Dnešní článek bude o dvojici vlastností usuzování a vnímání.
Usuzování versus vnímání, J versus P
Isabel Myers se shodovala s Jungem v tom, že některé funkce se projevují extravertně a jiné introvertně a tak vytvářejí systém dynamické rovnováhy. Junga ovšem příliš netrápilo, co rozhoduje o tom, která funkce bude fungovat navenek a která dovnitř. Nezabýval se ani tím, která funkce bude dominantní a která pomocná. Katherine Briggs si již před tím, než narazila na Jungovy práce, všimla u lidí vlastnosti, kterou nazvala orientací vůči vnějšímu světu. Vnějškové, „veřejné", extravertní lidské chování vysílá signály o zaměření konkrétního osobnostního typu.To se podle ní odehrává v protikladu rozhodného, uspořádaného a plánovitého jednání, nebo naopak spontánního, ad hoc a uvolněného vystupování. Když se seznámila s Jungovou teorií osobnosti, propojila svá pozorování s jeho teorií a vytvořila tak teorii novou. Význam tohoto kroku nám bude jasnější, až se začneme zabývat dynamikou osobnostního typu.
Systém MBTI obohacuje Jungovy tři původní rozměry o čtvrtý. Jeho polaritami je usuzování (označované „J" podle anglického judging) versus vnímání („P", perceiving). Za označením stejnými jmény jako v případě mentálních funkcí stojí snaha zdůraznit, že tato vlastnost pomáhá jednoduše a elegantně určit, zda procesy vnímání, S (smyslové vnímání) nebo N, (intuice) a procesy usuzování, T (myšlení) či F (cítění), budou obráceny ven nebo dovnitř a zda budou dominantní. Doplňující, obslužná funkce bude pak orientována opačným směrem.
Rozměr vnímání a usuzování, poslední písmenko typu, je rozhodující pro to, kterou z funkcí se budeme obracet ven, ke světu, a kterou si ponecháme pro sebe. Bez ohledu na to, zda jsme E (extrovert) nebo I, (introvert), vždy máme nějakou navenek obrácenou funkci, která pečuje o to, abychom se vyladili vůči vnějšímu prostředí a mohli v něm fungovat, a introvertní funkci, která nám pomáhá udržovat naši vnitřní rovnováhu. P a J odhaluje velmi mnoho o tom, co bereme ve vnější realitě jako samozřejmé, jak pojímáme to, co nás těší nebo trápí, či jak se stavíme k životu. Protože naše extravertní funkce zabarvuje naše očekávání vůči ostatním a usměrňuje naše chování, má samozřejmě vliv i na to, jak oni vidí nás. Proto se může stávat, že v soukromém životě nemusí hranice mezi vnímáním a usuzováním být zcela zřejmá a můžeme vykazovat znaky obojího. Například TJ, lidé s usuzujícím myšlením, mohou být velmi rozhodní v pracovních otázkách, ale současně i poněkud váhaví ve věcech týkajících se osobního života. A naopak, FP, lidé s převahou vnímání a cítění, mohou být přizpůsobiví a flexibilní ve společnosti, ale nečekaně rázní, zásadoví a nesmlouvaví ve věcech týkajících se jejich vnitřních přesvědčení.
Jak se tedy J a P projevují?
Usuzování a vnímání, J a P, rozlišuje to, zda lidé dávají přednost věcem jednou uzavřeným, definitivním, tomu, udělat si záhy o něčem úsudek a nějak se definitivně rozhodnout, či mají-li spíše raději věci v pohybu, neukončené a s otevřenými možnostmi.Ti s preferencí ukončenosti, kteří dávají přednost tomu, vědět, co mohou očekávat, jsou usuzující, J. Ti, kteří nechtějí nic uzavírat až do doby, kdy je to naprosto nezbytně nutné, a jsou připraveni pohotově zareagovat, jsou vnímající, P. J jsou neklidní, nepokojní a nedojdou uspokojení, dokud se věci nerozhodnou nebo neuzavřou. P naopak rozhodnutí odkládají, nechtějí se „vázat", věci „uspěchat" a stále prohledávají terén, nejsou-li tam k dispozici nějaké další nebo nové údaje, jichž by mohli použít. Je-li rozhodnutí už jednou přijato, cítí jeho tíhu, prožívají neklid, někdy skoro až smutek, že se možná mohlo rozhodnout lépe, že se možná může ještě něco „objevit", co záležitost ukáže v jiném světle. Oba tedy prožívají podobné emoce, ale ve zcela opačných situacích.
