Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 28. 03. 2024     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
Tiskový mluvčí George Bushe:
V prezidentské debatě můžete říct cokoliv chcete a bude to slyšet 80 milionů lidí. Pokud reportéři později zjistí, že kandidát nemluvil pravdu - no a? Bude to číst 200 lidí, možná 2 tisíce nebo 20 tisíc lidí.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Základní kámen budoucnosti
(17. 06. 2021, 2053x)
Spojení s bytostmi Země
(29. 04. 2021, 1968x)
Vzkříšení víry a naděje
(05. 04. 2021, 1777x)
Trhliny v mlze
(30. 03. 2021, 1688x)
Důležitý mezník
(27. 05. 2021, 1570x)
Dveře do blízké budoucnosti
(16. 04. 2021, 1523x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Sebepoznání

* Jsme darů rozličných podle milosti, jež byla dána každému z nás


Ukázka z knihy - Sebepoznání - 14. 08. 2009 (6023 přečtení)

Dnešní článek bude o dvojici vlastností usuzování a vnímání.



Usuzování versus vnímání, J versus P

Isabel Myers se shodovala s Jungem v tom, že některé funkce se projevují extra­vertně a jiné introvertně a tak vytvářejí systém dynamické rovnováhy. Junga ovšem příliš netrápilo, co rozhoduje o tom, která funkce bude fungovat navenek a která dovnitř. Nezabýval se ani tím, která funkce bude dominantní a která po­mocná. Katherine Briggs si již před tím, než narazila na Jungovy práce, všimla u li­dí vlastnosti, kterou nazvala orientací vůči vnějšímu světu. Vnějškové, „veřejné", extravertní lidské chování vysílá signály o zaměření konkrétního osobnostního ty­pu.To se podle ní odehrává v protikladu rozhodného, uspořádaného a plánovitého jednání, nebo naopak spontánního, ad hoc a uvolněného vystupování. Když se se­známila s Jungovou teorií osobnosti, propojila svá pozorování s jeho teorií a vy­tvořila tak teorii novou. Význam tohoto kroku nám bude jasnější, až se začneme zabývat dynamikou osobnostního typu.

Systém MBTI obohacuje Jungovy tři původní rozměry o čtvrtý. Jeho polaritami je usuzování (označované „J" podle anglického judging) versus vnímání („P", per­ceiving). Za označením stejnými jmény jako v případě mentálních funkcí stojí sna­ha zdůraznit, že tato vlastnost pomáhá jednoduše a elegantně určit, zda procesy vnímání, S (smyslové vnímání) nebo N, (intuice) a procesy usuzování, T (myšlení) či F (cítění), budou obráceny ven nebo dovnitř a zda bu­dou dominantní. Doplňující, obslužná funkce bude pak orientována opačným směrem.

Rozměr vnímání a usuzování, poslední písmenko typu, je rozhodující pro to, kterou z funkcí se budeme obracet ven, ke světu, a kterou si ponecháme pro se­be. Bez ohledu na to, zda jsme E (extrovert) nebo I, (introvert), vždy máme nějakou navenek obráce­nou funkci, která pečuje o to, abychom se vyladili vůči vnějšímu prostředí a mohli v něm fungovat, a introvertní funkci, která nám pomáhá udržovat naši vnitřní rovnováhu. P a J odhaluje velmi mnoho o tom, co bereme ve vnější rea­litě jako samozřejmé, jak pojímáme to, co nás těší nebo trápí, či jak se stavíme k životu. Protože naše extravertní funkce zabarvuje naše očekávání vůči ostat­ním a usměrňuje naše chování, má samozřejmě vliv i na to, jak oni vidí nás. Pro­to se může stávat, že v soukromém životě nemusí hranice mezi vnímáním a usu­zováním být zcela zřejmá a můžeme vykazovat znaky obojího. Například TJ, lidé s usuzujícím myšlením, mohou být velmi rozhodní v pracovních otáz­kách, ale současně i poněkud váhaví ve věcech týkajících se osobního života. A naopak, FP, lidé  s převahou vnímání a cítění, mohou být přizpůsobiví a flexibilní ve společnosti, ale nečekaně rázní, zásadoví a nesmlouvaví ve věcech týkajících se jejich vnitřních přesvědčení.

 

Jak se tedy J a P projevují?

Usuzování a vnímání, J a P, rozlišuje to, zda lidé dávají přednost věcem jed­nou uzavřeným, definitivním, tomu, udělat si záhy o něčem úsudek a nějak se definitivně rozhodnout, či mají-li spíše raději věci v pohybu, neukončené a s otevřenými možnostmi.Ti s preferencí ukončenosti, kteří dávají přednost to­mu, vědět, co mohou očekávat, jsou usuzující, J. Ti, kteří nechtějí nic uzavírat až do doby, kdy je to naprosto nezbytně nutné, a jsou připraveni pohotově zarea­govat, jsou vnímající, P. J jsou neklidní, nepokojní a nedojdou uspokojení, do­kud se věci nerozhodnou nebo neuzavřou. P naopak rozhodnutí odkládají, nechtějí se „vázat", věci „uspěchat" a stále prohledávají terén, nejsou-li tam k dispozici nějaké další nebo nové údaje, jichž by mohli použít. Je-li rozhodnutí už jednou přijato, cítí jeho tíhu, prožívají neklid, někdy skoro až smutek, že se možná mohlo rozhodnout lépe, že se možná může ještě něco „objevit", co zále­žitost ukáže v jiném světle. Oba tedy prožívají podobné emoce, ale ve zcela opačných situacích.

