Krišnamurti - otázky Ojai 1955

Tazatel: Funkcí mysli je myslet. Strávil jsem spousty let přemýšlením o věcech, které všichni známe: obchodu, vědě, filosofii, psychologii, umění atd., a v poslední době hodně přemýšlím o Bohu. Studoval jsem učení mnoha mystiků a náboženských spisovatelů a dospěl jsem k přesvědčení, že Bůh existuje, a jsem schopen svými myšlenkami k danému tématu přispět. Co je na tom špatného? Nepomůže přemýšlení o Bohu uskutečnit uvědomění Boha?

Krišnamurti: Je možné přemýšlet o Bohu? A je možné být přesvědčen o existenci Boha, protože jste v literatuře četl všechny důkazy? Ateista má také své důkazy a pravděpodobně studoval stejně mnoho jako vy a říká, že žádný Bůh není. Vy věříte, že Bůh existuje a on věří, že neexistuje; oba máte víry a oba trávíte svůj čas přemýšlením o Bohu. Než však začnete přemýšlet o něčem, co neznáte, neměl byste prvně objevit, co je to myšlení? Jak můžete přemýšlet o něčem, co neznáte? Mohl jste číst Bhagavadgítu, Bibli a spousty jiných knih, ve kterých vzdělaní učenci dovedně popisují, co je to Bůh, tvrdí toto a popírají tamto; dokud však nebudete znát proces svého vlastního myšlení, pak je možné, že to, co si budete myslet o Bohu, bude malicherné a hloupé, a ono to takové obvykle i je. Mohl jste nashromáždit spousty důkazů o existenci Boha a napsat o tom velmi chytré články; ale zásadní otázka zní: jak víte, že to, co si myslíte, je pravda? Může myšlení vůbec přivodit zážitek toho, co je nepoznatelné? Což vůbec neznamená, že byste měli citově či sentimentálně přijmout nějaké hovadiny o Bohu.

Není tedy důležitější zjistit, zda je vaše mysl podmíněná, než hledat to, co je nepodmíněné? Pokud totiž bude vaše mysl podmíněná, a ona je, tak nechť se zabývá realitou Boha jak chce, tak dokáže získávat znalosti a informace pouze podle svého podmínění. Takže vaše přemýšlení o Bohu je naprostou ztrátou času, je to prázdné a bezcenné spekulování. Je to jako bych seděl tady dole v tomto hájku a přál si být na vrcholu tamté hory. Pokud chci opravdu objevit, co se nachází na vrcholu tamté hory a za ním, tak na něj musím vystoupit. Nemá cenu abych tady seděl a spekuloval, stavěl chrámy a kostely a tropil kolem nich rozruch. To, co musím udělat, je postavit se, jít, zápasit, tlačit se, dostat se tam a objevit; většina z nás však není ochotná to učinit, místo toho se spokojíme s tím, že budeme sedět tady a spekulovat o něčem, co neznáme. A já tvrdím, že takové spekulování je překážkou, je úpadkem mysli a nemá vůbec žádnou hodnotu; jen člověku přinese další zmatek a utrpení.

Takže Bůh je něco, o čem není možné mluvit, co není možné popisovat, co nelze zachytit do slov, protože to musí neustále zůstat v neznámu. V okamžiku, kdy se začne uplatňovat proces rozpoznávání, tak jste zpět uvnitř pole paměti. Rozumíte mi? Dejme tomu, že v nějakém okamžiku zažíváte něco neobyčejného. V průběhu toho okamžiku neexistuje žádná myslící entita, která by říkala „musím si to zapamatovat“; existuje pouze onen stav prožívání. Avšak jakmile ten okamžik pomine, tak se začne uplatňovat proces rozpoznávání a mysl si řekne: „měla jsem báječný zážitek a přála bych si, abych takových zážitků měla víc“, a tak začíná boj o další zážitky. Instinkt získávat a vlastnit víc vzniká z různých důvodů: protože vám to dává potěšení, prestiž, znalosti, stává se z vás autorita a spousta podobných nesmyslů.

