se s tím, co jsem nazval prázdnotou, aniž by tomu dávala jméno, aniž by si o tom vytvářela nějakou představu? A pokud by se jí do povedlo, byl by potom onen stav prázdnoty odlišný od ní samotné? Nebyl. Pak by existoval pouze stav, ve kterém by neexistovalo žádné verbalizování, žádné pojmenovávání. Došlo by k naprostému zániku činnosti mysli, která neustále vytváří rozdělení, která vytváří soupeření a nepřátelství. A v tomto stavu by se odehrával naprosto odlišný druh pohybu a tento stav už by nebyl násilný. Byla by v něm laskavost, kterou nemůže nikdy pochopit mysl, která říká: „Musím být laskavou“. Došlo by k zániku veškeré činnosti vůle, protože je součástí násilí.

    Otázka: To, co říkáte, se zdá být strašně cizí a orientální. Myslíte, že lze takové učení uplatnit na naši západní společnost, která je založena na výkonnosti a pokroku a která zvedá životní úroveň po celém světě?

    Krišnamurti: Domníváte se, že myšlení se dělí na východní a západní? Vnější formy se mohou lišit. My v Indii jíme rukama, v Číně jedí hůlkami a vy zde jíte příborem. V Indii věří lidé v hinduismus, v muslimských zemích v Islám a vy zde jste křesťané. Avšak my všichni jsme lidské bytosti a naše základní životní problémy jsou všude stejné. Vnější civilizační nátěr se liší, avšak v jádru jsme všichni lidské bytosti se stejnými problémy. Zeptám se vás takto: kdybych se narodil v Americe a říkal bych ty samé věci, které říkám nyní, říkal byste, že jsou orientální? Pravděpodobně byste říkal, že jsou nepraktické, mystické či excentrické.

    To, o čem mluvím, je možno uplatnit jak zde, tak v Anglii, tak v Rusku, tak v Asii, protože násilí je problém jak tam, tak zde. Po celém světě mají lidé ty samé problémy ve svých vztazích, problémy s láskou, krásou, problémy se strachem, utrpením, násilím, problém s tím, že se snaží nalézt nějaký stav míru, nebo problém s vytvořením společnosti, která nebude destruktivní pro jednotlivce i pro sebe sama. Toto všechno jsou společné problémy nás všech, ať už žijeme na východě nebo na západě. V této zemi máte problém s budováním armády, a to je vždy příznakem úpadku společnosti, protože samotným základem armády je nacionalismus, autorita, bezmyšlenkovité poslouchání, bezpečnost. Přesně ten samý problém existuje v Indii, v Japonsku, v Rusku, všude po světě. Toto umělé rozdělování myšlení na východní a západní existuje jen pro povrchní lidi. Neexistuje pro toho, kdo skutečně přemýšlí. Existují různí východní guruové, kteří byli podmíněni nějakou asijskou mentalitou nebo filosofií, a kteří vám říkají, jak byste podle ní měli žít. Tito lidé rozdělují mentalitu na východní a západní. Já však mluvím o něčem úplně jiném, a tím je osvobození mysli od veškerého podmínění a ne o tom, jak tuto mysl podmínit podle nějakého asijského vzoru myšlení. To by bylo dětinské a absurdní.

    My se zde společně pokoušíme zkoumat neobyčejnou složitost našich životů a pokoušíme se objevit, zda bychom se na tyto své problémy nedokázali podívat velmi jednoduše. Člověk se na ně však nemůže podívat jednoduše, dokud neporozumí sám sobě. Naše já je velmi složitá bytost se spoustou vzájemně protichůdných přání. V našem nitru zuří neustálá válka, boj a konflikt a tento vnitřní stav zmatku se promítá i do našich vnějších činností a životů. Porozumět sám sobě, pochopit své já, je extrémně obtížné. Rozumět sobě samému lze jen z okamžiku na okamžik, ze dne na den. Naše já je nikdy nekončící knihou a proto ani poznávání svého já nelze nikdy uzavřít.

    Pokud byste dokázali naslouchat tomu, o čem mluvím, a to ne jako Američané, ne jako Evropané, ne jako Asiaté, ale jako lidské bytosti, pokud byste tomu dokázali porozumět a uskutečnit to ve svém vlastním životě, pak jsem si jistý, že by se nám společně podařilo vytvořit nový svět. Pak bychom se stali skutečně nábožnými lidmi. Skutečné náboženství je totiž hledáním pravdy a pro skutečně nábožného člověka neexistují žádné národnosti, žádné státy, žádné hranice, žádné filosofie; on nikoho nenásleduje, a proto je opravdovým revolucionářem v nejhlubším smyslu toho slova.

    Otázka: Je uvolnění, které prožíváme při různých projevech sebe-vyjádření pouhou iluzí, nebo má tento pocit naplnění vztah k oné tvořivosti, o které mluvíte?

