Jan Tauler/Mistr Eckhart?

Kázání na Boží hod vánoční o trojím zrození nás poučuje o tom, jak máme usebrat tři mohutnosti své duše a vzdát se vlastního já ve svém chtění, toužení a působení.^[1]

Puer natus est nobis et filius datus est nobis

Dnes se ve svatém křesťanství slaví trojí narození, v němž by měl každý křesťan nalézt tolik občerstvení, až by slastí sám ze sebe vyskakoval v jásotu^[2] a v lásce, ve vděčnosti a vnitřní radosti. A který člověk to v sobě necítí, ten ať se strachuje.

Nuže, to první a nejvyšší zrození je, že nebeský Otec v sobě rodí svého jednorozeného Syna v božské podstatě a v rozdílnosti osob. Druhým zrozením dnes oslavujeme mateřskou plodnost, které se dostalo panenské čistoty a pravé ryzosti. Třetí zrození pak spočívá v tom, že se Bůh den co den a hodinu co hodinu vpravdě duchovně rodí v každé dobré duši milostí a láskou. Tato tři zrození slavíme dnes ve třech mších.

První mše se zpívá za temné noci a začíná se slovy: Dominus dixit ad me: filius meus es tu, ego hodie genui te (Pán ke mně pravil: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“; Ž 2,7). A tato mše se týká tajemného zrození, které se událo v temném, skrytém, nepoznaném božství. Druhá mše se začíná: Lux fulgebit hodie super nos (Dnes se rozzářilo světlo nad námi) a znamená lesk zbožštěné lidské přirozenosti. Část se slaví ve tmě noci, a část na denním světle; toto zrození je totiž zčásti známé, zčásti neznámé. Třetí mše se zpívá za jasného dne a začíná se: Puer natus est nobis et filius datus est nobis (Dítě se nám narodilo, syn nám je dán) a představuje láskyplné zrození, které se má dít den co den a v každém okamžiku a také se děje v každé dobré, svaté duši, věnuje-li mu pozornost a lásku. Neboť má-li duše toto zrození v sobě zakusit a uvidět, musí se to stát usebráním (inker) a obrácením (widerker) všech jejích sil. A v tomto zrození se jí Bůh stává vlastní a nechává se vlastnit daleko více, než kdy někomu bylo něco vlastní.

Tato slova říkají: Dítě se nám narodilo, syn nám byl dán. On je náš, zcela náš vlastní, vlastní víc než co jiného. On se rodí v každém čase, bez přestání v nás. O tomto láskyplném rození, jež představuje tato poslední mše, promluvíme nejdříve. Jak to máme učinit, aby se to vzácné rození v nás dělo vznešeně a plodně, o tom nás poučí vlastní způsob toho prvního, otcovského rození, kdy Otec rodí svého Syna ve věčnosti. Neboť Bůh se z nadbytku bohatství dobra, které přesahuje všechno bytí, nemohl zdržet, musel se vylít a sdílet; jak říkají Boethius a svatý Augustin, že Boží přirozeností a jeho způsobem je, aby se vyléval.^[3] A tak se Otec vylil ve vycházení božských osob a dále se vylil ve stvoření. Proto řekl sv. Augustin: „Že Bůh je dobrý, proto jsme; a všechno, co má který tvor dobrého, pochází pouze z podstatné dobroty Boží.“^[4]

 Jakou to tedy zvláštní vlastnost pozorujeme na Otcově rození, jemuž se máme učit? Otec se svým osobním způsobem obrací sám do sebe svým božským poznáváním a prohlédá v jasném rozumění sám sebe, bytostnou propast svého věčného bytí, a již pouhým chápáním sebe sama se cele vyslovuje. A to Slovo je jeho Syn, a to poznávání sebe sama je rození jeho Syna ve věčnosti. Zůstává v sobě v podstatné jednotě a vychází ze sebe v rozdílnosti osob. Tak tedy vchází do sebe a poznává se; pak vychází ze sebe v rození svého obrazu, který při tom poznal a pochopil; poté znovu vchází do sebe v dokonalém zalíbení v sobě samém. Toto zalíbení se vylévá v nevýslovné lásce, to je Duch svatý. Tak zůstává v sobě, vychází a znovu do sebe vchází. Veškerá vycházení dějí se pro opětovná vcházení. Proto je běh nebes nejvznešenější a nejdokonalejší, neboť se nejvlastněji zase vrací do svého původu a počátku, odkud vyšel. Tak je i běh člověka nejvznešenější a nejdokonalejší, neboť se nejvlastněji znovu vrací do svého původu.