Mysl se honí za tím, co někdy v minulosti prožila; jenže to, co už prožila, je passé, je to mrtvé, a aby mohla mysl objevit to, co je, tak musí zemřít tomu, co prožila v minulosti. A toto není věc, kterou by bylo možno den za dnem pěstovat, shromažďovat, střádat, vlastnit a pak o ní mluvit a psát. Vše, co můžeme učinit, je spatřit, že mysl je podmíněná a skrze poznávání sebe sama pochopit proces svého vlastního myšlení. Musím znát sám sebe, ne tak, jakým bych v ideologické rovině rád byl, ale jakým skutečně jsem, nechť jsem jakkoliv ošklivý či krásný, jakkoliv žárlivý, závistivý, ziskuchtivý. Jenže je nesmírně obtížné pouze spatřit to, čím člověk je, aniž by to toužil změnit, a samotná tato touha změnit je jen další formou podmínění; a tak se plácáme od jednoho podmínění k druhému podmínění, a nikdy neprožijeme něco, co by leželo za hranicemi těchto omezení.

Tazatel: Naslouchám vám již mnoho let a stal jsem se celkem dobrým v pozorování svých myšlenek a uvědomování si všeho, co dělám, avšak nikdy jsem se nedotkl oněch hlubokých pramenů ani nezakusil onu transformaci, o které mluvíte. Proč?

Krišnamurti: Myslím, že je jasné, proč nikdo z nás nezažije nic krom pouhého pozorování. Mohou existovat vzácné okamžiky citového probuzení, ve kterém zahlédneme mezi mraky jasnou oblohu, ale nic takového nemám na mysli. Všechny takové zážitky jsou dočasné a nemají velký význam. Tazatel se ptal, proč po všech těchto letech pozorování sebe sama nenalezl hluboké prameny. A proč by je měl nalézt? Rozumíte kam tím mířím? Domníváte se, že skrze pozorování svých vlastních myšlenek dostanete nějakou odměnu: pokud budete dělat toto, tak dostanete tady to. Ve skutečnosti vůbec nepozorujete, protože vaše mysl je zaměstnána hledáním odměny. Domníváte se, že pozorováním a uvědomováním si sebe sama se stanete láskyplnějšími, budete méně trpět, nenecháte se tak snadno vyprovokovat, dostanete se někam za hranice; takže vaše pozorování je procesem kupování. Touto mincí se snažíte koupit tamto, což znamená, že vaše pozorování je procesem výběru; a proto se nejedná o skutečné pozorování, není to skutečná pozornost. Pozorovat znamená dívat se bez výběru, sledovat sebe sama, jakým jsem, bez jakékoliv touhy po změně, což je nesmírně náročná záležitost; to však neznamená, že zůstanete ve svém současném stavu. Vy nevíte, co se stane, když budete pozorovat sami sebe, jakými jste, aniž byste toužili změnit to, co vidíte. Rozumíte mi?

Dám příklad a pokusím se jej rozebrat a sami uvidíte. Dejme tomu, že jsem násilný, stejně jako většina lidí. Celá naše kultura je násilná; avšak nyní se nechci pouštět do anatomie násilí, protože to není problém, kterým se právě zabýváme. Jsem násilný a uvědomuji si, že jsem násilný. Co se odehrává? Má okamžitá reakce je taková, že s tím musím něco udělat. Řeknu si, že se musím stát nenásilným. To nám říkali všichni náboženští učitelé po celá staletí: že když je člověk násilný, tak se musí stát nenásilným. A tak se o to snažím a provádím všechny ty ideologické věci. Avšak nyní spatřím, jak je to všechno absurdní, protože ona entita, která pozoruje násilí a která si přeje to násilí změnit na nenásilí, je stále násilná. Takže se nezabývám projevy této entity, ale touto entitou samotnou. Doufám, že to stačíte sledovat.

Čím je tato entita, která říká: „nesmím být násilný“? Je tato entita odlišná od násilí, které pozoruje? Existují dva odlišné stavy? Rozumíte tomu, nebo je to všechno příliš abstraktní? Je to už koncem přednášky a možná už jste trochu unaveni. Násilí a entita, která říká: „musím změnit násilí na nenásilí“ jsou jedním a tím samým. Rozpoznat tuto skutečnost znamená ukončit veškerý konflikt. Pak už nebude existovat konflikt snahy po změně, protože budu vědět, že samotný pohyb mysli, aby nebyla násilná, je sám o sobě důsledkem násilí.

Tazatel chtěl tedy vědět, čím to je, že se není schopen dostat za všechny tyto povrchní hašteřice mysli. Je to z toho prostého důvodu, že mysl vědomky nebo nevědomky pořád něco hledá, a samotné toto hledání je příčinou násilí, soutěžení a pocitu neuspokojení. Možnost dotknout se oněch hlubokých pramenů existuje pouze tehdy, když bude mysl v naprostém klidu.