Člověk s převahou usuzování, J, se jednou rozhodne o postupu, o tom, kdy zač­ne a skončí, o tom, kolik energie, peněz, času či jiných zdrojů chce do toho či ono­ho investovat, a pak toto nyní již závazné rozhodnutí bere vážně a totéž očekává a vyžaduje od ostatních. Všechny kombinace typu J - ať už s extroverzí, introverzí, intuicí, smyslovým vnímáním, myšlením nebo cítěním - mají svůj zcela typický po­měr k práci a povinnostem. V jejich světě totiž předcházejí všemu ostatnímu. „Na­před povinnost, potom zábava" je zásada, na kterou slyší a již ctí a kterou pro se­be a sobě podobné musel vymyslit jedině člověk typu J. Tento postoj má vliv na to, co tito lidé pokládají za nutné vykonat, aby se úspěšně vypořádali se svou úlohou v životě: se vší vážností a včas se pustí do důkladných příprav, v průběhu činnosti si pečlivě uchovávají přehled o všem, co se děje, a když jsou hotovi, tak po sobě vzorně uklidí.

J, kteří se ve vnějším světě opírají o své myšlení nebo cítění, se nedomnívají, že správné věci se přihodí samy od sebe. Směrem ven se J chovají obezřetně a racionálně tím, že předjímají předvídatelné a jsou na ně připraveni. Nechtějí, aby za ně rozhodovaly okolnosti, to, jak se věci seběhnou. Jejich svět musí být spořádaný, musí v něm být jasné, co je vzhledem k vytčeným cílům důležité a podstatné.

Optika pohledu MBTI rozlišuje v lidech s usuzující orientací pět charakteristic­kých prvků, jimiž se projevují. Je to snaha o

Systematičnost: Schopnost důkladně se předem připravit a počítat se všemi možnostmi.

• Plánovitost: Pocit nutnosti mít v zásobě závaznou a pokud možno dlouhodobou představu, jak na věci jít a jak je dělat.

Začínat brzy: Puzení pouštět se do věcí záhy a vyhnout se tak „šturmování", zoufalému finiši na poslední chvíli.

Rozvrhování: Spoléhání se na předem stanovená, zavedená a osvědčená pravi­dla rozpočtování a přidělování zdrojů jako na nejúčinnější způsob, jak věci zvlá­dat.

Metodičnost: Vyvíjení přesných a jasných postupů, které krok po kroku stano­vují, jak to či ono udělat.

Jste-li člověk s převahou usuzování, J, pak tedy máte pravděpodobně sklon:

• mít pocit, že ustavičně čekáte na jiné, kteří nemohou nic stihnout včas;

• přiklánět se k názoru, že všechno má své místo, a mít pocit, že věci nejsou v po­řádku, pokud se nenacházejí tam, kam patří;

• „vědět“, že na světě by bylo mnohem lépe, kdyby všichni pořádně dělali to, co mají a kdy mají;

• dost přesně každé ráno vědět, jaký asi budete mít den, co budete dělat, mít pro­gram nebo plán, kterého se budete držet;

• nemít v lásce žádná velká překvapení a dávat to okolí jasně najevo;

• dělat si seznamy toho, co je třeba vykonat a zařídit; výjimečně se může stát, že udáte něco, co nebylo na seznamu, pak to tam napíšete, abyste to mohli odškrtnout;

• mít rádi pořádek a libovat si v něm, mít systém, podle něhož jsou věci uspořá­dány na pracovním stole, v šanonech, jak se ukládají potraviny do ledničky nebo ošacení do skříně;

• být k vašemu údivu čas od času napadáni, že se rozčilujete a máte zlost, když podle vás jenom trochu důrazněji vyjadřujete svůj názor nebo stanovisko;

• rádi udělat věci důkladně a pořádně, dokončit, co jste začali, a pak to pustit ze zřetele, i když třeba víte, že se budete muset toutéž věcí za čas zabývat znovu.

Krásně nám chování člověka orientace J přibližuje německý spisovatel Martin Walser (Příboj, Melantrich 1992):

Ale Sabina chtěla k moři dnes. Hned. Ted'. Takové slunce, taková obloha, tak prosím! [...] První so­botu v Kalifornii nebude od rána do večera tvrdnout v domě, pronesla... tak, jako když se vyhlašu­jí zákony. [...] Sabina vždycky když něco chtěla, byla něco jako přírodní živel. Jenže Lena ještě [je­jich dcera] vůbec nebyla připravena se k nim přidat. Prý ji bolí hlava. Sabina něco takového nemohla připustit. Sabina vždycky věděla naprosto přesně, co pro koho v rodině je v té či oné chví­li nejlepší, proto si také mohla troufnout to prosazovat i vůči tomu, kdo to sám ještě nevěděl.