Člověk s převahou usuzování, J, se jednou rozhodne o postupu, o tom, kdy začne a skončí, o tom, kolik energie, peněz, času či jiných zdrojů chce do toho či onoho investovat, a pak toto nyní již závazné rozhodnutí bere vážně a totéž očekává a vyžaduje od ostatních. Všechny kombinace typu J - ať už s extroverzí, introverzí, intuicí, smyslovým vnímáním, myšlením nebo cítěním - mají svůj zcela typický poměr k práci a povinnostem. V jejich světě totiž předcházejí všemu ostatnímu. „Napřed povinnost, potom zábava" je zásada, na kterou slyší a již ctí a kterou pro sebe a sobě podobné musel vymyslit jedině člověk typu J. Tento postoj má vliv na to, co tito lidé pokládají za nutné vykonat, aby se úspěšně vypořádali se svou úlohou v životě: se vší vážností a včas se pustí do důkladných příprav, v průběhu činnosti si pečlivě uchovávají přehled o všem, co se děje, a když jsou hotovi, tak po sobě vzorně uklidí.
J, kteří se ve vnějším světě opírají o své myšlení nebo cítění, se nedomnívají, že správné věci se přihodí samy od sebe. Směrem ven se J chovají obezřetně a racionálně tím, že předjímají předvídatelné a jsou na ně připraveni. Nechtějí, aby za ně rozhodovaly okolnosti, to, jak se věci seběhnou. Jejich svět musí být spořádaný, musí v něm být jasné, co je vzhledem k vytčeným cílům důležité a podstatné.
Optika pohledu MBTI rozlišuje v lidech s usuzující orientací pět charakteristických prvků, jimiž se projevují. Je to snaha o
• Systematičnost: Schopnost důkladně se předem připravit a počítat se všemi možnostmi.
• Plánovitost: Pocit nutnosti mít v zásobě závaznou a pokud možno dlouhodobou představu, jak na věci jít a jak je dělat.
• Začínat brzy: Puzení pouštět se do věcí záhy a vyhnout se tak „šturmování", zoufalému finiši na poslední chvíli.
• Rozvrhování: Spoléhání se na předem stanovená, zavedená a osvědčená pravidla rozpočtování a přidělování zdrojů jako na nejúčinnější způsob, jak věci zvládat.
• Metodičnost: Vyvíjení přesných a jasných postupů, které krok po kroku stanovují, jak to či ono udělat.
Jste-li člověk s převahou usuzování, J, pak tedy máte pravděpodobně sklon:
• mít pocit, že ustavičně čekáte na jiné, kteří nemohou nic stihnout včas;
• přiklánět se k názoru, že všechno má své místo, a mít pocit, že věci nejsou v pořádku, pokud se nenacházejí tam, kam patří;
• „vědět“, že na světě by bylo mnohem lépe, kdyby všichni pořádně dělali to, co mají a kdy mají;
• dost přesně každé ráno vědět, jaký asi budete mít den, co budete dělat, mít program nebo plán, kterého se budete držet;
• nemít v lásce žádná velká překvapení a dávat to okolí jasně najevo;
• dělat si seznamy toho, co je třeba vykonat a zařídit; výjimečně se může stát, že udáte něco, co nebylo na seznamu, pak to tam napíšete, abyste to mohli odškrtnout;
• mít rádi pořádek a libovat si v něm, mít systém, podle něhož jsou věci uspořádány na pracovním stole, v šanonech, jak se ukládají potraviny do ledničky nebo ošacení do skříně;
• být k vašemu údivu čas od času napadáni, že se rozčilujete a máte zlost, když podle vás jenom trochu důrazněji vyjadřujete svůj názor nebo stanovisko;
• rádi udělat věci důkladně a pořádně, dokončit, co jste začali, a pak to pustit ze zřetele, i když třeba víte, že se budete muset toutéž věcí za čas zabývat znovu.
Krásně nám chování člověka orientace J přibližuje německý spisovatel Martin Walser (Příboj, Melantrich 1992):
Ale Sabina chtěla k moři dnes. Hned. Ted'. Takové slunce, taková obloha, tak prosím! [...] První sobotu v Kalifornii nebude od rána do večera tvrdnout v domě, pronesla... tak, jako když se vyhlašují zákony. [...] Sabina vždycky když něco chtěla, byla něco jako přírodní živel. Jenže Lena ještě [jejich dcera] vůbec nebyla připravena se k nim přidat. Prý ji bolí hlava. Sabina něco takového nemohla připustit. Sabina vždycky věděla naprosto přesně, co pro koho v rodině je v té či oné chvíli nejlepší, proto si také mohla troufnout to prosazovat i vůči tomu, kdo to sám ještě nevěděl.
Lidé s usuzovací orientací J umějí být velmi rozhodní a zpravidla své rozhodnutí umějí prosadit s rozhodností „přírodního živlu". Usuzující čas od času hovoří v odhodlaných infinitivech nebo rozkazovacích způsobech: „Mlčet!", „Uklidit!", ..Tohle tady nebude!", „Bude to hotovo do úterka!". P, vnímající, mají sklon podobné věty formulovat jako otevřené otázky, napřklad „Co kdybychom dnes večer...?" či „Neměla bys chuť zajít...?"
