Něžně a polehoučku opět natahuješ třesoucí se ruku po zrezavělém klíči.
Nemůžeš se probrat a přesto máš ten zvláštní pocit, že je dávno pryč. Nezdá se ti to? Přesto nemůžeš poručit vlastním nohám a tělo se nedokáže pohnout z místa. Ten klíč je přímo před tebou a ty ho tolik toužíš vzít a vsunout do masivního zámku jediných dveří. Je tvůj, byl tvůj, ty jsi ho kdysi dávno pověsil tak vysoko, na zatlučenou skobu. Kolik jsi čekal životů ? Jeden, tisíce, nekonečné množství, celou věčnost?
Klíč je blízko, blizoučko, ve zlatém poletujícím prachu prosvíceným ukrytým sluncem. Proč nemůžeš vstát, co se to stalo s tvým trýzněným tělem? Ležíš na studené podlaze sám. Žádný dozorce, žádné mříže a jen z dálky se ozývá ruch neznámého města. Takto přece nevypadá kobka vězení, schází dozorci, schází rozsudek. Tak proč to nejde? Oknem, vysoko u samotného vlhkého stropu, se stydlivě prodírá rozkošná vůně letního dne, slabounký křik ptáků, šelestění stromů. Někde hluboko v sobě rozpoznáváš tu závratnou sílící touhu vyjít ven z šera kamenné cely. Kdo tě tu drží, kdo ti brání? Jen ty nohy, ty ruce, jsou tak chabé a nemohoucí. Nakonec, znáš tak dobře svůj dosavadní domov v šeru. Ty víš, víš, že jednoho dne vstaneš a pevným krokem odemkneš starou, mohutnou bránu. Naplníš slabé, zatuchlé plíce tím nejlíbeznějším, voňavým douškem svobody.
Ve tmě vidíš obrysy tvých druhů, pevně se tisknoucích k vlhkým kvádrům, s očima bez života upřenými před sebe. Nekonečné zástupy dnů, týdnů a roků čekáš na konec svého pomyslného trestu. Kdy se náhle otevřou dveře a tebe v bílém slavnostním rubáši odnesou na jiné, neznámé místo A ty v malém, kraťoučkém okamžiku spatříš otevřenými dveřmi nekonečnou, panenskou krajinu tvého vytouženého domova. Ti nosiči kypí zdravím, pohybují se tak lehce a bezstarostně.
Opět upadáš, stejně jako ostatní, do mdlob tíživého spánku. Chvějící se, ležící postavy, vyprávějí sami sobě sny o nejnádhernějším světě tam, venku. Mluví horečně svým cizím jazykem, mluví o cestě tam ven, modlí se k dalšímu ze svých životů, modlí se k naději, že neprocitnou opět v kamenné kobce. Spínají třesoucí se ruce a zčernalými nehty opět a opět vyškrabují svojí vlastní ikonu do zvětralého kamene. Ty ikony jsou zvláštní. Je jich tisíce. Tisíce nenaplněných tužeb, tisíce nevyslyšených modliteb, tisíce nových prokletí. Která ikona je konečná?
Jen velmi málo postav se náhle vzpřímilo a rozpažilo ruce v úlevném gestu. Nenáviděli jsme je. Proč oni, proč ne všichni, proč ne já? Odsoudili jsme jejich vlastní kresbu. Rozmazaně jsme vnímali jak snadno snímají klíč a otevírají bránu. Vypadalo to tak lehoučce, hravě. S hrůzou jsme si zakrývali sluch a drželi víčka křečovitě sevřená. Strach svíral naše rozbouřené útroby v děsivé hrůze opustit známé místo. Ne, my počkáme na naše spasitele, kteří nás jednoho dne vynesou ven a položí do heboučké trávy. Cesty jsou tak nebezpečné a cizí dveře nevlídné. Ne, raději počkáme a ukrátíme nekonečný čas vyprávěním příběhů o světě tam, venku.
Vždyť ta laskavá a spolehlivá smrt si bere jen naše těla, naše cely, naše plány, naše přání. Duše jsou věčné, lehounké a putující. Tak jako naše sny, touhy, lásky a prokletí čekání.