Lidé s usuzovací orientací J umějí být velmi rozhodní a zpravidla své rozhodnu­tí umějí prosadit s rozhodností „přírodního živlu". Usuzující čas od času hovoří v odhodlaných infinitivech nebo rozkazovacích způsobech: „Mlčet!", „Uklidit!", ..Tohle tady nebude!", „Bude to hotovo do úterka!". P, vnímající, mají sklon po­dobné věty formulovat jako otevřené otázky, napřklad „Co kdybychom dnes ve­čer...?" či „Neměla bys chuť zajít...?"

Lidé inklinující k vnímání, P, bývají zcela jiní. Zatímco J si stanoví datum, ke kte­rému chtějí něčeho dosáhnout nebo něco udělat a předpokládají, že ostatní vesmír se bude řídit podle jejich rozvrhu, pro P jsou termíny spíše jenom zastávkami na cestě, něčím, co jim dává jakýsi orientační přehled o čase. Táží se: „Když tohle roz­hodnu nebo naplánuji teď hned, budu schopen včas zareagovat, když se najednou vyskytne něco lepšího nebo objeví nové informace?" Připomínají člověka, který si nařídí na ráno v různých intervalech po sobě několik budíků a jak postupně zvoní. jeden po druhém zamačkává a s rozkoší se oddá ještě několika minutám spánku. Jsou to lidé posledního dne, poslední noci, poslední hodiny nebo také minuty či vteřiny. Teprve nadcházející termín, uzávěrka, konečné datum jsou pro ně signá­lem k tomu, aby se začali věci skutečně věnovat. Cokoliv vzdálenějšího nedokáže dostatečně probudit jejich energii a vyvolat odpovídající úsilí. Lapidárně to vyjád­řil v rozhovoru Bolek Polívka:

Začínám pracovat současně se svým pudem sebezáchovy. Když už teče do bot nebo hoří, pří­padně se děje obojí. (Martina Coufalová: S nimi nás baví svět. Pátek, příloha Lidových novin, č. 34 (2000), str. 9.).

Protože vnější chování P řídí některá z vnímajících funkcí, to je intuice nebo smysly, jejich cíle většinou odrážejí touhu po bezprostředním zapojení, zážitku a účasti. Časem se u nich vyvine výrazný druh chování, který bývá ostatním brzy zřejmý, více v případě extrovertů P než introvertů P. Protože rádi skáčí do situací „rovnýma nohama", bývají pružnější a přizpůsobivější. V jednom okamžiku je může upoutat to, v příš­tím ono. Krajní P mohou odmítat veškerá omezení a časové hranice a mít sklon jednat zcela nespoutaně. Bývají-li J v práci smrtelně vážní, hledají v ní P spíše po­těšení a prvky hry. Nebaví je dlouhé přípravy, sledování či hodnocení průběhu a už vůbec ne závěrečný úklid. Má-li pracovní činnost převahu takovýchto prvků, radě­ji dělají něco jiného. Rozhodně nechápou, proč by práce musela nutně předcházet zábavě nebo odpočinku a nejraději mají taková zaměstnání, která spojují obojí. Dávají přednost tomu, dělat, co je baví, před tím, co je „nesmírně" důležité nebo i jen dobře zaplacené.

P se tedy neradi rozhodují, pokud nemusí. Snáze vědí, co nechtějí, než to, co chtějí. Proto se někdy rozhodují negativní volbou, vylučováním nepříznivých va­riant, až jim zbude poslední, „nejméně špatná". Lenore Thomson srovnává P s pta­čím hejnem z Disneyova filmu, které vždycky létalo pozpátku. Nevědělo, kam letí, ale bylo si naprosto jisté, kde už být nechce.

V tom, jak lidé s orientací k vnímání dávají předost shromažďování nových in­formací před tím, aby se předčasně vázali, nachází MBTI tyto znaky:

• Uvolněnost: Libování si v překvapeních a nechávání se nést proudem života a událostí, které přináší.

• Otevřenost: Snaha věci jednou provždy neuzavírat a nenechat se spoutat neměn­nými plány, záměry a postupy.

• Pracovat až pod tlakem: Vyčkávat až do poslední chvíle a pak využít závěrečného vzepětí energie k dokončení úkolu.

• Spontaneitu: Nesnášení rutiny a záliba v hledání stále jiných způsobů, jak dělat to či ono tak, aby to bylo stále zajímavé a nedegenerovalo.

• Bezstarostnost: Víra, že to, co bude potřeba, se „samo" v pravou chvíli „nějak" ob­jeví.

Jakmile je něco rozhodnuto, už je to pro P mrtvé, bez života. Vnímající jako by věřili, že rozhodovat se vlastně ani nemusí, že života běh jim sám nakonec odkryje to nejlepší řešení, že se jim prostě nějak „přihodí". L.Thomson to formuluje následovně:

Znamená to nechat prostor životu, aby se odehrával bez přílišné předurčenosti. V tomto směru jsou vnímající jako surfaři. Jejich cílem může být dokonalá vlna, ale my přece nemůžeme kontro­lovat vítr nebo příboj nebo počasí. Co je důležité, je rozpoznat ten pravý okamžik, kdy se vlna za­číná vzpínat a potom po ní jet v onom úchvatném okamžiku důvěry, v němž se vytváří zážitek, když ona se právě valí ke břehu.

