Hlavní vklady na konto v citové bance (pokračování).
PROJEVUJTE OSOBNÍ INTEGRITU
Osobní integrita vytváří důvěru a je základem mnoha různých vkladů na konto v citové bance.
Nedostatek integrity podkopává jakoukoliv snahu o vytvoření vysoké úrovně důvěry. Lidé se mohou snažit chápat druhého, dbát na maličkosti, vyjasnit si a plnit očekávání, a přesto si nevytvoří zásoby důvěry, jestliže jsou vnitřně dvojací.
Integrita zahrnuje nejen poctivost, je to mnohem více. Poctivost znamená mluvit pravdu - jinými slovy, dávat slova do souladu se skutečností. Integrita však znamená dávat skutečnost do souladu se slovy - jinými slovy dodržovat sliby a plnit očekávání. To vyžaduje integrovaný charakter, jednotnost, především ve svém nitru, ale i ve svém životě.
Jedním z nejdůležitějších projevů integrity je loajálnost vůči nepřítomným. Tím si získáváme důvěru přítomných. Tím, že bráníte nepřítomné, uchováváte si důvěru přítomných.
Představte si, že spolu kritizujeme svého vedoucího způsobem, jaký bychom si nedovolili v jeho přítomnosti. Co se může stát, když se my dva pohádáme? Víte, že budu kritizovat vaše slabostí s někým jiným. Vždyť jsme to spolu dělali za zády našeho vedoucího. Znáte moji povahu. Jsem přátelský do očí a pomlouvám za zády. Vždyť jste to u mne sám zažil.
Toto je podstata dvojakosti. Může to zvýšit stav mého konta důvěry u vás?
Na druhé straně dejme tomu, že jste v mé přítomnosti začal kritizovat našeho vedoucího a já jsem vám řekl, že v zásadě souhlasím s některými vašimi výtkami, a navrhl vám, abychom za ním společně zašli a řeknu mu, jak by se věci daly zlepšit. Co si v tomto případě budete myslet o tom, jak se zachovám, když vás někdo bude v mé přítomnosti kritizovat za vašimi zády?
Uveďme si další příklad. Dejme tomu, že ve snaze upevnit naše vzájemné vztahy jsem vám řekl něco, co mi někdo jiný důvěrně sdělil. „Neměl bych vám to říkat," řeknu vám například, „ale vždyť jsme přátelé..." Může to, že jsem zradil jinou osobu, zvýšit mé konto důvěry u vás? Můžete se spolehnout, že to, co jste mi důvěrně sdělit, neprozradím někomu jinému?
Taková dvojakost se může zdát vkladem na konto důvěry ze strany osoby, se kterou jednáte; ve skutečnosti je to však úbytek, protože vlastně ukazujete nedostatek vlastní integrity. Můžete získat zlaté vejce krátkodobé radosti z toho, že jste někoho ponížili, nebo že jste někomu sdělili důvěrnou informaci, současně však dusíte husu, oslabujete vztah, který poskytuje trvalou radost.
Integrita ve vzájemně závislém prostředí prostě znamená jednat s každým podle stejných zásad. Děláte-li to, lidé vám budou důvěřovat. Z počátku se jim třeba nebude zamlouvat vaše přímé konfrontační jednání, které taková integrita s sebou nese. Konfrontace vyžaduje odvahu a mnozí lidé dávají přednost cestě nejmenšího odporu, bagatelizování a kritizování, zrazování důvěry, účasti na pomlouvání jiných v jejich nepřítomnosti. Z dlouhodobého hlediska vám však lidé budou důvěřovat a budou si vás vážit za váš otevřený, čestný a ohleduplný postoj. Jdete do konfrontací, protože vám na lidech záleží. Říká se, že mít důvěru je více, než být milován. Jsem však přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska mít důvěru znamená být milován.
Když byl můj syn Jošua velmi malý, často mi kladl otázku, která mne donutila zamyslet se nad sebou. Kdykoliv jsem se na někoho nebo byl trochu netrpělivý, nebo nelaskavý, byl tak citlivý a náš vztah byl tak dobrý, že se mi prostě podíval do očí a řekl: „Tati, máš mě rád? Když si myslel, že porušují základní životní zásadu vůči někomu jiném, byl zvědav, jestli bych ji porušil i vůči němu.
