Existují vůbec cesty do minulosti? Ano - i ne.
Čas se sice nedá obrátit, ale na tomto světě existují místa, kde se podle všeho zastavil, takže je při návštěvě najdete v téměř stejném stavu, jako před tisíciletími.

Jedno z těchto pozoruhodných míst se nachází v Itálii: Je to Val Camonica, údolí, jemuž by se vlastně mělo říkat Údolí bohů. Asi sto kilometrů severovýchodně od Milána, v těsné blízkosti městečka Capo di Ponte, nalezli prehistorici svůj skutečný ráj. V celé této oblasti se dají číst stopy lidí, kteří zde žili a před tisíciletími vryli svá "umělecká" díla do kamene.

V první části jsme se seznámili s motivy rytin, jejichž počet je dnes odhadován na 250 tisíc. Názory na jejich význam se různí a ty nejstarší, s technickými rysy, odborná veřejnost dokonce zcela ignoruje. 

Podle názoru historiků představuje většina rytin "projevy modlitebních rituálů, které směli do skal vrývat jen zasvěcení kněží - v podobě bytostí narativního symbolického charakteru, k nimž patří i muži s helmami" (obr. 01/II). Tisíce kněží tesalo abstraktní obrazce do skal ve stěnách několikakilometrového údolí širokého pár stovek metrů? Dost absurdní myšlenka! Člověk se tedy má smířit s myšlenkou, že alpské skalní umění bylo motivováno pouze nábožensky - co však dalo podnět pro vznik takového náboženství?

Ságy z Dolomitů

Kdo hledá odpověď na takovou otázku, musí se zabývat ságami z Dolomitů. Je zvláštní, že se v nich objevují četná líčení "létajících vozů" a jejich "božských" pasažérů. Ústním podáním dochované pověsti vyprávějící o "létajícím nebeském lidu" lze v různých obměnách najít i v jiných částech Alp.

Jedna z nich nás seznámí s kouzelníkem Spinou de Mul, který prý vlastnil největší svátost v celém Alpském pohoří, takzvanou " Rayétu", zázračný kámen, z nějž vycházely "paprsky". Tuto starou lidovou legendu zaznamenal a uveřejnil ve své knize Ságy z Dolomitů Karl Felix Wolff (1). "Rayéta" se později dostala pod ochranu jednoho z králů Faniské říše.

Tato říše prý měla dominantní postavení a ležela vysoko v horách. Dnes v místech, kam legenda umístila toto království, najdeme jen bizarní skalní pustinu a planinu, která dodnes nese jméno Faniská.

Sága o Faniské říši však má pravdivé jádro. Etnografa Wolffa by jistě velmi překvapilo zjištění, že příběh, který zaznamenal, je mnohem staršího data, než předpokládal. Na Faniské planině, přímo proti průsmyku Kassiana, prý stával zámek v němž vládl král. Později bylo vše zničeno ve strašlivé válce.

Mnoho let poté kdy Karl Felix Wolff pořizoval zápisy dávných ság, vešlo ve známost, že dochované pověsti lze historicky podložit. Vysoko v nehostinné skalní pustině totiž bolzanský archeolog Dr. ing. Georg Innerebner v roce 1953 odhalil zbytky prastarých hradeb - pozůstatky vladařského sídla bájné Faniské říše. Hrad stál v závratné výši, v nadmořské výšce přes 2600 metrů. Do té doby nikdo nebral možnost existence takové místní kultury vážně. Vrchol vedle trosek hradu dodnes nese jméno Burgstall, starší název místa, kde stával hrad. Bájná Faniská říše tedy v té či oné podobě existovala - stejně jako sousedící kmeny, které s Fanisy neustále válčily a o nichž je v ságách rovněž řeč. Jedním byli Camuniové, kteří se před tisíciletími usadili ve Val Camonice a zanechali světu potomků statisíce rytých kreseb.

V pověsti o Faniské říši se však dozvídáme i o "lidu jednorukých", podivných spojencích obyvatel faninských hor. Kdo to byl a kde byl domov těchto tajemných ochránců je nejasné. Podle ságy "jednorucí" překvapivě nepřicházeli po zemi, ale létali vzduchem a sestupovali z nebes. Přiletěli v "orlích hávech" právě v okamžiku, kdy se Fanisané v divoké bitvě s ostatními horskými národy dostali do bezvýchodné situace. Krvavá řež podle zachovaných pramenů zuřila všude kolem vrcholu Fúrtya dai Férs. Pak však nastal nečekaný obrat: "Se západem slunce se náhle objevili jednorucí. Přilétli v orlím hávu vzduchem, každý z nich měl v ruce meč a vrhli se na nepřátele Faniských."