Lidé inklinující k vnímání, P, bývají zcela jiní. Zatímco J si stanoví datum, ke kterému chtějí něčeho dosáhnout nebo něco udělat a předpokládají, že ostatní vesmír se bude řídit podle jejich rozvrhu, pro P jsou termíny spíše jenom zastávkami na cestě, něčím, co jim dává jakýsi orientační přehled o čase. Táží se: „Když tohle rozhodnu nebo naplánuji teď hned, budu schopen včas zareagovat, když se najednou vyskytne něco lepšího nebo objeví nové informace?" Připomínají člověka, který si nařídí na ráno v různých intervalech po sobě několik budíků a jak postupně zvoní. jeden po druhém zamačkává a s rozkoší se oddá ještě několika minutám spánku. Jsou to lidé posledního dne, poslední noci, poslední hodiny nebo také minuty či vteřiny. Teprve nadcházející termín, uzávěrka, konečné datum jsou pro ně signálem k tomu, aby se začali věci skutečně věnovat. Cokoliv vzdálenějšího nedokáže dostatečně probudit jejich energii a vyvolat odpovídající úsilí. Lapidárně to vyjádřil v rozhovoru Bolek Polívka:
Začínám pracovat současně se svým pudem sebezáchovy. Když už teče do bot nebo hoří, případně se děje obojí. (Martina Coufalová: S nimi nás baví svět. Pátek, příloha Lidových novin, č. 34 (2000), str. 9.).
Protože vnější chování P řídí některá z vnímajících funkcí, to je intuice nebo smysly, jejich cíle většinou odrážejí touhu po bezprostředním zapojení, zážitku a účasti. Časem se u nich vyvine výrazný druh chování, který bývá ostatním brzy zřejmý, více v případě extrovertů P než introvertů P. Protože rádi skáčí do situací „rovnýma nohama", bývají pružnější a přizpůsobivější. V jednom okamžiku je může upoutat to, v příštím ono. Krajní P mohou odmítat veškerá omezení a časové hranice a mít sklon jednat zcela nespoutaně. Bývají-li J v práci smrtelně vážní, hledají v ní P spíše potěšení a prvky hry. Nebaví je dlouhé přípravy, sledování či hodnocení průběhu a už vůbec ne závěrečný úklid. Má-li pracovní činnost převahu takovýchto prvků, raději dělají něco jiného. Rozhodně nechápou, proč by práce musela nutně předcházet zábavě nebo odpočinku a nejraději mají taková zaměstnání, která spojují obojí. Dávají přednost tomu, dělat, co je baví, před tím, co je „nesmírně" důležité nebo i jen dobře zaplacené.
P se tedy neradi rozhodují, pokud nemusí. Snáze vědí, co nechtějí, než to, co chtějí. Proto se někdy rozhodují negativní volbou, vylučováním nepříznivých variant, až jim zbude poslední, „nejméně špatná". Lenore Thomson srovnává P s ptačím hejnem z Disneyova filmu, které vždycky létalo pozpátku. Nevědělo, kam letí, ale bylo si naprosto jisté, kde už být nechce.
V tom, jak lidé s orientací k vnímání dávají předost shromažďování nových informací před tím, aby se předčasně vázali, nachází MBTI tyto znaky:
• Uvolněnost: Libování si v překvapeních a nechávání se nést proudem života a událostí, které přináší.
• Otevřenost: Snaha věci jednou provždy neuzavírat a nenechat se spoutat neměnnými plány, záměry a postupy.
• Pracovat až pod tlakem: Vyčkávat až do poslední chvíle a pak využít závěrečného vzepětí energie k dokončení úkolu.
• Spontaneitu: Nesnášení rutiny a záliba v hledání stále jiných způsobů, jak dělat to či ono tak, aby to bylo stále zajímavé a nedegenerovalo.
• Bezstarostnost: Víra, že to, co bude potřeba, se „samo" v pravou chvíli „nějak" objeví.
Jakmile je něco rozhodnuto, už je to pro P mrtvé, bez života. Vnímající jako by věřili, že rozhodovat se vlastně ani nemusí, že života běh jim sám nakonec odkryje to nejlepší řešení, že se jim prostě nějak „přihodí". L.Thomson to formuluje následovně:
Znamená to nechat prostor životu, aby se odehrával bez přílišné předurčenosti. V tomto směru jsou vnímající jako surfaři. Jejich cílem může být dokonalá vlna, ale my přece nemůžeme kontrolovat vítr nebo příboj nebo počasí. Co je důležité, je rozpoznat ten pravý okamžik, kdy se vlna začíná vzpínat a potom po ní jet v onom úchvatném okamžiku důvěry, v němž se vytváří zážitek, když ona se právě valí ke břehu.