Jako učitel i jako rodič jsem zjistil, že klíčem k devadesáti devíti je jen jeden jediný člověk - právě ten, kdo zkouší trpělivost a dobrou náladu mnohých. Je to láska a kázeň toho jediného studenta, toho jediného dítěte, které zprostředkovává lásku k ostatním. A jak se chováte k tomuto jedinému, tak se chováte k devadesáti devíti, protože každý je jedinečný.
Integrita také znamená vyhýbat se klamnému, záludnému a ponižujícímu způsobu jednání. Podle jedné definice je lež „jakékoliv sdělení s úmyslem podvádět". Ať komunikujeme slovy, nebo chováním, jestliže máme integritu, naším úmyslem nemůže být klam.
UPŘÍMNĚ SE OMLUVTE KDYKOLIV ČERPÁTE Z KONTA
Čerpáme-li ze svého konta v citové bance, musíme se omluvit a musíme to udělat upřímně. Velké vklady přinášejí upřímná slova jako: „Promiňte, mýlil jsem se."
„Bylo to ode mne nelaskavé."
„Zachoval jsem se k vám neuctivě."
„Porušil jsem vaši důstojnost a velmi toho lituji."
„Uvedl jsem vás bezdůvodně do rozpaků před vašimi přáteli. I když chtěl jenom zažertovat, neměl jsem to dělat. Omlouvám se vám."
Omluvit se okamžitě a z celého srdce, nikoliv z lítosti, vyžaduje sílu charakteru. Člověk se musí plně ovládat a mít silný pocit jistoty a základních principů a hodnot, aby se mohl upřímně omluvit.
Lidé s malou vnitřní jistotou toho nejsou schopni. Jsou příliš zranitelní. Cítí, že by tím projevili slabost, a bojí se, že druzí tuto slabost využijí. Jejich jistota závisí na mínění druhých, a proto se bojí toho, co si druzí
pomysli. Kromě toho se obvykle cítí ospravedlněni ke všemu, co dělají.
Své vlastni chyby svádějí na chyby druhých, a pokud se omlouvají, jsou jen povrchní omluvy.
Klaníš-li se, pokloň se hluboce," říká orientální moudrost. „Zaplať posledním penízem," říká křesťanská morálka. Jestliže má omluva být vkladem, musí být upřímná a musí být jako taková pochopena.
Leo Roskin řekl: „Jen slaboši jsou krutí. Laskavost očekávejte jen od silných." .
Jednoho odpoledne jsem seděl doma ve své pracovně a psal jsem na téma trpělivost. Slyšel jsem chlapce, jak běhají sem a tam po hale a něčím hlasitě tlučou. Cítil jsem, jak mne moje vlastní trpělivost opouští.
Najednou začal David tlouci na dveře koupelny a hlasitě křičet: „Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř!
Vyběhl jsem z pracovny a důrazně mu řekl: „Davide, dovedeš si představit, jak mne to ruší? Víš, jak je to těžké, soustředit se na tvůrčí práci? Jdi okamžitě do svého pokoje a zůstaň tam, až se budeš umět chovat." Sklíčeně odešel a zavřel za sebou dveře.
Otočil jsem se a uvědomil jsem si, že problém je v něčem jiném. Chlapci hráli fotbal v předsíni široké pouze asi půldruhého metru a jeden z nich dostal loktem do úst. Ležel na podlaze a z úst mu tekla krev. David, jak jsem zjistil, šel do koupelny pro mokrý ručník. Ale jeho sestra Marie, která se právě sprchovala, ho nechtěla pustit dovnitř.
Když jsem zjistil, že jsem si situaci úplně špatně vysvětlil a přehnal svoji reakci, šel jsem okamžitě za Davidem, abych se mu omluvil.
Když jsem otevřel dveře a David mne uviděl, jeho první slova byla: .,Neodpustím ti."
„Ale proč miláčku?“ odpověděl jsem. „Čestné slovo jsem nevěděl, že se snažíš pomoci svému bratrovi. Proč mi neodpustíš?“
„Protože jsi totéž udělal už minulý týden," odpověděl. Jinými slovy mi řekl: „Tatínku, přečerpal jsi své konto a nevykroutíš se jen slovy z problému, který jsi sám způsobil."
