Z archivu poetických příběhů a básní.

Dnes v noci jsi byl krotitelem bouří.
Křídla tvých snů byla odhodlaná a smělá.
Po schůdcích vánků vystoupal jsi až na větrnou hůrku
a s roztaženými pažemi se těšil rovnováze.
V nebeských osnovách, na mléčné dráze, četl jsi tóny hvězd.
Oděný prachem cest broukal si tiše půlnoční melodie.
Jen ty a energie vesmíru na počest.

Pak na rozhraní mezi dnem a nocí
krotil jsi bouře zdivočelých snů.

Napřed jsi pochytal pár blesků, upletl z nich bič
a na jeho délku si držel mraky v kruhu od těla.
Ohrady času chvěly se vzpourou a hráze prostoru
rozpálené až do běla trnuly ve švech.
Tu mocná síla tvou míchou projela
a bič v tvých pažích se vznítil plamenem.
Pak, když jsi setřásl zbytky popela,
zrodil se meč jasného vědomí.

A noc se rozezněla;

Ten meč je kován z květních plátků
tavených v jasu hvězdné pece
zakalen rosou z jitřních svátků
na ostří duhu nalezneme
na hrotu jiskru
jílec v ruce

A kovadlinou je tvé srdce
nástroje smysly zocelené
mysl je dílna, klenotnice
verše jsou šperky na památku
a kovář je duch
mistr boje

Bouře se zatím houfovaly v jedinou, avšak uhranuté
leskem tvé nové zbraně utichly překvapením.
Neváhal jsi ani vteřinu a vyhoupl se na její temný hřbet.
Několikrát jste spolu oblétli svět,
než zbylo jen pár mráčků,
které sis zatím ponechal.
To abys nezapomněl,
jak chutná
vítězství.