Existovali tito "jednorucí" skutečně? Zde si musíme připomenout, že se s nimi setkáváme i v úplně jiné zeměpisné oblasti, totiž ve staré Číně. Tam najdeme téměř přesně stejný popis "synů nebes" a jejich "létajících vozů" - i "jednorukých".

Prastaré znalosti takových létajících těles jsou připisovány národu Čch´-kunga, který zatím nelze etnologicky zařadit. Různé staročínské spisy potvrzují, že lidé národa Čch´-kunga létali, byli se svými stroji schopni urazit velké vzdálenosti a znají mnohé věci, které ostatním národům zůstávaly skryty. 

Když na světě vládl císař Tchang (1760 př.n.l.) přinesl západní vítr do Ju-čou létající vozy. Tchang je dal rozebrat a schovat. Návštěvníci zůstali deset let, postavili si nové "vozy" a za silného východního větru odletěli do své země vzdálené 40 000 li od průsmyku Ju-men. 

průsmyk Ju-men

Podle udané vzdálenosti byl domov čínských "jednorukých" na druhém konci světa. Kde to mohlo být? Údaje o místě, odkud "jednorucí" přišli, jsou v čínských textech i v ságách z jižního Tyrolska nedostačující. Dochované báje z Dálného východu mluví o vzdálenosti 40 000 li. Po přepočtu na dnešní míru by to bylo asi 20 000 kilometrů! Ať už je to jak chce, jejich cíl nepochybně ležel daleko za hranicemi Čínské říše. Nedokonalé jsou i údaje ze ság dolomitské oblasti. Jako domovina "jednorukých" se v nich udává jakýsi "velmi vzdálený ostrov".Jde tady i tam o stejné místo?

Čínští kronikáři nazývali "jednoruké" "národem Čch-kunga". Je nápadné, že se sestra mága Spina de Mul, jenž po zániku Faniské říše unesl kámen"Rayéta" vzduchem za pomoci "dračího ptáka", jmenovala Tsikúta? Je to náhoda? Dračí pták, označení mágova stroje, ten pojem zřejmě nebyl zvolen náhodně. Drak je symbolem Dálného východu a tam, především ve staré Číně, byl odedávna považován za mytologický dopravní prostředek.

Topografická mánie

V předchozí části jsem vzpomínal přítomnost neobvyklých rytin s opakujícím se geometrickým vzorem. Počet těchto vyobrazení s trojúhelníkovou či kuželovitou nástavbou jde do tisíců, přesto jsou v oficiálních publikacích vzpomínány buď pouze okrajově nebo vůbec ne. 

mappa prehistorica

Jiným zajímavým motivem jsou kamenné mapy. Všichni obyvatelé údolí Camoniky velmi dobře znají rytinu nazývanou mappa prehistorica. Naproti malému archeoparku s největší sbírkou kamenných kreseb na jednom místě se nachází největší složená rytina. Pokrývá kámen o velikosti několika čtverečních metrů…(obrázek 1 a 2 ) Je to prehistorická mapa. Jen těžko se tomu dá uvěřit, ale je to tak! Lidé doby kamenné zhotovili přesnou mapu svého takřka sto kilometrů dlouhého údolí! Řeky s četnými zákruty, odnepaměti vysušená jezera, hory, údolí, vesnice a menší městečka! ODKUD pocházely neuvěřitelné znalosti v oblasti vyměřovací techniky a kartografie? Je s podivem, že nás ve studijním centru Capo di Ponte na tuto kamennou mapu neupozornili. 

