Kdo přebírá a uplatňuje svou zodpovědnost? Zdá se, že v dnešním světě se jednotlivci účastní činností daleko přesahující jejich vlastní vliv. Dílo jednotlivce je jen dílčím střípkem ve velkém koloběhu navazujících činností mnoha dalších. Člověk si může připadat málo významný v celém tom díle a možná i jeho díl zodpovědnosti mu tak přijde málo významný. Tím se možná vytrácí zodpovědnost docela.
Jak jinak vysvětlit selhávání naší civilizace jako celku? V naší civilizaci jsou patrné dvě významné vlastnosti – zvědavost a činorodost. Ta první podporuje vznik nejrůznějších nápadů, druhá je o překot uskutečňuje. Ta třetí – zodpovědnost, která by první dvě korigovala, chybí, nebo alespoň pokulhává.

KOLOBĚH ZODPOVĚDNOSTI

Kdo přebírá a uplatňuje svou zodpovědnost? Zdá se, že v dnešním světě se jednotlivci účastní činností daleko přesahující jejich vlastní vliv. Dílo jednotlivce je jen dílčím střípkem ve velkém koloběhu navazujících činností mnoha dalších. Člověk si může připadat málo významný v celém tom díle a možná i jeho díl zodpovědnosti mu tak přijde málo významný. Tím se možná vytrácí zodpovědnost docela.
Jak jinak vysvětlit selhávání naší civilizace jako celku? V naší civilizaci jsou patrné dvě významné vlastnosti – zvědavost a činorodost. Ta první podporuje vznik nejrůznějších nápadů, druhá je o překot uskutečňuje. Ta třetí – zodpovědnost, která by první dvě korigovala, chybí, nebo alespoň pokulhává.

Může zde fungovat podobný princip jako ve velkých organizacích, kdy se vám v pozici zákazníka můžete dostat do zajímavé situace. Mluvíte např. s někým na přepážce a žádáte změnu v nějaké části smlouvy, nebo byste si přáli upravit cenu. Obchodník vám odpoví: „To je tak nastavené, do toho já nemůžu zasáhnout. To já nemohu změnit.“ Vám by pomohlo jednat s někým, kdo věc změnit může, ale ten člověk je pro vás nedostupný. Chtěli byste se zlobit, ale na toho člověka, který s vámi jedná, se zlobit nemá smysl, protože ten za to nemůže a zlobit se na někoho, ke komu se nemůžete dostat, nemá smysl. Tak se vám stane, že pokrčíte rameny a dané podmínky přijmete za hotové a neměnné. Stanete se obětí rozložené zodpovědnosti.

Jak to funguje v koloběhu společnosti? Lidé většinou mají nějakou primární motivaci, která řídí jejich jednání a ostatní faktory se k ní nějakým způsobem přidružují. Zkusme si pojmenovat některé společenské skupiny.

Motivace „mocných“ je více moci a bohatství. Tito vlastně mohou být na začátku, nebo v rozhodujícím článku řetězce, neboť mají největší podíl vlivu na uskutečnění nebo zabrzdění realizace nějakých nápadů. Kde ale hledat zodpovědnost u lidí, jejichž primárním motivem je získat více moci a bohatství?

Ale začněme od začátku. Vědci a vynálezci mají motivaci na něco přijít, něco pochopit, něco vynalézt. Bylo pro mě zajímavé slyšet na jedné debatě o jaderné energii, kde byly různě zaměřené strany. Zástupce vědeckých kruhů podotkl: „My se nezabýváme tím, jestli je to správné nebo špatné. My se zabýváme otázkou: „Za jakých podmínek to bude fungovat?“ Od jiných vědců můžete slyšet: „Mým úkolem není řešit, jak konkrétně se můj výzkum využije. Mně zajímá to, že na to přijdu a že posunu poznání dál.“ Poznání samo o sobě je v pořádku.

Jenže, pak se do věci vloží „kalkulátoři“ a ti spočítají, jestli a za jakých podmínek je možné na dané věci vydělat. Pokud najdou cestu jak ano, „mocní“ dají pokyn „manipulátorům“, aby vytvořili poptávku u spotřebitelů. Manipulátoři si „hrají“ - tvoří kampaně, reklamy, svou práci často dělají proto, že je baví, líbí se jim dělat hezky vypadající, oslovující, ohromující věci. Pokud se jim povede vytvořit poptávku, objeví se „výrobci“. (Do této části se někdy vloží i „zákonodárci“, kteří určitou potřebu lidí mohou uzákonit a nařídit – např. přilby na kole nebo dětské sedačky v autě.) Motivace výrobců je vyrábět a na otázku „proč?“ nebo „k čemu je to dobré?“ odpoví: „Lidi to chtějí. My „jen“ uspokojujeme přání a touhy lidí.“ „Prodejci“ už to pak „jen“ prodávají a dodávají.

Tak nějak se stává, že je na světě spoustu zbytečných a nesmyslných věcí, které lidí kupují a mají pocit, že je potřebují.

Logicky by člověk řekl, že nebýt manipulátorů a mocných, celý koloběh by se vůbec nerozběhl. Jenže u těchto dvou skupin jde zodpovědnost za celek, případně jiné oblasti etiky, do pozadí a nelze je očekávat. Jaká tedy zbývá šance? Že koloběh přeruší lidé na jiných úrovních. Říká se, že zodpovědný může být spotřebitel, ale jak, když je zmanipulovaný? Zodpovědný by mohl být výrobce, kdyby řekl, že danou věc nebude vyrábět, protože mu přijde zbytečná, nevhodná, škodlivá... Ale když to lidi chtějí...

Zodpovědný by mohl být prodejce, ale ten se jen z toho, co je k mání, snaží vybrat to nejlepší, ale po smyslu celého prodeje a dopadu na okolí se ptá málokdy, neboť by neměl z čeho žít. A vědec či vynálezce? Ten přece posouvá poznání a nepřísluší mu rozhodovat o tom, jak bude využito.

Každý má v tom koloběhu možnost říci „ne“ a svým dílem zastavit nějaký řetězec. Akorát v tom množství zúčastněných si jednotlivec připadá často tak bezvýznamný, že radši mávne rukou a přidá se k ostatním. Jenže ať to probírám, jak to probírám, největší šance na zodpovědné „ne“ můžeme hledat právě u jednotlivce, neboť ten je nejsvobodnější ve své volbě. Svobodnější než organizace či skupina, která už vždy zohledňuje a zastupuje určité zájmy. Proto mám pocit, že jsme každý z nás velmi významný a že na našem drobném „ano“ či „ne“, která denně dáváme desítkám věcí v našem životě, hodně záleží.