Upřímné omluvy představují aktiva, opakované omluvy, pochopené jako neupřímné, jsou pasíva. A to se odráží na kvalitě vztahů.
Jedna věc je udělat chybu, ale úplně jiná věc je ji nepřiznat. Lidé odpustí chyby, jedná-li se o chyby neúmyslné, způsobené špatným úsudkem. Lidé však těžko odpouštějí špatný úmysl motivovaný pyšnou snahou zakrýt první chybu.
ZÁKONY LÁSKY A ŽIVOTA
Vkládáme-li nepodmíněnou lásku, žijeme-li podle prvotních zákonů lásky, povzbuzujeme ostatní k životu podle prvotních zákonů. Jinými slovy, milujeme-li ostatní upřímnou láskou bez podmínek, bez postranních záměrů, pomáháme jim, aby se cítili jistí a bezpeční, aby cítili, že uznáváme jejich hodnotu a tím posilujeme jejich skutečnou totožnost a integritu. Podporujeme tím jejich přirozený proces růstu. Pomáháme jim tak, aby žili v souladu se zákony života - zákony spolupráce, prospěšnosti, sebekázně, integrity - aby objevili své nejvyšší a cennější hodnoty a žili podle nich. Dáváme jim svobodu žít podle jejich vnitřních imperativů místo reakcí na naše podmínky a omezení. To neznamená, že se stáváme měkkými nebo shovívavými. To by byl velký výběr z našeho konta. Poskytujeme rady, hájíme, stanovíme meze a následky. Ale milujeme, bez ohledu na cokoliv. Porušujeme-li prvotní zákony lásky - dáváme-li tomuto daru omezení a podmínky - ve skutečnosti tím nutíme druhé k tomu, aby porušovali prvotní zákony života. Dostáváme je tak do reaktivního, defenzívního postavení, ve kterém mají pocit, že musí dokázat: „Mám svoji hodnotu jako osoba, nezávisle na tobě.“
Ve skutečnosti nejsou nezávislí, jsou kontrazávislí, což je jedna z forem závislosti a je to nejspodnější konec kontinua zralosti. Stávají se reaktivními, téměř soustředěnými na nepřítele. Starají se více o obranu svých „práv" dokazováním své individuality než o proaktivní naslouchání a ocenění svých vnitřních imperativů.
Vzpoura je uzel na srdci, ne na mysli. Klíčem jsou vklady – nepřetržité vklady nepodmíněné lásky.
Měl jsem přítele, který byl děkanem velmi prestižní školy. Po léta šetřil, aby mohl svému synovi dopřát studium na této škole. Když však tento okamžik nastal, chlapec odmítl do školy nastoupit.
Otce se to velmi dotklo. Absolvování této školy by bylo pro chlapce kapitálem. Navíc to byla rodinná tradice. Vystudovaly zde již tři generace. Otec prosil, naléhal, přesvědčoval. Snažil se také chlapci naslouchat a pochopit ho. Stále doufal, že změní názor.
Z rozhovoru vyzněl slabý signál, že se jedná o problém podmíněné lásky. Chlapec vycítil, že pro otce má daleko větší hodnotu studium na této škole než on sám jako osobnost a syn, a pokládal to za hrozbu. Soustředil se proto na svoji vlastní identitu a integritu, což posílilo jeho rozhodnutí nejít studovat.
Otec provedl intenzívní sebeanalýzu a rozhodl se pro oběť - zříci se podmíněné lásky. Věděl, že syn měl právo rozhodnout se jinak, než si otec přál; rozhodli se společně se svou ženou milovat svého syna nepodmíněně, bez ohledu na jeho volbu. Bylo to mimořádně těžké, protože vzdělání mělo pro ně velkou hodnotu a studium chlapce na této škole bylo jejich životní touhou a cílem jejich úsilí od jeho narození.
Otec i matka prodělali velmi obtížný proces přepisu svého scénáře, snažíce se skutečně pochopit podstatu nepodmíněné lásky. Sdělili synovi, co dělají a proč, a řekli mu, že dospěli do stavu, kdy mohou čestně prohlásit, že jakékoliv jeho rozhodnutí nemůže ovlivnit jejich hluboký cit nepodmíněné lásky k němu. Nedělali to, aby s ním manipulovali, aby se ho snažili „zpracovat". Dělali to jako logické pokračování růstu svého charakteru.