    Krišnamurti: My jsme obecně přijali jako dané, že existuje něco takového jako naplnění. Existuje však skutečně něco takového jako naplnění? Umělec se snaží naplnit sebe sama skrze své umění, vědec se pokouší naplnit sebe sama skrze vědu, nábožensky založený člověk skrze svou víru. My všichni se nějakým způsobem pokoušíme naplnit sebe sama, skrze svou rodinu, skrze své děti, skrze svou manželku nebo manžela, skrze lásku, skrze majetek, skrze ideje a představy. Ctižádostivý člověk neustále hledá naplnění pro svou ctižádost a pokud je nenachází, tak je frustrován a trpí. Všichni se tedy neustále snažíme nalézt naplnění pro sebe sama. Přemýšleli jsme však někdy o tom, zda vůbec nějaké naplnění existuje? Hledání naplnění a frustrace musí zákonitě kráčet ruku v ruce. To je očividné, či ne? Pokud se pokouším nalézt naplnění sebe sama skrze své jednání, skrze své představy, skrze svou ženu, skrze svého syna či skrze cokoliv jiného, pak musím zákonitě neustále žít ve stínu frustrace a strachu. Chci říct asi toto: pokud chci pochopit své vlastní utrpení, svůj vlastní strach, své vlastní frustrace a chci nalézt jejich řešení, tak musím začít pochybovat o celé této představě naplnění svého já, které se neustále snaží něčím stát. Nemohlo by celé toto mé já být jen iluzí, přestože se nám zdá být velmi skutečným v tom smyslu, že se projevuje skrze naše jednání? Toto já je velmi reálnou a skutečnou věcí pro člověka, který je ctižádostivý, soupeřivý, ziskuchtivý, závistivý, pro něj určitě iluzí není. O takovém člověku však nemluvím, já mluvím o člověku, který skutečně začne zkoumat celý tento problém svého já, které se snaží neustále něčím se stát. Mluvím o člověku, který chce skutečně porozumět tomu, co je to opravdový mír, ne mír vynucený strachem, ne pokrytecký mír politiků, ne chvilkový mír vyvolaný pocitem z uspokojení, když jsme dosáhli něčeho, po čem jsme dlouho toužili, ale opravdový mír, ve kterém není vůbec žádný boj, vůbec žádná snaha něčím být. K takovému člověku se dostaví neobyčejný zážitek, ve kterém je bude on sám naprosto ničím, a v tomto stavu se nachází tvořivost, která leží za hranicemi času. To, co si obvykle lidé představují pod pojmem tvořivost, je naučení se nějaké technice a poté vyjadřování skrze tuto techniku. Já ale mluvím o něčem naprosto odlišném. Já mluvím o mysli, ve které neexistuje vůbec žádné já.

    Otázka: Je tato tvořivost, o které mluvíte, omezená pouze na extázi osobního vykoupení, nebo by také mohla pomoci osvobodit moc, která by mohla své vlastní i cizí vědecké výdobytky využít ku prospěchu člověku?

    Krišnamurti: Jednání člověka, který skutečně vidí to, o čem mluvím, a pro kterého realita právě vzniká, bude zcela odlišné od člověka, který v jednom záblesku spatřil náznak tohoto stavu a pak se jej snaží vyjádřit. Většina z nás byla společností vychována v určité technice, v malování, v matematice, v medicíně a tak dále. To je pochopitelně nezbytné, avšak jakákoliv technika sama o sobě tuto tvořivou věc neuvolní. Tato tvořivá věc – a říkejte jí jak chcete, třeba Bůh, pravda nebo realita – nikdy nevznikne skrze pouhou techniku, ale pouze tak, že mysl pochopí sebe sama. A víte, jak strašně těžké je pochopit sám sebe? Je to tak obtížné i proto, že nás to ve skutečnosti příliš nezajímá, nejsme ochotni se tomu věnovat. Pokud si však opravdu začnete uvědomovat sebe sama, pokud věnujete celou svou energii k tomu, abyste pochopili sebe sama, pak ve svém srdci naleznete nezničitelný poklad. A nebudete k tomu muset přečíst ani jedinou knihu o filosofii, psychologii nebo náboženství, protože ve vašem vlastním nitru se nachází veškerý obsah celého lidstva. Bez pochopení sebe sama budete jen nadále množit své nekonečné problémy, způsobovat zmatek a vytvářet utrpení pro sebe sama i pro druhé. K pochopení sebe sama není třeba vášnivá touha nebo ukvapené závěry, ale nekonečná trpělivost. Člověk musí postupovat velmi pomalu, milimetr za milimetrem a nelze vynechat ani jediný krůček. Neznamená to, že se musíte udržovat v nepřetržité bdělosti. To by nebylo možné. Člověk musí pozorovat sám sebe, a v zápětí odhazovat a opouštět to, co vypozoroval, aby to příště mohl opět zvednout a objevit nanovo, aby se mysl nestala nahromaděním znalostí o sobě samém, které by byly mrtvé a které by bránily dalšímu objevování. Když se mysl dokáže dívat na sebe sama a chápat se přitom, tak v ní vznikne tato tvůrčí síla reality a pak bude schopna používat techniky, aniž by přitom přinášela utrpení.