Když P zjistí, že žádná míra improvizace jim nepomůže situaci zvládnout, mohou rychle ztratit zájem. Spadnou-li ze sudu, nemá už příliš smyslu se za každou cenu honem drápat zpátky nahoru. Předchozí vlna už je dávno pryč a pro další jsou nejspíš na špatném místě. Jedinečná chvíle nenávratně pominula. Opakuje-li se to příliš často, mohou se časem vzdát. Cítí se bídně a poníženě, připadají si ne­schopní tváří v tvář okolnostem, pro něž nejsou vybaveni schopnostmi, zkuše­nostmi nebo znalostmi a - jak to formuluje L. Thomson - „umírají tisícerou smrtí v předtuše toho, co všechno ještě může být špatně".

P může odradit příliš mnoho překážek, zejména když zpočátku nějakého počinu správně neodhadli, kolika těžkostem budou muset čelit, a jen tiše doufali, že je nějak zvládnou, pokud by snad nastaly. Když se jim nevede, mohou být roztěkaní, netrpě­liví a zklamaní, jako by je život nějak podvedl. Často se jim nedaří své vnímání ales­poň na čas vypnout. Jsou tak ovlivňováni každým dalším člověkem, s nímž mluví, novým článkem či knihou, kterou si přečtou. Nemají klid, nemohou-li vnímat, být bezprostředně v realitě, takové, jaká je (lidé s převahou smyslového vnímání, S), nebo jaká by mohla být (lidé s převahou intuice, N). Jejich nála­dy mají sklon odvíjet se v cyklech, jednou nahoře v nadšení a plni nových vjemů, jin­dy dole, stahovat se, přemoženi přemírou novinek. Pak, zejména jsou-li introvertní, mohou zažívat pocity deprese a zklamání, z nichž se jenom pomalu dostávají.

J se chovají jinak. Ani je selhání samozřejmě netěší, ale mívají větší trpělivost s překážkami, už jenom proto je snáze předvídají - normální z jejich hlediska je, že se nějaké vyskytnou, než že žádné nebudou. J také neinvestují tak beze zbytku svůj pocit sebedůvěry do zvládnutí nějakého, do velké míry náhodného okamžiku. Jejich záměr a plány nevznikají ad hoc, ale proto, aby se daly použít zase někdy znovu. Proto neočekávají, že budou hned dokonalé, ale předpokládají, že se budou dále vylepšovat. Pokud snad vše nejde podle předpokladů, je to jistě nemilé, ale je to také poučení do budoucna, jak se příště lépe připravit, dříve než se něco do­opravdy přihodí. P ale mají sklon chápat tento přístup jako omezující, jako něco, co je sešněrovává do svěrací kazajky zbytečné kontroly. J jim mnohdy připadají ja­ko opatrničtí konformisté, dbající jenom o hloupá pravidla a bezduché předpisy, jež lidem ukládají, co smějí a nesmějí a jak se mají cítit. Toto vidění, které rozlišu­je P jako svobodomyslné a nezávislé a naproti tomu J jako úzkostné a autoritativní, bývá ve většině případů stejným stereotypem jako ten o Venušankách a Marťa­nech. Oba typy mají rádi svobodu a oba touží po určité míře stability a bezpečí. Oba je ale potřebují v odlišné míře a definují je každý jiným způsobem.

Pro P, kteří bývají vždy připraveni zareagovat na nastalé okolnosti, znamená svoboda to, co jim umožňuje jednat nezávisle - volnost je neexistence omezení. Zachovají se tak, jak to situace právě vyžaduje, a nechtějí na to mít žádná předem daná pravidla, která stejně nikdy nemohou plně postihnout všechny možnosti, a jenom by je spoutávala. Nechtějí být povinni někomu něco vysvětlovat a zdů­vodňovat - ani sami sobě. Pro J znamená svoboda něco úplně jiného. Bez přípra­vy, plánu, bez předem daných podmínek a předpokladů nemá člověk jinou volbu než být neustále ve střehu a být tak otrokem okolností. Takovýto naprostý nedo­statek možností volby je nutí reagovat, pod tlakem situace nic než reagovat. Pěk­ně děkuji za takovou svobodu!

Z pohledu J neznamená dopředu si stanovit priority a postup zúžení svobod­ného prostoru, ale naopak jeho rozšíření. Příprava dává příležitost vytvořit a zvo­lit možnosti, které by pod tlakem okolností samy o sobě možná ani nevznikly. To znamená svobodu nebýt vydán na milost a nemilost náhodě, tomu, co se zrovna se­mlelo. Pokud máme záměr a plán, můžeme lépe posoudit hodnotu každé nové in­formace a odpovídajícím způsobem se zařídit. Proto jsou pro J tolik nepříjemné změny plánů. Nechtějí neustále zvažovat nové a nové eventuality, když už se jed­nou rozhodli. Pokud se ale jejich jednou už přijaté záměry a plány nějak zvrtnou, mívají s tím J více potíží než P Pokud ale jde všechno „jako na drátkách", bývají J výkonnější.