Tuto vlastnost tedy, kterou má nebeský Otec při svém vcházení a vycházení, musí mít také člověk, chce-li se stát duchovní matkou tohoto božského zrození: má úplně do sebe vejít a pak ze sebe vyjít. A jak? Duše má tři vznešené mohutnosti, v nichž je věrným obrazem svaté Trojice: paměť, rozum a svobodnou vůli. Těmi je schopna Boha chápat a přijímat, takže může být vnímavou pro všechno, co Bůh je a co má a může dát. A jimi je schopna hledět do věčnosti, neboť duše je stvořena mezi časem a věčností. Svou vyšší částí náleží do věčnosti, a svou nižší částí, smyslovými, živočišnými silami, patří do času.^[5] Nu, a duše vyplynula se svými vyššími a nižšími silami do času a do časných věcí. A pro spřízněnost sil vyšších a nižších jí připadá její běh velmi snadný, a je připravena vyběhnout do smyslových věcí, a tím uniká věčnosti. Věru, je zapotřebí běžet nazpět, má-li se toto zrození uskutečnit.

K tomu je potřeba, aby člověk mocně vešel do sebe, vtáhl a vnitřně usebral všecky síly, nižší i vyšší, a pak musí nastat sjednocení veškerého rozptýlení, neboť spojené věci mají vždy více síly: chce-li střelec přímo zasáhnout cíl, přivírá jedno oko, aby druhé vidělo tím přesněji. Kdo chce nějakou věc hluboce pochopit, obrátí k ní všecky své smysly a soustředí je v duši, odkud vyplynuly. Jako všechny větve vyrůstají z kmene stromu, tak, jsou-li všechny síly sjednoceny, ty smyslové, cítící a hybné, do toho nejvyššího, do základu, tak to je ono vejití. Neboť má-li nastat nějaké vyjití, ba vystoupení ze sebe sama a nad sebe sama, pak se musíme vzdát každé vlastnivosti ve chtění, toužení a působení, aby tu zůstalo jen holé, čiré myšlení Boha a nic z toho našeho; ne nějak být, stávat se nebo nabývat, nýbrž jen být a dopřát mu místo tím nejvyšším a bezprostředním způsobem, aby mohl v tobě vykonat své dílo a své zrození a tys mu v tom nepřekážel. Neboť mají-li dvě věci být jedno, musí se jedna chovat jako trpná a druhé jako činná. Má-li mé oko vnímat obrazy na stěně nebo vidět cokoli jiného, musí být samo v sobě prosté všech obrazů; kdyby mělo jediný obraz jediné barvy v sobě, nevidělo by už žádnou barvu. Nebo kdyby bylo ucho plné nějakého zvuku, neslyšelo by už žádný tón. Věc, která má přijímat, musí být tedy volná, prostá a prázdná.^[6]

O tom říká svatý Augustin: „Vylij, abys mohl být naplněn; vyjdi, abys mohl vejít.“^[7] A na jiném místě říká: „Ó vznešená duše, ó ušlechtilé stvoření, proč vycházíš ze sebe hledat toho, který je zcela a pravdivě a nezakrytě v tobě; co máš tedy co dělat se všemi těmi tvory, když máš přece účast na božské přirozenosti?“ Když člověk takto připraví místo, základ, pak není pochyb o tom, že Bůh je musí celé zaplnit, jinak by se nebe muselo roztrhnout a naplnit tu prázdnotu; ale Bůh přece nenechává věci prázdné, bylo by to zcela proti jeho povaze a proti jeho spravedlnosti.^[8]

A proto máš mlčet: pak může Slovo tohoto zrození do tebe mluvit, a může být v tobě slyšeno. Vpravdě však, chceš-li mluvit ty, musí ono mlčet. Nemůžeme Slovu posloužit lépe než mlčením a nasloucháním. Vyjdeš-li celý ven, vejde Bůh nade vší pochybnost celý dovnitř, ani více ani méně, kolik ven, tolik dovnitř.

O takovém vyjití najdeme podobenství v knize pána Mojžíše, kde Bůh Abraháma vyzývá, aby vyšel ze své země, ze svého pokolení, že mu ukáže všechno dobré. Všechno dobré, to je toto božské zrození, ono jediné je všechno dobro. Jeho země nebo jeho půda, z níž má vyjít, to je tělo se všemi jeho potřebami a neuspořádaností. Oním příbuzenstvem máme na mysli náklonnosti smyslových sil a jejich podoby, které za sebou dosud vláčíme a které nás strhávají a přivádějí k radosti a bolu, veselí a smutku, touze a strachu, starostlivosti a lehkovážnosti. Tahle čeládka, to jsou naši blízcí příbuzní, před nimiž se musíme mít na pozoru, abychom z nich zcela vyšli, má-li všecko to dobré, čím toto zrození vpravdě je, vskutku vzejít.