Stopy "topografické mánie" pradávných projektantů jsou k vidění na spoustě míst. Jsou zde mapy s půdorysy usedlostí, malých osad či dokonce celých sídelních celků, vyryté do skalních ploten. Mnohá vyobrazení chaoticky překrývá vrstva s rytinami zvířat a lovců! Z toho lze usuzovat, že topografická schémata jsou spolu s abstraktními vzory nejstarší. 
Existenci několika vrstev z různých období potvrdil i první vědecký výzkum v roce 1960, který pro Centro Camuno di Studi Preistorici prováděl Beltran Lloris: "Analýza stylu rytin, způsobu jejich provedení a přítomnost navrstvených obrazců s rozdílnými motivy posunula dobu vzniku prehistorických map. Domnívám se, že okolo roku 1500 př.n.l. došlo k migraci ´skalních umělců´ do níže položených jižních částí údolí. Mapa v Bedolině je toho dobrým svědectvím." 

Skalní umělci tehdy z neznámých důvodů opustili horní oblast údolí kolem Capo di Ponte (1500 m.n.m.). Kde se pak usadili nikdo netuší. Jejich charakteristické rytiny se už nikde jinde neobjevily. Zanechali po sobě jedinečné obrazce, jejichž význam není dodnes jasný. Mnoho topografických rytin včetně Mappy prehistorici bylo objeveno v oblasti Bedolina di Cemmo (u Capo di Ponte). Zachycují kultivovaná pole propojená cestami, potoky nebo zavlažovacími kanály. Na první pohled zarážející je absence jakýchkoli obydlí. Chybí zobrazení dřevěných staveb s rákosovou střechou, chlívků, sýpek… V nedalekém naučném archeoparku je vybudován dobový skanzen, v němž však domky nechybí… 

Podle některých historiků vznikly mapy na kamenech v první fázi období "Camunijského" skalního umění a dokladují období zemědělsko - pastýřské společnost. Jiní tvrdí, že postavy lidí, zvířat a "dřevěných chat"(?) byly doplněny později. Oficiální publikace mapy prezentují jako abstraktní obrazce s náboženským významem, ochraňující území od různých pohrom. Názory se různí, ale v jednom se shodují: "Mapy na kameni patří k nejstarším rytinám!" 

Téměř na každé kamenné "katastrálce" jsou zobrazeny rozměrné konstrukce s trojúhelníkovou nástavbou (více ve WM 14). Představují-li dřevěné domy pro společné bydlení osadníků, pak by tyto stavby musely mít úctyhodné rozměry. Postavit tak štíhlou budovu lze pouze z pevnějších materiálů, než z dřevěných trámů… Proč by takové stavby vznikaly a jaký plnily účel? Co nutilo dávné umělce tisíckrát vytesávat tento ojedinělý motiv do skal, svírajících údolí kolem Capo di Ponte? Proč pouze tady a ne jinde? 

Roccia degli Astronauti

V oblasti Zurly, poněkud stranou od obvyklých suťových polí, je na místě přístupném jen přes soukromý pozemek možné spatřit dnes snad nejpopulárnější rytiny, nazývané "Roccia degli Astronauti". Představují dvě oděné mužské postavy, držící v rukou jakési podivné předměty, možná zbraně. Na hlavách mají něco jako helmy a kolem těl paprskovitou auru. Postavy jako by byly zachyceny v letu nebo ve stavu beztíže. Když jsem se zeptal domácích lidí, odpověděli, že jsou to bohové - astronauti.

To ale zdaleka nejsou jediné postavy v helmách, které tam lze objevit. Abychom to zjistili, stačí navštívit Fope di Nadro. V této oblasti a jejím okolí najdeme nějakých šedesát skal pokrytých velkým množstvím různých rytých obrazců. Nad hlavou jednoho z mužů zobrazených v obligátní helmě lze rozeznat jakési těleso ve tvaru vrtule které v divákovi vyvolává dojem létajícího objektu. Tato domněnka se kupodivu v jistém smyslu kryje s oficiální archeologickou interpretací. Vědci zkoumající dávnověk soudí, že ve vyobrazení na této rytině lze rozeznat "symbol síly nebo pohybu". 