Vnímající, P, bývají často považováni za bezstarostné a přizpůsobivé lidi, proto­že se tak na veřejnosti většinou chovají. Mohou ale překvapit, jak dokáží být ne­smlouvaví, když jde o záležitost jejich vnitřních, introvertně opatrovaných hodnot, priorit a přesvědčení. Nemálo populárních lidí a osobností veřejného života, her­ců, komiků, sportovců či politiků, kteří dokáží být na „jevišti života" pohotoví, spontánní a schopní neuvěřitelně improvizovat, může nejednou současně pro­jevovat velkou rozhodnost a dokonce i rigiditu až autoritativnost v záležitostech svého soukromí. Stejně tak nečekané může být setkání s privátní podobou jinak rázného a energického manažera, který je najednou vágní, váhavý a rozpačitý v zá­ležitostech osobního života a třeba zoufale nerozhodný v otázce, kam jet letos na dovolenou. Darem typologického poznání sebe sama je možnost lépe tyto naše dvě složky spolu smířit a dostat je do rovnováhy.

Jste-li člověk s převahou vnímání, P, pak máte pravděpodobně sklon:

• obracet snadno pozornost jinam - projevuje se to tím, že se například čas od času musíte vrátit do pokoje, abyste se upamatovali, proč jste vlastně šli do kuchyně;

• rádi zkoušet nové věci, i kdyby to měla být úplná banalita, jako třeba zkusit ji­nou cestu domů nebo do práce;

• nebýt zvyklí příliš plánovat, raději počkat, jak se věci samy vyvinou, a pak se po­dle toho zařídit; občas je vám vytýkáno, že váš styl je chaotický, ale vy „víte", že to tak není;

• spoléhat se na „závěrečný spurt", ohromný výdej energie těsně před termínem, abyste věc dodělali včas - navzdory škarohlídům věci dokončujete včas, i když se vám občas v posledních chvílích může stát, že ani vy, ani vaše okolí nevíte, "kde vám hlava stojí";

• nebýt zastáncem postoje „pořádek především"; i když nejste jeho odpůrcem, zrovna v tomto ohledu nevynikáte; mnohem důležitější pro vás je spontaneita, tvořivost a schopnost rychle zareagovat;

• mít dar proměnit práci v zábavu a najít v ní potěšení; pokud nějaká činnost ta­kovýmto snahám odolává, asi nemá cenu se jí zabývat;

• často měnit téma rozhovoru, přeskakovat z jednoho na druhé;

• nechápat, jak může někdo zastávat názor, že špatné rozhodnutí je lepší než žádné;

• nemít rád nic příliš definitivního a raději si u všeho nechávat otevřené konce (Srovnej Kroeger -Thuesen,1988, str. 24-25, a 1992, str. 23-24.).

 

Zdroje nedorozumění

Výzkumy naznačují, že v populaci je nadpoloviční - ně­které zdroje uvádějí až dvoutřetinové - zastoupení J, tedy lidí s orientací k usuzo­vání. J budou mít sklon tlačit na konečná rozhodnutí, na to, aby se věci „konečně hnuly", lidé „rozhoupali", „už se rozhodli". Vnímajícímu P to bude zhusta připa­dat předčasné, „unáhlené", „uspěchané",možná „zbrklé" a budou chtít získat ješ­tě další informace, budou uvažovat „co když..." a nechávat si otevřená všechna vrátka. Nedorozumění může být rovněž někdy spojeno s verbálním označením obou kategorií. „Usuzující" neznamená, že tito lidé mají lepší nebo rychlejší úsu­dek nebo nějak zmrzačené vnímání, nýbrž jenom to, že dávají přednost tomu, mít věci „v kupě", uzavřeny, než jdou dál. Vnímání naproti tomu nenaznačuje, že tito lidé jsou „vnímavější" než jejich protějšky ani že jejich rozhodovací schopnosti jsou nějak nedostatečné, jako spíše to, že své radary, „snímače" a čidla nevypínají až do poslední chvíle, že dávají přednost, aby data sama vydala řešení, spíše než aby řekli „dost" a vrhli se na jejich zpracování.

J a P se navzájem často kritizují, v práci i ve společném soužití. J mohou vidět P jako nerozhodné, loudaly, bez cíle, neschopné se soustředit, hledající ve všem mouchy, jako lidi, kteří blokují rozhodnutí, neřku-li šťouraly. Z pohledu P to vypa­dá, že J bývají uspěchaní, příliš rychle skáčou k závěrům, jsou zkostnatělí a ne­pružní, cítí se stále pod tlakem a zbytečně „tlačí na pilu" i na jiné, a to i když okol­nosti nejsou zdaleka tak naléhavé, jak se jim zdá. J jsou silně orientováni na výsledek, na úkol a práci samu, naproti tomu P mají rádi proces, postup a výsledek sám je pak už tolik nezajímá.