Když P zjistí, že žádná míra improvizace jim nepomůže situaci zvládnout, mohou rychle ztratit zájem. Spadnou-li ze sudu, nemá už příliš smyslu se za každou cenu honem drápat zpátky nahoru. Předchozí vlna už je dávno pryč a pro další jsou nejspíš na špatném místě. Jedinečná chvíle nenávratně pominula. Opakuje-li se to příliš často, mohou se časem vzdát. Cítí se bídně a poníženě, připadají si neschopní tváří v tvář okolnostem, pro něž nejsou vybaveni schopnostmi, zkušenostmi nebo znalostmi a - jak to formuluje L. Thomson - „umírají tisícerou smrtí v předtuše toho, co všechno ještě může být špatně".
P může odradit příliš mnoho překážek, zejména když zpočátku nějakého počinu správně neodhadli, kolika těžkostem budou muset čelit, a jen tiše doufali, že je nějak zvládnou, pokud by snad nastaly. Když se jim nevede, mohou být roztěkaní, netrpěliví a zklamaní, jako by je život nějak podvedl. Často se jim nedaří své vnímání alespoň na čas vypnout. Jsou tak ovlivňováni každým dalším člověkem, s nímž mluví, novým článkem či knihou, kterou si přečtou. Nemají klid, nemohou-li vnímat, být bezprostředně v realitě, takové, jaká je (lidé s převahou smyslového vnímání, S), nebo jaká by mohla být (lidé s převahou intuice, N). Jejich nálady mají sklon odvíjet se v cyklech, jednou nahoře v nadšení a plni nových vjemů, jindy dole, stahovat se, přemoženi přemírou novinek. Pak, zejména jsou-li introvertní, mohou zažívat pocity deprese a zklamání, z nichž se jenom pomalu dostávají.
J se chovají jinak. Ani je selhání samozřejmě netěší, ale mívají větší trpělivost s překážkami, už jenom proto je snáze předvídají - normální z jejich hlediska je, že se nějaké vyskytnou, než že žádné nebudou. J také neinvestují tak beze zbytku svůj pocit sebedůvěry do zvládnutí nějakého, do velké míry náhodného okamžiku. Jejich záměr a plány nevznikají ad hoc, ale proto, aby se daly použít zase někdy znovu. Proto neočekávají, že budou hned dokonalé, ale předpokládají, že se budou dále vylepšovat. Pokud snad vše nejde podle předpokladů, je to jistě nemilé, ale je to také poučení do budoucna, jak se příště lépe připravit, dříve než se něco doopravdy přihodí. P ale mají sklon chápat tento přístup jako omezující, jako něco, co je sešněrovává do svěrací kazajky zbytečné kontroly. J jim mnohdy připadají jako opatrničtí konformisté, dbající jenom o hloupá pravidla a bezduché předpisy, jež lidem ukládají, co smějí a nesmějí a jak se mají cítit. Toto vidění, které rozlišuje P jako svobodomyslné a nezávislé a naproti tomu J jako úzkostné a autoritativní, bývá ve většině případů stejným stereotypem jako ten o Venušankách a Marťanech. Oba typy mají rádi svobodu a oba touží po určité míře stability a bezpečí. Oba je ale potřebují v odlišné míře a definují je každý jiným způsobem.
Pro P, kteří bývají vždy připraveni zareagovat na nastalé okolnosti, znamená svoboda to, co jim umožňuje jednat nezávisle - volnost je neexistence omezení. Zachovají se tak, jak to situace právě vyžaduje, a nechtějí na to mít žádná předem daná pravidla, která stejně nikdy nemohou plně postihnout všechny možnosti, a jenom by je spoutávala. Nechtějí být povinni někomu něco vysvětlovat a zdůvodňovat - ani sami sobě. Pro J znamená svoboda něco úplně jiného. Bez přípravy, plánu, bez předem daných podmínek a předpokladů nemá člověk jinou volbu než být neustále ve střehu a být tak otrokem okolností. Takovýto naprostý nedostatek možností volby je nutí reagovat, pod tlakem situace nic než reagovat. Pěkně děkuji za takovou svobodu!
Z pohledu J neznamená dopředu si stanovit priority a postup zúžení svobodného prostoru, ale naopak jeho rozšíření. Příprava dává příležitost vytvořit a zvolit možnosti, které by pod tlakem okolností samy o sobě možná ani nevznikly. To znamená svobodu nebýt vydán na milost a nemilost náhodě, tomu, co se zrovna semlelo. Pokud máme záměr a plán, můžeme lépe posoudit hodnotu každé nové informace a odpovídajícím způsobem se zařídit. Proto jsou pro J tolik nepříjemné změny plánů. Nechtějí neustále zvažovat nové a nové eventuality, když už se jednou rozhodli. Pokud se ale jejich jednou už přijaté záměry a plány nějak zvrtnou, mívají s tím J více potíží než P Pokud ale jde všechno „jako na drátkách", bývají J výkonnější.
