V následujícím článku se dozvíte něco nového o systemických konstelacích a práci s traumaty, tak jak je vnímám v současnosti. Ponoříte se do možností a zároveň úskalí konstelační práce, která je dle mého názoru velmi mocným nástrojem, jak zkvalitnit a rošířit náš život a bytí celkově.
Co mně na systemických konstelacích  a životu nejvíce přitahuje a fascinuje? Je to vždy ten vstup do neznáma. Vstup tam, kam se dá jít jen s důvěrou, že se vše bude dít, jak má. Vstup tam, kde pokora je na místech nejpřednějších. Když tam vstoupíme a necháme se tím obejmout, stáváme se součástí toho, čeho jsme součástí vždy byli, ale nějak jsme na to zapomněli. Když tam vstoupíme, tak cítíme, že se děje něco posvátného, co nemůže rozumem uchopit. Když tam jsme, tak vnímáme vděčnost a smíření s tím, co je. A s tím vším také přijde radost, že zase další část Stvoření zvaná člověk je o něco blíže celistvosti.

Úvod do konstelací

Jsme, ať chceme či nechceme, součástí systémů – Vesmír, Země, lidé, práce, přátelé, rodina. V systemických konstelacích nejčastěji pracujeme se systémem rodinným, konkrétně s rodiči. A právě s rodiči bývají naše vztahy nejkomplikovanější a nejzásadnější. Přijetí rodičů znamená přijetí své temné stránky (stínu) a tím jsou v podstatě pro nás největším darem, který nám život může dát.

Mnoho lidí ani snad neví, že temnou stránku mají. Snad říkají: „No už jsem takový“. To se ale týká těch „povrchních stínů“. Ty hlubší nevidí a možná si je nechtějí ani připustit. Pak takoví lidé říkají, že za to „špatné“, co se jim v životě děje, mohou všichni ostatní, celá společnost a vůbec celý svět. Ono na tom něco pravdy je, ale na každou „špatnost“ je potřeba dvou stran.

Rodíme se do takového prostředí a takovým rodičům, kteří nám svou výchovou a celkovým působením na nás umožní našim stínům (ale samozřejmě i talentům) se projevit. Z hlediska rodinných konstelací nesmím zapomenout na širší rodinný systém, který  také napomáhá našim stínům vyjít na světlo. Typickým příkladem může být přebírání utrpení od jiného člena rodiny (např. členové vyloučení z rodinného systému – alkoholici, blázni či tajní milenci, mající na svědomí dítě). Základním předpokladem přebrání utrpení nebo zapletení do zápletek rodinného systému je naše osudová predispozice (karma), s kterou přicházíme do tohoto života.

Rodinné konstelace odhalují tyto vlivy, které nám umožňují pochopit nejen na rozumové úrovní, ale také přijmout a znovu prožít mnohdy prudké pocity a emoce, které se k nim vážou. Tímto nás mohou osvobodit od těchto zatěžujících vlivů, které si neseme z předchozích generací a udělat další krok vpřed v našem vývoji. Pomohou nám přijmout náš život a osud - ať je jakkoliv těžký, získat zpět ztracenou sílu a vydat se v životě směrem, který je více naplněn láskou, svobodou a štěstím.

Úrovně, ve kterých pracuji v konstelacích:

• fyzická úroveň – traumata uložená ve fyzickém těle

• emoční úroveň – potlačené nebo nevyjádřené pocity a emoce

• mentální úroveň – zafixované myšlenkové vzorce

• systemická úroveň – porušený řád v systému (většinou rodinném)

• úroveň duše – integrace disociovaných (odtržených) části duše

• duchovní úroveň – poznání své bytostné podstaty (témata smrt, život a další)

Konstelace traumatu

Většina z nás se na vlastní kůži setkala alespoň s některými příznaky traumatických událostí:

• záplavou nepochopitelné bezmoci,

• lítosti a smutkem,

• ochromujícím strachem,

• citovým odstupem,

• nedostupností až strnulostí,

• psychosomatickou tělesnou bolestí,

• depresivními stavy,

• opakujícími se vzorci chování, které nás brzdí, omezují a mnohdy působí i destruktivně,

• nevysvětlitelným nutkáním.