Kontrapunkt vnímajícího a usuzujícího přístupu k životu, spontánního a bezsta­rostného a plánovitého a metodického, bývá často umělecky ztvárňován. Mnozí fil­moví populární detektivové odvozují svou sebeúctu od schopnosti vyrovnat se s každou situací, čím nečekanější, tím lépe. Všichni tito muži, a občas i ženy, jsou zoufale nepochopeni škrobenými nadřízenými, kteří lpějí na zkostnatělých předpi­sech a služebních postupech, dohlížejí na jejich práci z bezpečí svých pracoven, po­krytecky se strachují jenom o svůj služební postup a hrozí se toho, co jim řeknou nadřízení. Někdy se tento protiklad ilustruje jako rozdíl mezi pohlavími. Ať je to třeba film Pretty Woman nebo Tělesný strážce, kde jde o setkání usuzujícího muže, uvyklého na emocionálně asketický pracovní život profesionálního pragmatika, je­hož upjatost postupně taje v žáru hravé, zranitelné a eroticky vstřícné vnímající že­ny. Ve filmu Madisonské mosty se role obracejí a oddaná, avšak neuspokojená man­želka a matka J vzplane pro kočovného fotografa P, až jsou oba náhle překvapeni a zaskočeni intenzitou vzájemného citu. Ani v naší kinematografii není o scénáris­tické využití tohoto napětí nouze.

V zápletkách tohoto druhu jsme znovu a znovu vtahováni do siločar sexuálního napětí mezi těmito dvěma póly, vyvěrajícího z jejich protikladnosti, a do ob­jevování neodolatelné vzájemné přitažlivosti. Instinktivně v nich možná poznává­me naše vlastní dramata střetu vnímání a usuzování. Polarita obou typů dává pro­stor pro rozvoj a růst, pokud se jí dokáží poučit a těšit se z ní. Pokud ale dojde k tomu, že se v životě řeší pnutí mezi P a J jejich splynutím, většinou se ztratí ona jedinečná energie, která vztah doposud napájela. Typologicky nazíráno, je silové pole mezi P a J zdrojem naší tvořivosti a psychické evoluce (L. Thomson, cit. dílo, str. 215.) Pokud se oba póly vzájemně vyruší, anihilují, jsme každý něčím méně, než bychom mohli být.

P popuzuje oblíbené téma usuzujících, zejména FJ - zkaženost světa. J mnohdy nevyžádaně a často nezdrženlivě poukazují na to, co není kolem nich podle jejich ná­zoru správně, a naznačují, že je to horší než dříve a že všechno má sklon být méně příznivé než kdysi. Je pro ně příznačné, že rychle spěchají situace či témata honem uzavřít, což bývá pro P mnohdy obtížně snesitelné. J si hned udělají úsudek a mohou jej několikrát opakovat. Na otázku „Proč?" mohou své protějšky netrpělivě odbýt „Proto!", nebo znovu opakovat, co již jednou řekli. Někdy pro ně bývá obtížné říci, o co se jejich úsudek opírá, a odkazují na to, že to či ono je „přece jasné" nebo „správné", že „to tak dělají všichni", že „jen blázen si může myslet opak" a někdy jen prostě a tentokrát ještě důrazněji doslovně zopakují to, co již řekli předtím.

Vnímající na druhou stranu mohou působit dojmem, že jsou placeni od slova, zejména jsou-li extravertní. Jejich komunikační styl bývá stejně otevřený jako je­jich život, a tak mohou semlít „páté přes deváté". Chtějí-li něco sdělit, mohou jed­nu a tutéž věc několikrát po sobě různými slovy zopakovat, někdy tu či onu část mírně zrelativizovat, a aby celé své expozé pro druhé ještě více zatemnili, nedají tak úplně najevo, za čím z toho, co řekli, opravdu stojí a co dávají jen tak „k lepší­mu".Dostanou-li se opravdu „do otáček", nedělá jim potíže změnit téma nebo úhel pohledu třeba i uprostřed věty, což usuzující vždy spolehlivě „vytočí".

Mezní introverti P mohou být někdy krajně obezřelí, aby nedali najevo, co se v nich děje, a zuřivě si chrání své soukromí, což bývá případ některých populárních umělců. Vysoké skóre pro vnímání P může naznačovat, že tito lidé používají některou ze svých funkcí příjmu informací, intuici či smyslové vnímání, jako svého druhu štít střežící hluboce soukromé a osobní zážitky a stavy před nároky a soudy svého okolí. Tato strategie se ale může vymknout z rukou do té míry, že si sice dokáží ochránit své soukromí, ale opevní je natolik, že sami budou mít potíž se k němu přiblížit.To jim pak může bránit v rozvoji intimních vztahů. Navenek se možná ješ­tě dokážou přizpůsobit situaci, ale uvnitř se od ní třeba již distancovali. Umějí být přátelští, přizpůsobiví a dělat vše, co se od nich očekává, ale jenom na oko, po­vrchně.

Příklad možného rozhovoru člověka s převahou usuzování (J) s člověkem s převahou vní­mání (P).

Situace: Manželé, on usuzující (J) a ona vnímající (P), se rozhodují, zda budou dnes večer jíst do­ma, či zda si někam vyrazí.