Vnímající, P, bývají často považováni za bezstarostné a přizpůsobivé lidi, protože se tak na veřejnosti většinou chovají. Mohou ale překvapit, jak dokáží být nesmlouvaví, když jde o záležitost jejich vnitřních, introvertně opatrovaných hodnot, priorit a přesvědčení. Nemálo populárních lidí a osobností veřejného života, herců, komiků, sportovců či politiků, kteří dokáží být na „jevišti života" pohotoví, spontánní a schopní neuvěřitelně improvizovat, může nejednou současně projevovat velkou rozhodnost a dokonce i rigiditu až autoritativnost v záležitostech svého soukromí. Stejně tak nečekané může být setkání s privátní podobou jinak rázného a energického manažera, který je najednou vágní, váhavý a rozpačitý v záležitostech osobního života a třeba zoufale nerozhodný v otázce, kam jet letos na dovolenou. Darem typologického poznání sebe sama je možnost lépe tyto naše dvě složky spolu smířit a dostat je do rovnováhy.
Jste-li člověk s převahou vnímání, P, pak máte pravděpodobně sklon:
• obracet snadno pozornost jinam - projevuje se to tím, že se například čas od času musíte vrátit do pokoje, abyste se upamatovali, proč jste vlastně šli do kuchyně;
• rádi zkoušet nové věci, i kdyby to měla být úplná banalita, jako třeba zkusit jinou cestu domů nebo do práce;
• nebýt zvyklí příliš plánovat, raději počkat, jak se věci samy vyvinou, a pak se podle toho zařídit; občas je vám vytýkáno, že váš styl je chaotický, ale vy „víte", že to tak není;
• spoléhat se na „závěrečný spurt", ohromný výdej energie těsně před termínem, abyste věc dodělali včas - navzdory škarohlídům věci dokončujete včas, i když se vám občas v posledních chvílích může stát, že ani vy, ani vaše okolí nevíte, "kde vám hlava stojí";
• nebýt zastáncem postoje „pořádek především"; i když nejste jeho odpůrcem, zrovna v tomto ohledu nevynikáte; mnohem důležitější pro vás je spontaneita, tvořivost a schopnost rychle zareagovat;
• mít dar proměnit práci v zábavu a najít v ní potěšení; pokud nějaká činnost takovýmto snahám odolává, asi nemá cenu se jí zabývat;
• často měnit téma rozhovoru, přeskakovat z jednoho na druhé;
• nechápat, jak může někdo zastávat názor, že špatné rozhodnutí je lepší než žádné;
• nemít rád nic příliš definitivního a raději si u všeho nechávat otevřené konce (Srovnej Kroeger -Thuesen,1988, str. 24-25, a 1992, str. 23-24.).
Zdroje nedorozumění
Výzkumy naznačují, že v populaci je nadpoloviční - některé zdroje uvádějí až dvoutřetinové - zastoupení J, tedy lidí s orientací k usuzování. J budou mít sklon tlačit na konečná rozhodnutí, na to, aby se věci „konečně hnuly", lidé „rozhoupali", „už se rozhodli". Vnímajícímu P to bude zhusta připadat předčasné, „unáhlené", „uspěchané",možná „zbrklé" a budou chtít získat ještě další informace, budou uvažovat „co když..." a nechávat si otevřená všechna vrátka. Nedorozumění může být rovněž někdy spojeno s verbálním označením obou kategorií. „Usuzující" neznamená, že tito lidé mají lepší nebo rychlejší úsudek nebo nějak zmrzačené vnímání, nýbrž jenom to, že dávají přednost tomu, mít věci „v kupě", uzavřeny, než jdou dál. Vnímání naproti tomu nenaznačuje, že tito lidé jsou „vnímavější" než jejich protějšky ani že jejich rozhodovací schopnosti jsou nějak nedostatečné, jako spíše to, že své radary, „snímače" a čidla nevypínají až do poslední chvíle, že dávají přednost, aby data sama vydala řešení, spíše než aby řekli „dost" a vrhli se na jejich zpracování.
J a P se navzájem často kritizují, v práci i ve společném soužití. J mohou vidět P jako nerozhodné, loudaly, bez cíle, neschopné se soustředit, hledající ve všem mouchy, jako lidi, kteří blokují rozhodnutí, neřku-li šťouraly. Z pohledu P to vypadá, že J bývají uspěchaní, příliš rychle skáčou k závěrům, jsou zkostnatělí a nepružní, cítí se stále pod tlakem a zbytečně „tlačí na pilu" i na jiné, a to i když okolnosti nejsou zdaleka tak naléhavé, jak se jim zdá. J jsou silně orientováni na výsledek, na úkol a práci samu, naproti tomu P mají rádi proces, postup a výsledek sám je pak už tolik nezajímá.