Chlapec na to nejprve příliš nereagoval, ale rodiče měli již v té době tak silně vžité paradigma nepodmíněné lásky, že jeho chování nemohlo mít na jejich cit vůči němu žádný vliv. Asi za týden řekl rodičům, že se rozhodl nejít studovat. Byli na tuto reakci dokonale připraveni a nadále mu projevovali nepodmíněnou lásku. Všechno se uklidnilo a život běžel normálně dál.
Zanedlouho se stala zajímavá věc. Protože chlapec již necítil potřebu bránit svoje postavení, pátral hlouběji ve svém nitru a zjistil, že ve skutečnosti chtěl jít studovat na otcovu školu. Přihlásil se ke studiu a potom to řekl otci, který opět projevil nepodmíněnou lásku tím, že jeho rozhodnutí schválil. Můj přítel byl šťasten, ale ne přehnaně, opravdu naučil milovat bez podmínek.
Dag Hammarskjold, bývalý generální tajemník Organizace národů, jednou pronesl hlubokou a dalekosáhlou myšlenku: „Je mnohem ušlechtilejší odevzdat se plně jedné osobě, než pilně pracovat pro spásu mas."
Chápu to tak, že mohu věnovat osm, deset nebo dvanáct hodin denně pět, šest nebo sedm dnů v týdnu tisícům lidí a projektů „venku“, a stále nemít hluboké a smysluplné vztahy s vlastní manželkou, dorůstajícím synem a s nejbližšími kolegy v práci. A přeměnit tento jediný vyžaduje mnohem více ušlechtilosti charakteru, než pokračovat ve věnování množství času tak velkému množství lidí a záležitostí.
Během dvaceti pěti let konzultační práce s organizacemi mi znovu a znovu imponovala síla této myšlenky. Mnoho problémů organizací pramení ze vztahových problémů na nejvyšší úrovni - mezi dvěma partnery ve firmě, mezi majitelem a předsedou správní rady, mezi předsedou správní rady a jejím výkonným místopředsedou. Konfrontovat a řešit tyto problémy skutečně vyžaduje více ušlechtilosti charakteru, než pokračovat v pilné práci na mnoha projektech a pro mnoho lidí „venku."
Když jsem se poprvé setkal s Hammarskjoldovou myšlenkou, pracoval jsem v organizaci, ve které jsem neměl vyjasněná očekávání mezi mužem, který byl mou pravou rukou, a mnou. Prostě jsem neměl dost odvahy vyříkat si naše rozdíly v chápání očekávaných rolí a cílů a hodnot, zejména v našich administrativních metodách. Pracoval jsem po několik měsíců v podmínkách kompromisu, abych se vyhnul pravděpodobně ošklivé konfrontaci. Mezitím se však v nás obou hromadily nedobré pocity.
Po přečtení citátu, že je ušlechtilejší oddat se plně jedné osobě, než pilně pracovat pro spásu mas, jsem byl pronásledován myšlenkou přeměnit tento náš vztah.
Musel jsem se tvrdě připravit na to, co mne čekalo, protože jsem věděl, že bude velmi těžké vyříkat si problémy a dosáhnout hlubokého vzájemného pochopení a společného zájmu. Pamatuji se, že jsem se před tou schůzkou skutečně třásl. Vypadal jako silák, tak přesvědčený o svých schopnostech a své pravdě; nicméně jsem jeho silné stránky a schopnosti potřeboval. Obával jsem se toho, že naše konfrontace může ohrozit vztah a já ztratím jeho kladné stránky.
V mysli jsem si prodělal zkoušku očekávané návštěvy a nakonec jsem byl vnitru soustředěn spíše na principy než na to, co budu říkat a jak se budu chovat. Uklidnil jsem se a nabral odvahu k jednání.
Když jsme se nakonec setkali, byl jsem překvapen, že tento muž provedl podobnou přípravu a čekal na náš rozhovor. Nebyl vůbec tvrdý ani útočný.