P: Dnes je takový pěkný večer. Tak mne napadlo, co kdybychom si zašli někam na večeři? Nebo chceš jíst doma?

J: Fajn, klidně můžeme někam vyrazit. Kam bys ráda?

P: To ještě nevím. Co kdybychom zkusili tu novou čínskou restauraci, co tu nedávno otevřeli.

J: Výborně! Půjdeme do té čínské.

P: Anebo raději ne. Počkáme, až jestli tam půjde někdo známý a budeme o ní vědět víc. Třeba je drahá a nestojí za to.

J: No, tak kam tedy půjdeme?

P: Možná někam na Malou Stranu, zavzpomínat na staré časy, jak jsme se seznámili a tak.

J: Dobrá, jdeme na Malou Stranu.

P: Ale zrovna mne napadá, tam to teď bude přecpané turisty, třeba bychom si vůbec nesedli. Ra­ději někam jinam.

J (už trochu netrpělivě): Tak už si nějakou vyber. Hlavně se rozhodni!

P: Nespěchej na mě... Už to mám, slyšela jsem o prima restauraci, kousek za městem, svíčky '' a tak, a dobře tam prý vaří. Kdyby ti nevadilo, že bychom asi museli jet autem a nemohl by sis dát něco k pití.

J: Nevadí, stejně zítra vstávám, alespoň budeme pak brzy doma. Tak jedeme. Kterým je to směrem?

P: Ted'mě napadlo. Tam raději ne. Je to tam rozkopané a museli bychom to objíždět po bůhvíjakých silničkách. Mám jiný nápad. Co kdybychom si někde ve městě dali jenom něco menšího, žádné vysedáváni a pak se prošli po nábřeží. Už jsme tam tak dlouho nebyli! Anebo...

'' J (vybuchne): Tak dost! Už žádné anebo. To se jednou nemůžeš rozhodnout? To musíme čtvrt ho­diny řešit, jestli se půjdeme najíst a kam? Než ty něco vybereš, tak všude dávno zavřou! Jdeme do té čínské, je to nejblíž a mně nevadí něco zkusit.

 P: No, já nevím. Jak myslíš. Já jenom...No, raději nic. Tak tedy ta čínská.

I vcelku nevinně vyhlížející situace týkající se veskrze příjemné a zdánlivě pramálo sporné situace může skončit kolosálním nedorozuměním. Vnímající typy (P) si s rozhodováním pohrávají, té­měř se s ním mazlí. Je pro ně potěšením zvažovat stále nové možnosti. Otevřená situace, dopo­sud bez definitivního konce, je pro ně už součástí budoucího příjemného zážitku, v tomto případě báječné večeře ve skvělé restauraci. Odkládají rozhodnutí až na nejzazší moment a tak si prota­hují rozkoš z toho, že všechny možnosti a volby jsou stále ještě otevřeny. Závěrem, který by byl z jejich pohledu předčasný, ztratí celá věc hodně na svém půvabu.

Prožívání takovéto situace lidmi s převahou usuzování (J) je přesně opačné. J trpí, dokud není rozhodnuto. Je to, jako by jim někdo vrtal zub. Nedojdou klidu, dokud věci nejsou uzavřeny a po­kud možno definitivní. Zážitek příjemné večeře z našeho příkladu pro ně začne teprve okamži­kem, kdy se pevně a jednou provždy rozhodne, kam se půjde. Teprve pak se mohou začít těšit. I Nejistota je ničí. Aby večeře byla co možná nejpříjemnější, co nejdříve je třeba rozhodnout, co bu­de, kam se půjde a co se udělá.

Připojením tohoto čtvrtého rozměru vznikl z původní jungovské typologie skutečný systém a dimenze J-P je zde zásadní. Jen považme, za co usuzujícím a vnímajícím vděčíme! Myersovi ve své knize Gift Differing, jejíž název i motto pocházejí z novozákonního Listu Římanům, v němž se praví: „Jsme darů rozličných podle milosti, jež byla dána každému z nás“ , uvádějí tyto dary a talenty, jimiž nás obohacují.

 

Mezi dary usuzujících patří:

• Systém, jakým dělat věci. Usuzující se samozřejmostí sobě vlastní rozhodnou, jak to či ono nejlépe dělat a pak se toho drží. Ti z nich, kteří se kloní k myšlení, na­cházejí nejlogičtější postupy, ti, kteří tíhnou k cítění, pak způsoby co nejvíce vy­hovující všem.

• Pořádek ve věcech. Prvním zákonem v hájemství usuzujících je řád a pořádek. V případě usuzování orientovaného na myšlení TJ patrně bude mít podobu peč­livého zařazení, roztřídění a popsání věcí a činností z především utilitárního hle­diska, v případě cítění FJ pak půjde spíše například o estetickou stránku věci.

• Plánování: Řád uplatněný na běh života znamená plánování a rozpočtování, včasné rozhodnutí o tom, čeho chceme dosáhnout a kdy. T se budou pohybo­vat především ve sféře věcných úkolů, F naopak budou asi klást větší důraz na společenskou, lidskou stránku.