Kontrapunkt vnímajícího a usuzujícího přístupu k životu, spontánního a bezstarostného a plánovitého a metodického, bývá často umělecky ztvárňován. Mnozí filmoví populární detektivové odvozují svou sebeúctu od schopnosti vyrovnat se s každou situací, čím nečekanější, tím lépe. Všichni tito muži, a občas i ženy, jsou zoufale nepochopeni škrobenými nadřízenými, kteří lpějí na zkostnatělých předpisech a služebních postupech, dohlížejí na jejich práci z bezpečí svých pracoven, pokrytecky se strachují jenom o svůj služební postup a hrozí se toho, co jim řeknou nadřízení. Někdy se tento protiklad ilustruje jako rozdíl mezi pohlavími. Ať je to třeba film Pretty Woman nebo Tělesný strážce, kde jde o setkání usuzujícího muže, uvyklého na emocionálně asketický pracovní život profesionálního pragmatika, jehož upjatost postupně taje v žáru hravé, zranitelné a eroticky vstřícné vnímající ženy. Ve filmu Madisonské mosty se role obracejí a oddaná, avšak neuspokojená manželka a matka J vzplane pro kočovného fotografa P, až jsou oba náhle překvapeni a zaskočeni intenzitou vzájemného citu. Ani v naší kinematografii není o scénáristické využití tohoto napětí nouze.
V zápletkách tohoto druhu jsme znovu a znovu vtahováni do siločar sexuálního napětí mezi těmito dvěma póly, vyvěrajícího z jejich protikladnosti, a do objevování neodolatelné vzájemné přitažlivosti. Instinktivně v nich možná poznáváme naše vlastní dramata střetu vnímání a usuzování. Polarita obou typů dává prostor pro rozvoj a růst, pokud se jí dokáží poučit a těšit se z ní. Pokud ale dojde k tomu, že se v životě řeší pnutí mezi P a J jejich splynutím, většinou se ztratí ona jedinečná energie, která vztah doposud napájela. Typologicky nazíráno, je silové pole mezi P a J zdrojem naší tvořivosti a psychické evoluce (L. Thomson, cit. dílo, str. 215.) Pokud se oba póly vzájemně vyruší, anihilují, jsme každý něčím méně, než bychom mohli být.
P popuzuje oblíbené téma usuzujících, zejména FJ - zkaženost světa. J mnohdy nevyžádaně a často nezdrženlivě poukazují na to, co není kolem nich podle jejich názoru správně, a naznačují, že je to horší než dříve a že všechno má sklon být méně příznivé než kdysi. Je pro ně příznačné, že rychle spěchají situace či témata honem uzavřít, což bývá pro P mnohdy obtížně snesitelné. J si hned udělají úsudek a mohou jej několikrát opakovat. Na otázku „Proč?" mohou své protějšky netrpělivě odbýt „Proto!", nebo znovu opakovat, co již jednou řekli. Někdy pro ně bývá obtížné říci, o co se jejich úsudek opírá, a odkazují na to, že to či ono je „přece jasné" nebo „správné", že „to tak dělají všichni", že „jen blázen si může myslet opak" a někdy jen prostě a tentokrát ještě důrazněji doslovně zopakují to, co již řekli předtím.
Vnímající na druhou stranu mohou působit dojmem, že jsou placeni od slova, zejména jsou-li extravertní. Jejich komunikační styl bývá stejně otevřený jako jejich život, a tak mohou semlít „páté přes deváté". Chtějí-li něco sdělit, mohou jednu a tutéž věc několikrát po sobě různými slovy zopakovat, někdy tu či onu část mírně zrelativizovat, a aby celé své expozé pro druhé ještě více zatemnili, nedají tak úplně najevo, za čím z toho, co řekli, opravdu stojí a co dávají jen tak „k lepšímu".Dostanou-li se opravdu „do otáček", nedělá jim potíže změnit téma nebo úhel pohledu třeba i uprostřed věty, což usuzující vždy spolehlivě „vytočí".
Mezní introverti P mohou být někdy krajně obezřelí, aby nedali najevo, co se v nich děje, a zuřivě si chrání své soukromí, což bývá případ některých populárních umělců. Vysoké skóre pro vnímání P může naznačovat, že tito lidé používají některou ze svých funkcí příjmu informací, intuici či smyslové vnímání, jako svého druhu štít střežící hluboce soukromé a osobní zážitky a stavy před nároky a soudy svého okolí. Tato strategie se ale může vymknout z rukou do té míry, že si sice dokáží ochránit své soukromí, ale opevní je natolik, že sami budou mít potíž se k němu přiblížit.To jim pak může bránit v rozvoji intimních vztahů. Navenek se možná ještě dokážou přizpůsobit situaci, ale uvnitř se od ní třeba již distancovali. Umějí být přátelští, přizpůsobiví a dělat vše, co se od nich očekává, ale jenom na oko, povrchně.
Příklad možného rozhovoru člověka s převahou usuzování (J) s člověkem s převahou vnímání (P).
Situace: Manželé, on usuzující (J) a ona vnímající (P), se rozhodují, zda budou dnes večer jíst doma, či zda si někam vyrazí.