Rodinnými konstelacemi dochází chtě nechtě k odkrývání traumat. Objevují se v nich častěji, než bychom mohli tušit. A pokud pracujeme s rodinnými konstelacemi bez znalosti práce s traumaty, je to obrazně řečeno, jako bychom bez rukavic sahali na elektrické dráty v naději, že nedostaneme ránu.

Obecně se tedy jedná o evidentní na vůli nezávislou neschopnost vidět skutečnost. Ze strany průvodce může dojít k nerozpoznání traumatu a záměně výše zmíněných příznaků s postoji pýchy, povýšenosti a odmítání (například když se dcera odmítá poklonit matce a vykazuje některé z traumatických symptomů). Tato záměna podle mně způsobuje ještě větší retraumatizaci. Mám pocit, že konstelace i v případě takové záměny se dále může vyvíjet. Otázkou zůstává jakým způsobem. Jedna z možností je, že konstelace začne „dřít“ a ztratí svou hloubku a jednoduchost. V případě záměny příznaku traumatu a systemického vlivu je podle mně velmi pravděpodobné, že konstelační řešení nebude dostatečně hluboké a komplexní.

Pokud zástupce nebo klient sám začne v konstelaci vykazovat známky re-traumatizace, je potom dobré se zaměřit pomocí jemných pohybů duše  na odhalování příčin a průběhu traumatizace a k léčení traumatu samotného. Klient samotný s tím musí vědomě souhlasit - zvlášť když stojí v konstelaci sám za sebe. V takovém případě je vhodné postavit do konstelace zástupce vnitřních zdrojů traumatizované osoby (například podporující a traumatizované části duše). Zvlášť tato práce vyžaduje bezpečné prostředí podpory, důvěry a soucitu.

Výše uvedené traumatické příznaky (symptomy) jsou pro nás přátelé, kteří nám ukazují, kde se naše životní energie zablokovala, místa v řece života, kde musí voda obeplouvat velké balvany a překážky. My naše symptomy ale jako přátele většinou nevnímáme a máme je za nepřátele, proti kterým musíme bojovat. Tudy většinou ale cesta nevede. Konstelace traumatu nám pomohou přijmout ty naše části, které jsme odmítli a vytěsnili z našeho vědomí. Jinak jsme to neuměli a bylo to pro nás příliš bolestné. Problémem ale je (pokud čtete tyto řádky, tak už jste si to asi do určité míry uvědomili), že tyto nepracované traumatické události se svými projevy velmi silně ovlivňují náš život ve všech oblastech.

Přenos energie traumatu (tzn. těžkých osudových událostí, které se energeticky „otiskly“ do života našich předků a tím tedy do celého rodinného systému) se všemi psychickými i fyzickými symptomy má svou zákonitost, která by vydala na další článek. Tento přenos se spontánně odehrává v našem nevědomí. A jaký to má důsledek na nás? Děje se to bez účasti našeho vědomí a tím ztrácíme možnost to vědomě přijmout a změnit.

Lidé většinou přicházejí s problémy, které se týkají konkrétních oblastí jejich životů jako jsou partnerské vztahy, peníze, sebevědomí či úspěch. Konstelace na tato témata se podle mně skoro vždy musí otřít o traumata, která dlí v nejzazších a opuštěných koutech naší duše. Pokud se v konstelaci nebudeme zabývat tou pravou příčinou a základem většiny problematických témat – traumaty, budeme se pořád víceméně klouzat po povrchu, aniž se dotkneme podstaty problému. Když vytrhneme kořen, strom bude ještě chvílí růst, ale po čase zvadne. Když budeme trhat větvě a listy, tak to dlouhodobě k hlubší změně nepovede. Podrobnější článek o traumatech naleznete zde .