• Výdrž. Když se J jednou rozhodnou, bývají daleko vytrvalejší a méně náchylní polevit než P a úspěchů dosahují především vůlí.

• Rozhodnost. Není pravda, jak upozorňují Myersovi, že by si J nějak mimořádně libovali v rozhodování, jenom jim vadí, když jsou věci nerozhodnuté, otevřené, „rozplizlé".

• Uplatnění autority. J chtějí, aby se ostatní přizpůsobovali stanoveným normám, předpisům, směrnicím, nařízením a zákonům. Mívají výkonný a organizační ta­lent, a protože se ke světu obracejí svou usuzovací funkcí, ochotně pravidla pro ostatní vytvářejí.

• Jasné názory. Usuzující mívají vyhraněné mínění o všem, co si vyžaduje úsudek.

Mezi dary vnímajících pak patří:

• Spontaneita. Spontaneita jako schopnost plně prožít okamžitý zážitek či slast, i když je za to mnohdy třeba později zaplatit. Je pro ně příznačná určitá živel­nost, jež jim velí zachovat se v souladu s tím, co daná chvíle žádá, spíše než se dr­žet toho, co si naplánovali, nebo co předpokládá konvence.

• Otevřená mysl. Pro vnímající je příznačná nepředpojatost, ochota vždy ještě zvážit nová fakta, názory či náměty a dokonce je podněcovat ve chvíli, kdy by usuzující už měli dávno jasno.

• Pochopení. Vnímání bývá více uplatněno na lidi s cílem pochopit jejich pohnut­ky a motivy, zatímco usuzování více svádí k názoru na to, co udělali, zejména vy­skytuje-li se J v kombinaci s myšlením, jako TJ. Lidem s převahou vnímání se ostatní zpravidla více svěřují, protože lidé někdy potřebují spíše „vrbu" než ně­koho, kdo rychle zaujímá stanovisko nebo hned nabízí řešení. To nikterak ne­znamená, že by vnímající nebyli schopni prosadit a vyžadovat disciplínu, nýbrž jen to, že disciplína u nich není dogma. Rubem jejich postoje může být sklon dá­vat přednost vnímání, dalšímu opatřovaní si informací, a to i v situacích, kdy by se už měli dávno rozhodnout a jednat.

• Tolerance. „Žít a nechat žít" je životní postoj darovaný našemu světu vnímající­mi, které netěší organizování života druhým a jimž je nesnadno smířit se s plu­ralitou názorů na jednu a tutéž záležitost.

• Zvídavost. Ruku v ruce s vnímáním jde očekávání, že to, co ještě nevědí a nepo­znali, bude přinejmenším tak zajímavé, jako to, co vědí doposud.To je vede k to­mu, že prozkoumávají kdejakou novou možnost a odbočku chovající v sobě jak­koliv nepatrný příslib nové znalosti nebo zkušenosti. Jsou tak méně náchylní podléhat nudě a rutině, ale někdy také bohužel mohou být méně spolehliví.

• Hlad po zážitcích. Se zvídavostí se pojí i přesvědčení, že si ještě dost neužili, co ještě neokusili a že by to mohlo být příjemné, vzrušující a opojné. Jistě, může se jim stát, že nějaký svůdný nový prožitek odmítnou, ale mnohem spíše z nějakých morálních nebo jiných zásad, než prostě proto, že „by to nestálo za to", což mů­že být argument usuzujících. Rubem je, že mohou podlehnout svodům nejrůz­nějších závislostí a návyků.

• Přizpůsobivost. Vnímající se mnohem snáze vyrovnávají s překvapeními a nena­dále nastalými okolnostmi než jejich usuzující druzi. Jsou to především NP, kteří skoro pookřejí, pokud něco nejde, jak má, zejména pokud se to nevejde do kole­jí předpisů, pravidel a nařízení, které pro tyto případy starostlivě připravili strážci (usuzující s převahou smyslového vnímání, SJ).

Pro mnohé lidi není vždy snadné hned určit, zda dávají přednost vnímání P ne­bo usuzování J. Podobně jako v případě extraverze a introverze je na nás vykoná­ván otevřený i skrytý nátlak chovat se způsobem bližším preferenci usuzování. Už od školních let, v nichž na náš vývoj působí učitelé převážně s touto orientací, jsme vedeni k pořádku, dochvilnosti, systematičnosti, úctě k autoritě, přijímání rutiny a vytrvalosti mnohem více, než jsme podněcováni ke spontaneitě, zvídavé skepsi či zkoušení věcí na vlastní riziko. Lidé se proto často chovají podle toho, co se do­mnívají, že se od nich očekává, jak je to „správné", než v souladu s tím, co je jim přirozené a nejbližší. Mnohdy se tato preference dá určit až při souhrnném ověře­ní celého osobnostního typu.

Ukázka z knihy: Michal Čakrt: Typologie osobnosti, přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti. Management Press, Praha 2004, ISBN 80-7261-112-7

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 4] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 0 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihláąený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Sdružení za obnovu národní suverenitykulatý roh

Kudy z krize


kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
Vzhledem současné situaci pozastaveno


Aischylos:
„První obětí každé války je pravda.“


WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.2RC8 - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!