P: Dnes je takový pěkný večer. Tak mne napadlo, co kdybychom si zašli někam na večeři? Nebo chceš jíst doma?
J: Fajn, klidně můžeme někam vyrazit. Kam bys ráda?
P: To ještě nevím. Co kdybychom zkusili tu novou čínskou restauraci, co tu nedávno otevřeli.
J: Výborně! Půjdeme do té čínské.
P: Anebo raději ne. Počkáme, až jestli tam půjde někdo známý a budeme o ní vědět víc. Třeba je drahá a nestojí za to.
J: No, tak kam tedy půjdeme?
P: Možná někam na Malou Stranu, zavzpomínat na staré časy, jak jsme se seznámili a tak.
J: Dobrá, jdeme na Malou Stranu.
P: Ale zrovna mne napadá, tam to teď bude přecpané turisty, třeba bychom si vůbec nesedli. Raději někam jinam.
J (už trochu netrpělivě): Tak už si nějakou vyber. Hlavně se rozhodni!
P: Nespěchej na mě... Už to mám, slyšela jsem o prima restauraci, kousek za městem, svíčky '' a tak, a dobře tam prý vaří. Kdyby ti nevadilo, že bychom asi museli jet autem a nemohl by sis dát něco k pití.
J: Nevadí, stejně zítra vstávám, alespoň budeme pak brzy doma. Tak jedeme. Kterým je to směrem?
P: Ted'mě napadlo. Tam raději ne. Je to tam rozkopané a museli bychom to objíždět po bůhvíjakých silničkách. Mám jiný nápad. Co kdybychom si někde ve městě dali jenom něco menšího, žádné vysedáváni a pak se prošli po nábřeží. Už jsme tam tak dlouho nebyli! Anebo...
'' J (vybuchne): Tak dost! Už žádné anebo. To se jednou nemůžeš rozhodnout? To musíme čtvrt hodiny řešit, jestli se půjdeme najíst a kam? Než ty něco vybereš, tak všude dávno zavřou! Jdeme do té čínské, je to nejblíž a mně nevadí něco zkusit.
P: No, já nevím. Jak myslíš. Já jenom...No, raději nic. Tak tedy ta čínská.
I vcelku nevinně vyhlížející situace týkající se veskrze příjemné a zdánlivě pramálo sporné situace může skončit kolosálním nedorozuměním. Vnímající typy (P) si s rozhodováním pohrávají, téměř se s ním mazlí. Je pro ně potěšením zvažovat stále nové možnosti. Otevřená situace, doposud bez definitivního konce, je pro ně už součástí budoucího příjemného zážitku, v tomto případě báječné večeře ve skvělé restauraci. Odkládají rozhodnutí až na nejzazší moment a tak si protahují rozkoš z toho, že všechny možnosti a volby jsou stále ještě otevřeny. Závěrem, který by byl z jejich pohledu předčasný, ztratí celá věc hodně na svém půvabu.
Prožívání takovéto situace lidmi s převahou usuzování (J) je přesně opačné. J trpí, dokud není rozhodnuto. Je to, jako by jim někdo vrtal zub. Nedojdou klidu, dokud věci nejsou uzavřeny a pokud možno definitivní. Zážitek příjemné večeře z našeho příkladu pro ně začne teprve okamžikem, kdy se pevně a jednou provždy rozhodne, kam se půjde. Teprve pak se mohou začít těšit. I Nejistota je ničí. Aby večeře byla co možná nejpříjemnější, co nejdříve je třeba rozhodnout, co bude, kam se půjde a co se udělá.
Připojením tohoto čtvrtého rozměru vznikl z původní jungovské typologie skutečný systém a dimenze J-P je zde zásadní. Jen považme, za co usuzujícím a vnímajícím vděčíme! Myersovi ve své knize Gift Differing, jejíž název i motto pocházejí z novozákonního Listu Římanům, v němž se praví: „Jsme darů rozličných podle milosti, jež byla dána každému z nás“ , uvádějí tyto dary a talenty, jimiž nás obohacují.
Mezi dary usuzujících patří:
• Systém, jakým dělat věci. Usuzující se samozřejmostí sobě vlastní rozhodnou, jak to či ono nejlépe dělat a pak se toho drží. Ti z nich, kteří se kloní k myšlení, nacházejí nejlogičtější postupy, ti, kteří tíhnou k cítění, pak způsoby co nejvíce vyhovující všem.
• Pořádek ve věcech. Prvním zákonem v hájemství usuzujících je řád a pořádek. V případě usuzování orientovaného na myšlení TJ patrně bude mít podobu pečlivého zařazení, roztřídění a popsání věcí a činností z především utilitárního hlediska, v případě cítění FJ pak půjde spíše například o estetickou stránku věci.
• Plánování: Řád uplatněný na běh života znamená plánování a rozpočtování, včasné rozhodnutí o tom, čeho chceme dosáhnout a kdy. T se budou pohybovat především ve sféře věcných úkolů, F naopak budou asi klást větší důraz na společenskou, lidskou stránku.