Spolutvorba a odpovědnost

 Jednou položili otci rodinných konstelací Bertu Hellingerovi otázku:
"Ve vašich psychoterapeutických skupinách je zvláštní atmosféra, jakási směsice otevřenosti, kritické ostražitosti a důvěry. Ačkoli se každý účastník snaží vyřešit své vlastní problémy, všichni mají silný pocit sounáležitosti. Také mně překvapilo, jak otevřeně vyjadřují svou kritiku nebo pochybnosti."

Hellinger: "Jedině v takové atmosféře lze hodně vyjádřit. Když účastník visí na každém mém slově, musím si dávat velký pozor na to, co říkám. Když však vím, že účastníci nepřijímají má slova nekriticky, mohu si dovolit hodně.
Je-li klient mým partnerem ve zkoumání situace, pak může dojít k dialogu mezi sobě rovnými. Moje svoboda riskovat je funkcí mé důvěry v klienta. Naše spolupráce přináší úžasné výsledky.
...
Sjednocení a soustředění jsou základem společenství jedinců.

Když dochází k terapii ve skupině lidí, kteří jsou soustředění sami v sobě a zároveň spojení s druhými, pak klient i terapeut cítí podporu skupiny, a proto se nebojí dosáhnout intenzity, která by je děsila při individuální terapii."

Výše uvedené vnímám jako jeden ze základních kamenů dobré konstelační práce. Průvodce konstelací je jen průvodce druhých, kteří jsou odpovědní za vše co dělají a prožívají. Průvodce dává jen pokyny  a návrhy, kterýmu se účastníci mohou a nemusí řídit. Je taky velmi přínosné, pokud se účastníci stávají vědomými spolutvůrci, kteří přicházejí s nápady a sdílejí své prožitky a vize. Onen pocit spoluúčasti a rovnosti může podle mně vyvolává v lidech automaticky pocit odpovědnosti, ale take chuť a nadšení v konstelaci pracovat.

Normálnost, terapie a transformace

Je cílem konstelací a trauma terapie uvést do jakéhosi „normálu“ bezpečného fungování? Podle mě ne. Pokud jsou výše uvedené techniky dělány v transformačním duchu, tak klient ani jeho průvodce neví, co bude na konci procesu práce s traumatem či jiným problémem. Myslím, že základním cílem konstelace nebo jiné transformační techniky je uvolnění energie zablokované v problému. A když se ta energie uvolní, tak se logicky něco změní.

Zvětší se životní možnosti, přijde euforie nebo radost, rozšíření pohledu na svět a také může dojít k něčemu posvátnému – rozšíření vědomí a poznání bezpodmínečné lásky. To poslední může změnit život dost radikálně. Alespoň tak mohu usuzovat nejen ze zkušenosti vlastní, ale i mých přátel, známých a klientů. Ale zároveň taky dojde obvykle k tomu, že se objeví další problém, který člověk pod rouškou předchozího problému neviděl. Ve kontextu rozšířeného poznání může ale nový problém vnímat v úplně jiném světle - ve světle dobrodružství na cestě po nepoznaných a dříve zapovězených krajinách.

Na takových cestách se pak dá potkat ledacos. A může se to naprosto vymykat definici „normálnosti“, se kterou žil člověk předtím. Ono se potom to bezpečí „normálnosti“ zboří jako domeček z karet a člověk jen s pokorou, důvěrou a údivem jako dítě zírá, co se vlastně děje.

Závěr

A co mně na systemických konstelacích  a životu nejvíce přitahuje a fascinuje? Je to vždy ten vstup do neznáma. Vstup tam, kam se dá jít jen s důvěrou, že se vše bude dít, jak má. Vstup tam, kde pokora je na místech nejpřednějších. Když tam vstoupíme a necháme se tím obejmout, stáváme se součástí toho, čeho jsme součástí vždy byli, ale nějak jsme na to zapomněli. Když tam vstoupíme, tak cítíme, že se děje něco posvátného, co nemůže rozumem uchopit. Když tam jsme, tak vnímáme vděčnost a smíření s tím, co je. A s tím vším také přijde radost, že zase další část Stvoření zvaná člověk je o něco blíže celistvosti.

Michal Müller http://www.nakedreality.org