Říká se: Dítě doma vychované bývá venku jako hovádko. To je pravda v tom ohledu, že ti lidé, kteří nevyšli ze svého domova, nevyšli ani nad svou přirozenost ani nad to, co jim předkládají smysly k vidění, slyšení, cítění nebo hnutím, že ti, kteří neodešli z tohoto domova a nevyšli z domova přirozených věcí a nepřekročili ho, že takoví jsou opravdová hovádka nebo telata v chápání těchto vysokých, božských věcí. Jejich vnitřní základ podobá se železné hoře, do níž nikdy světlo nepronikne. Pokud jim unikne smyslová stránka, obrazy a tvary, pak nevědí a necítí už nic. Takoví jsou ještě doma, a tak to zrození nezakoušejí. O nich řekl Kristus: „Kdo pro mne opustí otce, matku a půdu, ten stokrát více dostane a život věčný k tomu“ (Mk 10,29–30).

Dosud jsme hovořili o prvním a o posledním zrození, jak se máme o tom posledním poučit na prvním. Nyní si ukážeme, o čem nás poučuje ono prostřední zrození, jímž se Boží Syn narodil dnešní noci z matky a stal se naším bratrem. Ve věčnosti byl zrozen bez matky, v čase bez otce. Svatý Augustin řekl: „Marii blažilo mnohem více, že se Bůh duchovně zrodil v její duši, než že se v ní narodil tělesně.“ Kdo tedy chce, aby se toto zrození událo v jeho duši vznešeně a duchovně jako v duši Marie, ať zváží Mariiny vlastnosti, která byla matkou tělesně i duchovně.

Byla čistou dívkou, pannou, a byla pannou zasnoubenou, zaslíbenou; byla uzavřena, od všeho odloučena, když k ní vstoupil anděl. A právě takovou duchovní matkou tohoto Božího zrození je třeba být. Musí být ryzí, čistou pannou; opustí-li však někdy čistotu, pak ať se vrátí, a bude zase čistá a panenská. Panna znamená tu, co je navenek neplodná, uvnitř však přináší mnohé plody. Právě tak má panna svou lásku k vnějšímu uzavřít a mnoho se jí nezabývat, mnoho plodů z ní nepřinášet. Maria byla způsobilá pouze k božským věcem; uvnitř měla nést mnohé plody. „Veškerá krása dcery královské spočívá uvnitř“ (Ž 45,14). Tak má panna prodlévat v odloučenosti, všechny její mravy, její smysly, její způsoby, všechno dovnitř, tak přinese mnoho plodů i ten veliký plod: Boha samého, Syna Božího, Slovo Boží, které je vším a vše nese v sobě.

Maria byla zasnoubenou pannou. Právě tak má být i tato zaslíbena, jak učí svatý Pavel. Ty máš svou nestálou vůli ponořit do vůle božské, která je nepohnutá, aby se tvá slabost pozvedla.

Maria byla též uzavřena. Tak má být uzavřena i tato panna, pokud chce toto zrození v sobě opravdu zakusit, aby nevybíhala nejen k časným věcem, což je vždy nějak ošidné, nýbrž ani ke smyslovému pěstování ctností. Má v sobě nastolit ticho a pokoj, a má se uzavřít v sobě a ukrýt a schovat se smyslům [i Duchu]^[9] a často tam prchat a zjednat si v sobě klid a niterný pokoj.

O tom se bude zpívat příští neděli na začátku mše: „Dum medium silencium fieret – uprostřed mlčení, kdy všechny věci prodlévaly v nejhlubším mlčení a noc dokonala svůj běh, tu přišlo, Pane, tvé všemohoucí Slovo od královského stolce“, to bylo ono věčné Slovo z Otcova srdce. Uprostřed tohoto mlčení, kdy jsou všechny věci pohrouženy v nejhlubší ztišení a panuje pravé silencium, tu člověk vpravdě uslyší toto Slovo. Neboť má-li Bůh mluvit, musíš ty mlčet; má-li Bůh vejít, musí všecky věci vyjít.

Když náš Pán Ježíš vešel do Egypta, zhroutily se všechny modly, co jich v té zemi bylo. Všechno to, co tě odvádí od pravého a přímého vejití tohoto věčného zrození, ať se to zdá jakkoli dobré a svaté, to jsou tvé modly. Náš Pán Ježíš řekl: Přišel jsem, abych přinesl meč na oddělení všeho, co člověku patří: matky, sestry, bratra. Neboť co v tobě zdomácnělo, to je tvým nepřítelem. Mnohost obrazů a představ, které to Slovo v tobě zakrývají a zahalují, brání totiž tomuto zrození v tobě.

I když ti tento pokoj může být odebrán, neboť stále ho mít nemůžeš, přesto však máš být duchovní matkou tohoto zrození. Musíš mít toto hluboké mlčení v sobě znovu a znovu a učinit si je zvyklostí, aby se v tobě ta zvyklost stala pevným návykem. Neboť co bývá dobře vycvičenému člověku hračkou, to se zdá necvičenému zhola nemožné: cvik totiž dělá mistra.

Abychom tedy všichni dopřáli tomuto vznešenému zrození v sobě místa, abychom se stali pravými duchovními matkami, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.