• Výdrž. Když se J jednou rozhodnou, bývají daleko vytrvalejší a méně náchylní polevit než P a úspěchů dosahují především vůlí.
• Rozhodnost. Není pravda, jak upozorňují Myersovi, že by si J nějak mimořádně libovali v rozhodování, jenom jim vadí, když jsou věci nerozhodnuté, otevřené, „rozplizlé".
• Uplatnění autority. J chtějí, aby se ostatní přizpůsobovali stanoveným normám, předpisům, směrnicím, nařízením a zákonům. Mívají výkonný a organizační talent, a protože se ke světu obracejí svou usuzovací funkcí, ochotně pravidla pro ostatní vytvářejí.
• Jasné názory. Usuzující mívají vyhraněné mínění o všem, co si vyžaduje úsudek.
Mezi dary vnímajících pak patří:
• Spontaneita. Spontaneita jako schopnost plně prožít okamžitý zážitek či slast, i když je za to mnohdy třeba později zaplatit. Je pro ně příznačná určitá živelnost, jež jim velí zachovat se v souladu s tím, co daná chvíle žádá, spíše než se držet toho, co si naplánovali, nebo co předpokládá konvence.
• Otevřená mysl. Pro vnímající je příznačná nepředpojatost, ochota vždy ještě zvážit nová fakta, názory či náměty a dokonce je podněcovat ve chvíli, kdy by usuzující už měli dávno jasno.
• Pochopení. Vnímání bývá více uplatněno na lidi s cílem pochopit jejich pohnutky a motivy, zatímco usuzování více svádí k názoru na to, co udělali, zejména vyskytuje-li se J v kombinaci s myšlením, jako TJ. Lidem s převahou vnímání se ostatní zpravidla více svěřují, protože lidé někdy potřebují spíše „vrbu" než někoho, kdo rychle zaujímá stanovisko nebo hned nabízí řešení. To nikterak neznamená, že by vnímající nebyli schopni prosadit a vyžadovat disciplínu, nýbrž jen to, že disciplína u nich není dogma. Rubem jejich postoje může být sklon dávat přednost vnímání, dalšímu opatřovaní si informací, a to i v situacích, kdy by se už měli dávno rozhodnout a jednat.
• Tolerance. „Žít a nechat žít" je životní postoj darovaný našemu světu vnímajícími, které netěší organizování života druhým a jimž je nesnadno smířit se s pluralitou názorů na jednu a tutéž záležitost.
• Zvídavost. Ruku v ruce s vnímáním jde očekávání, že to, co ještě nevědí a nepoznali, bude přinejmenším tak zajímavé, jako to, co vědí doposud.To je vede k tomu, že prozkoumávají kdejakou novou možnost a odbočku chovající v sobě jakkoliv nepatrný příslib nové znalosti nebo zkušenosti. Jsou tak méně náchylní podléhat nudě a rutině, ale někdy také bohužel mohou být méně spolehliví.
• Hlad po zážitcích. Se zvídavostí se pojí i přesvědčení, že si ještě dost neužili, co ještě neokusili a že by to mohlo být příjemné, vzrušující a opojné. Jistě, může se jim stát, že nějaký svůdný nový prožitek odmítnou, ale mnohem spíše z nějakých morálních nebo jiných zásad, než prostě proto, že „by to nestálo za to", což může být argument usuzujících. Rubem je, že mohou podlehnout svodům nejrůznějších závislostí a návyků.
• Přizpůsobivost. Vnímající se mnohem snáze vyrovnávají s překvapeními a nenadále nastalými okolnostmi než jejich usuzující druzi. Jsou to především NP, kteří skoro pookřejí, pokud něco nejde, jak má, zejména pokud se to nevejde do kolejí předpisů, pravidel a nařízení, které pro tyto případy starostlivě připravili strážci (usuzující s převahou smyslového vnímání, SJ).
Pro mnohé lidi není vždy snadné hned určit, zda dávají přednost vnímání P nebo usuzování J. Podobně jako v případě extraverze a introverze je na nás vykonáván otevřený i skrytý nátlak chovat se způsobem bližším preferenci usuzování. Už od školních let, v nichž na náš vývoj působí učitelé převážně s touto orientací, jsme vedeni k pořádku, dochvilnosti, systematičnosti, úctě k autoritě, přijímání rutiny a vytrvalosti mnohem více, než jsme podněcováni ke spontaneitě, zvídavé skepsi či zkoušení věcí na vlastní riziko. Lidé se proto často chovají podle toho, co se domnívají, že se od nich očekává, jak je to „správné", než v souladu s tím, co je jim přirozené a nejbližší. Mnohdy se tato preference dá určit až při souhrnném ověření celého osobnostního typu.
Ukázka z knihy: Michal Čakrt: Typologie osobnosti, přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti. Management Press, Praha 2004, ISBN 80-7261-112-7