Přesný důvod, proč Davida Pologruta, středoškolského učitele fyziky, pobodal jeden z jeho nejlepších žáků kuchyňským nožem, nebyl doposud plně objasněn. Ví se pouze přibližně toto: Jason H., vynikající student druhého ročníku střední školy v Coral Springs na Floridě, si předsevzal dostat se na medicínu. Nesnil však jen tak o nějaké lékařské fakultě – chtěl do Harvardu. Pologruto, jeho učitel fyziky, dal však Jasonovi při ústním zkoušení jenom 80 bodů. Chlapec cítil, že takové ohodnocení – pouhá dvojka – ohrožuje uskutečnění jeho snu. Vzal si tedy s sebou do školy řeznický nůž a při konfrontaci s Pologrutem ve fyzikálním kabinetu svého učitele bodnul do klíční kosti. Soudce prohlásil Jasona nevinným, protože během incidentu prý propadl dočasnému šílenství. Po přestupu na soukromou školu Jason o dva roky později úspěšně složil závěrečné zkoušky jako jeden z nejlepších ve své třídě…

Otázkou zůstává, jak mohl člověk s tak zřejmou inteligencí udělat něco tak iracionálního – tak vysloveně hloupého. Odpovědí je, že školní inteligence má jen velmi málo společného s citovým životem. I ti nejbystřejší z nás mohou ztroskotat na skaliscích bezuzdných vášní a neovladatelných pohnutek. I lidé s velmi vysokým IQ si mohou v soukromém životě vést až překvapivě špatně.

Je jedním z veřejných tajemství psychologie, že podle školního prospěchu, podle IQ nebo podle výsledků psychologických testů není možné, navzdory popularitě těchto hodnocení, spolehlivě předpovědět úspěch v životě… Souvislost mezi výsledky školních testů a konkrétními životními úspěchy je zastíněna celkovým vlivem celé řady dalších schopností a nadání, která člověk v životě používá.

Jde právě o klíčovou skupinu těchto „dalších vlastností“, o emoční inteligenci: patří sem schopnost dokázat sám sebe motivovat a nevzdávat se tváří v tvář obtížím a frustraci, schopnost ovládat svoje pohnutky a odložit uspokojení na pozdější dobu, schopnost ovládnut svoji náladu a zabránit úzkosti a nervozitě, schopnost ovlivňovat kvalitu svého myšlení, schopnost vcítit se do situace druhého člověka a ani v těžkých chvílích neztrácet naději…

A právě zde je ten problém: školní inteligence nás nijak nepřipravuje na nepřehledné situace a příležitosti, které před nás postaví nevyzpytatelný život. Vysoké IQ není žádnou zárukou prosperity, společenského postavení ani štěstí. Přesto se naše školy a naše kultura soustřeďují téměř výhradně na tento typ nadání a bez povšimnutí přecházejí emoční inteligenci, soubor vlastností – někdo by jej mohl nazývat charakterem – jenž má tak obrovský dopad na náš osud. Citový život je oblastí, kterou – stejně jako matematiku či čtení – můžeme zvládat s větším či menším úspěchem a pro niž potřebujeme několik zvláštních dovedností. Tyto jsou pak klíčem k pochopení, proč život jednoho člověka jen vzkvétá, zatímco druhý stejně inteligentní člověk skončil ve slepé uličce: citové schopnosti jsou vyšším nadáním, jež rozhoduje o tom, jak dobře dokážeme použít naše ostatní schopnosti, včetně logického myšlení…

Lidé s dobře rozvinutou emoční inteligencí dosáhnou v životě daleko častěji naplnění a spokojenosti a dokážou překonat svoje zlozvyky, které omezují jejich činorodost. Naproti tomu ti, kteří nedovedou vnést do svého citového života trochu pořádku a kázně, jsou nuceni stále svádět vnitřní bitvy, které narušují jejich schopnost soustředit se na práci a jasně přemýšlet…

Gardner řekl, že jádrem inteligence mezilidských vztahů jsou „schopnosti rozeznávat náladu, temperament, motivaci a potřeby jiných lidí, a odpovídajícím způsobem na ně pak reagovat“. K intrapersonální inteligenci, která je klíčem k sebepoznání patří podle Gardnera především „přístup k vlastním pocitům a schopnost je rozlišovat a používat při jednání a rozhodování“…

Poznej sám sebe

Stará japonská pověst vypráví o válčícím samuraji, jenž jednoho dne vyzval zenového mistra, aby mu objasnil myšlenku nebe a pekla. Avšak mnich odpověděl s posměškem: „Nejsi nic než hrubec, nemám chuť plýtvat časem na tvoje otázky!“

Samuraj se cítil uražen ve své důstojnosti. Rozzuřil se, vytasil meč z pochvy a vykřikl: „Mohl bych tě za tvoji neomalenost zabít!“

„Tohle,“ odpověděl klidně mnich, „je peklo.“

Samuraj s překvapením uzřel pravdu v tom, co mu mistr objasnil o zuřivosti, jež ho měla ve své moci. Uklidnil se, zastrčil svůj meč zpět do pochvy, uklonil se a poděkoval mnichovi za jeho vysvětlení.

„A tohle“, řekl mnich, „je nebe.“

Náhlé prozření samuraje a uvědomění si svého rozrušení ilustruje zásadní rozdíl mezi tím, jsme-li určitým pocitem naprosto ovládnuti, a uvědoměním si, že nás určitá emoce má ve své moci. Sokratova rada „poznej sám sebe“ se týká právě tohoto základního kamene emoční inteligence: neustálého uvědomování si svých pocitů a otevřenosti vůči nim.