Fotografie nejznámější rytiny "Rociia degli Astronauti" (Astronauti) 

Archeologové dodnes netuší, co by tyto kresby mohly představovat. Zobrazení postav bohů v oděvu "nadměrné velikosti" vybavených zářícími helmami se patrně nejevila jako hodna publikování ve vědeckých příspěvcích. Kuriózní situace…! V průvodcích sice jsou zveřejněny některé obrázky těchto "létajících" postav. Avšak průvodní text, stejně jako popisky pod obrázky, upozorňuje na naprosto bezvýznamné záležitosti, jako je například cosi jako jetelové lístky, vyryté poblíž těchto famózních postav… 

Navigační kříž

Na skalní stěně vysoko nad Capo di Ponte lze pozorovat velmi pozoruhodný úkaz. Poslední den jsme při průzkumu východních skalních stěn nad městečkem na protilehlém horském úbočí zcela náhodně objevili rozměrný geometrický obrazec. Nadmořská výška roviny v údolí je přibližně 1500 metrů, ale naše skupinka se tohoto dne pohybovala asi o 600 metrů nad ním. Při delší zastávce jsme si prohlíželi celé údolí rozprostřené dole pod námi a snažili se vcítit do role pradávných skalních umělců. Malá políčka, cesty, říčky a potoky splývaly v nekonečný plastický terénní reliéf - v měřítku odpovídajícím kamenným mapám. Dávní topografové měli jedinečnou pozici a prostředky pro svou tvorbu. To, co viděli dole v údolí, zřejmě jednoduše vryli do neporušených hladkých skalních ploten. U svých osad však zobrazili i ony zapeklité rozměrné konstrukce s trojúhelníkovou nebo kuželovitou nástavbou, které při pohledu z této výšky musely mít skutečně úctyhodné rozměry. V tomto měřítku by byly mnohem větší, než dnešní kostel dominující Capo di Ponte.

Na západní stěně údolí je vysoko nad suťovým polem zřetelně viditelný obrazec tvaru X. Obě linie, dlouhé 60 až 100 metrů, se protínají v bodě tvořeném bílým obdélníkem. Zprvu jsme se domnívali, že jde o přírodní útvar, dlouhé pukliny ve skalním masívu či vodní erozi. Důkladnější průzkum triedrem nás přesvědčil, že nejde o dílo přírody. Mimořádná velikost obrazce orientovaného na východ a dvě stejně dlouhé linie, které se protínají přesně v polovině, to jednoduše nemůže být jen náhoda. Zpola ležící X spíš připomíná orientační znamení, takové, které lze spatřit pouze z výšky. Z údolní roviny u Capo di Ponte ho vidět není. 

Den kdy jsme tento obrazec objevili byl shodou okolností posledním dnem naší expedice a další průzkum už nemohl být proveden. Cesta k liniím položeným vysoko nad městečkem vyžaduje celodenní náročný výstup. Určitě se však do "údolí bohů" brzy vrátíme, abychom si přímo na místě ověřili tehdejší domněnky.

Lid jednorukých 

Dolomitské ságy tak jako staročínské texty znají lid "jednorukých", kteří nepřicházeli po zemi, ale sestupovali z nebes a uměli létat vzduchem. Před tisíci lety opustili čínské město Ju-Chou (34oN; 112oE), zemi se specifickým stavebním stylem prezentovaným pagodami, které při troše fantazie připomínají některé rytiny v "údolí bohů". (A co asi připomínají samotné pagody?) Jednorucí odletěli z Číny západním směrem do své země. Kde asi mohla ležet země, vzdálená 40 000 li? 

Délková jednotka Li je tradiční staročínská míra. Některé prameny stanoví její délku na 644,52 metrů, dnes používaná hodnota je 500 metrů. Rodná země jednorukých je tedy od čínského Ju-Chou vzdálena přibližně 20 000 kilometrů. Zanesením souřadnic do mapy zjistíme pravděpodobné místo bájné země lidu jednorukých. Uvěříme-li legendě, pak by jejich rodná země mohla ležet v oblasti Argentiny u hranic s Chile, východně od Santiaga (Ju-Chou - Argentina: 19 829 km). 

Dráha pomyslného letu z čínského Ju-Chou do vzdálené hypotetické země jednorukých vede nad severní Itálií! Val Camonica mohla být ideálním místem zastávky jednorukých na dlouhé cestě z východu. Jistěže, je to čistě hypotetická domněnka nepodložená jasnými důkazy, ale určitě stojí za zvážení.

Mnohé indicie naznačují, že historie Val Camonica byla přinejmenším podivná. A statisíce rytin si dodnes zachovaly svou mimořádnou výpovědní hodnotu. 


© Jiří Matějka; 02/2003
© WM magazín 2003