Administrativní styl každého z nás byl však přesto podstatně odlišný a celá organizace to cítila. Oba jsme uznali problémy, které naše nejednotnost působí. Za několik setkání jsme byli schopni identifikovat hlavní problémy, vyložit je na stůl a postupně je při vzájemném respektování vyřešit. Vytvořili jsme výborný tým, ve kterém jsme se vzájemně doplňovali, a vznikla mezi námi osobní náklonnost, která významně přispěla k tomu, že jsme byli schopni společně efektivně pracovat.
Vytváření jednoty, potřebné k efektivnímu řízení podniku, rodiny nebo manželství, vyžaduje velkou osobní sílu a odvahu. Sebevětší technická a administrativní zručnost v práci pro masy nemůže nahradit nedostatek ušlechtilosti osobního charakteru v rozvoji vztahů. Nejzákladnější úroveň tváří v tvář je to, jak žijeme život podle primárních zákonů lásky a života.
PROBLÉMY P JSOU PŘÍLEŽITOSTI PS
Tato zkušenost mne také naučila další mocné paradigma vzájemné závislosti. Týká se způsobu našeho nazírání na problémy. Po mnoho měsíců jsem se vyhýbal problému, ve kterém jsem viděl zdroj podrážděnosti, kámen úrazu, a přál jsem si, aby nějakým způsobem zmizel. Jak se však nakonec ukázalo, tento problém poskytl příležitost k vybudování hlubokého vztahu, který nás oba zmocnil k tomu, že jsme vytvořili silný, vzájemně se doplňující pracovní tým.
Tvrdím, že každý P problém je PS příležitostí - příležitostí k vytvoření konta v citové bance, které významně ovlivní vzájemně závislou produkci.
Budou-li rodiče nazírat na své problémy s dětmi jako na příležitost k vybudování dobrých vztahů, místo jako na negativní obtěžování, úplně to změní charakter jejich vztahů s dětmi. Rodiče se stanou ochotnějšími, dokonce nadšenými tím, že si s dětmi rozumějí a že jim pomáhají. Přijde-li dítě za nimi s problémem, nepomyslí si: „Oh, ne! Jenom žádný další problém!", ale jejich paradigma bude: „Toto je pro mne velká příležitost pomoci svému dítěti a investovat do našeho vztahu." Mnohé interakce se mění z transakčních na transformační a vytvářejí se silné vazby a důvěry, protože děti cítí, jakou hodnotu rodiče přikládají jejich problémům i jim samotným jako jednotlivcům.
Toto paradigma je silné také v podnikání. Jedna síť obchodních domů, která s ním pracuje, získala mnoho věrných zákazníků. Kdykoliv zákazník přijde do obchodu s problémem, byť sebemenším, zaměstnanci v tom okamžitě vidí příležitost k vytvoření vztahů se zákazníkem. Reagují bodrou, pozitivní snahou vyřešit problém k plné spokojenosti zákazníka. Jednají s ním zdvořile a uctivě a poskytují tak vstřícné služby, že ho ani nenapadne jít příště nakupovat někam jinam.
Uvědomíme-li, že rovnováha P/PS je nezbytná pro efektivnost ve vzájemně závislém prostředí, můžeme hodnotit problémy jako příležitost ke zvýšení PS.
NÁVYKY VZÁJEMNÉ ZÁVISLOSTI
Máme-li paradigma konta v citové bance zapsáno ve své mysli, jsme připraveni přistoupit k návykům veřejného vítězství, návykům úspěšné práce s jinými lidmi. Až je budeme probírat, uvidíte, jak tyto návyky společně pomáhají vytvářet efektivní vzájemnou závislost. Uvidíme taky silně máme zapsány ostatní myšlenkové modely chování.
Kromě toho mnohem hlouběji pochopíme, že efektivní vzájemné závislosti mohou dosáhnout pouze naprosto nezávislí lidé. Není možné dosáhnout veřejného vítězství pomocí populárních technik „jednání prohra/výhra" nebo technik „reflexivního naslouchání" či technik „tvůrčího řešení problémů", které se soustřeďují na osobnost a přehlížejí podstatný charakterový základ.
Věnujme se nyní každému návyku veřejného vítězství hlouběji.
Ukázka z knihy: Stephen R. Covey, 7 návyků vůdčích osobností, Pragma 1997
Konto v citové bance 2.