Při prvním letmém pohledu by se mohlo zdát, že naše pocity jsou zcela zřejmé, avšak při hlubším zamyšlení si všichni jistě vzpomeneme na chvíle, kdy jsme se snažili nevidět, jaké opravdové pocity v nás něco vzbuzuje, či jak se v nás tyto city probudily až mnohem později. Aby označili uvědomění si vlastních myšlenkových procesů, užívají psychologové poněkud těžkopádného termínu metakognice. Mají-li na mysli uvědomění si vlastních pocitů, mluví o metanáladě. Já dávám přednost termínu sebeuvědomění, jenž vyjadřuje průběžnou pozornost zaměřenou na vnitřní stav. V tomto sebereflektivním uvědomění mysl pozoruje a zkoumá veškeré zážitky, včetně emocí…

Takováto pozornost nestranně přijímá vše, co prochází vědomím, jako bdělý, avšak nereagující pozorovatel. Někteří psychoanalytici ji nazývají „pozorující ego“. Jde o schopnost sebeuvědomění, která umožňuje psychoanalytikovi sledovat vlastní reakce na to, co pacient říká a co mu v procesu volné asociace přichází na mysl.

Vše nasvědčuje tomu, že takovéto sebeuvědomění vyžaduje aktivaci šedé kůry mozkové, a to zvláště jazykových oblastí, uzpůsobených k identifikaci a k pojmenování vznikajících emocí. Sebeuvědomění není pozorností, jež bývá unesena emocemi, jež přehnaně reaguje a zveličuje vjemy. Jedná se spíše o neutrální postoj, který si dokáže zachovat sebereflexi i ve víru rozbouřených emocí…

Takovéto nestranné vědomí svých vášnivých či výbušných pocitů můžeme získat pouze prostřednictvím sebepozorování. Může se však také projevovat jenom jako nepatrné poodstoupení od svých zážitků; jako paralelní proud vědomí, který je „nad“: vznáší se nad hlavním proudem či vedle něj a uvědomuje si, co se děje. Není jako zbytek osobnosti pohlcen a ztracen v bouři emocí. 

Sebepozorování znamená rozdíl mezi tím, být na někoho vražedně rozezlen, a mezi schopností si i v největším vzteku uvědomit, že je to vztek, co právě cítím… To je prvním krokem k získání určité kontroly. Takové uvědomování si emocí je základní schopností, z níž se pak vyvíjejí další – jako třeba citové sebeovládání.

Sebeuvědomění znamená, krátce řečeno, „uvědomovat si, a to jak svoji náladu, tak i myšlenky, které se k ní vážou", abych použil výrok Johna Mayera, psychologa z Univerzity New Hampshire, jenž je společně s Peterem Saloveym autorem teorie emoční inteligence. Sebeuvědomění můžeme také charakterizovat jako nestrannou, neposuzující pozornost zaměřenou na stav našeho nitra…

Je možné logicky rozlišovat mezi uvědomováním si svých citů a jejich proměnou. Mayer však zjistil, že v praxi tyto dva systémy téměř vždy splývají: rozpoznat svoji špatnou náladu je prvním projevem vznikající snahy se z ní dostat. Toto rozlišení je však něco zcela jiného než úsilí neprojevit žádnou nežádoucí impulsivní emoci…

Lidé mají sklon přistupovat ke sledování vlastních emocí několika způsoby:

Lidé sebeuvědomělí. Tito lidé si průběžně uvědomují svoje nálady a jejich emoční život je poměrně kultivovaný. Je jich znalost vlastních emocí může být základem pro vznik dalších osobních charakteristik: jsou nezávislí a znají vlastní hranice, jsou duševně zdraví a zastávají spíše pozitivní postoj k životu. Když se dostanou do špatné nálady, nepřemýšlí o ní neustále a ani na ní nelpí. Proto jsou schopni se jí rychleji zbavit. Zkrátka jejich vnímavost a uvědomění jim umožňuje svoje emoce lépe zvládat.

Lidé sebepohlcení. Tito jedinci bývají často v zajetí svých emocí a nejsou schopni jim nijak uniknout. Jsou těkaví a svoje pocity si většinou neuvědomují. Proto jsou v nich ztraceni a nedokážou je s odstupem posoudit. V důsledku toho dělají jen velmi málo pro to, aby se zbavili své špatné nálady. Mají pocit, že nad svým citovým životem nemají žádnou kontrolu. Často se cítí přemoženi svými emocemi a nejsou schopni se ovládnout.

Lidé akceptující. Tito lidé si často jasně uvědomují, co cítí; mají však sklon náladu bez námitek akceptovat a nesnaží se ji měnit. Mezi nimi lze rozlišit typ akceptujících lidí, který bývá většinou v dobré náladě, a není tedy nijak silně motivován svoje rozpoložení měnit, a typ, který, navzdory jasnému uvědomění vlastních pocitů má sklon spíše ke špatným náladám a s přílišnou tolerancí se jim vzdává. Takoví lidé nedělají nic pro to, aby svoje pocity změnili, přestože jsou jim velmi nepříjemné; tento typ často nalezneme mezi lidmi trpícími depresí, kteří svoje zoufalství rezignovaně přijímají…

V této knize budu vaším průvodcem po cestě vědeckými poznatky o lidských emocích; po cestě, jejímž cílem je umožnit čtenářům lepší pochopení některých závažných okamžiků v jejich životech v okolním světě. Cílem naší společné cesty je pochopit, jak vnést inteligenci do emocí. Toto porozumění může už samo o sobě do určité míry pomoci; průnik racionálního poznání do citového života lze totiž přirovnat k vlivu pozorovatele v kvantové fyzice: mění sledovaný subjekt.

Z knihy Daniela Golemana „Emoční inteligence“