Pamatuju si, jak jsem někdy v sedmnácti letech narazil ve slovníku na termín buddhismus a pak také na termín zen-buddhismus. Napadlo mě, že zen-buddhismus bude nějaká vylepšená verze buddhismu. Tehdy jsem o buddhismu nevěděl zhola nic, tedy o něco méně než dnes. Později, asi když mi bylo 23, jsem narazil na knížku Úvod do zen buddhismu. Možná mě zajímal spíš ten "ryzí" buddhismus, a ne nějaká pokroucená verze, nicméně jiná kniha poblíž nebyla, tak jsem ji přečetl, anglicky, což nebylo jednoduché, protože ji napsal profesor Suzuki, pověstný vzdělanec a nesmírně precizní spisovatel. Profesor Suzuki v knize vysvětluje, že zen je vlastně jakési nutné vyvrcholení vývoje buddhismu, že je to živá, prožitá, uskutečněná, aktuální forma buddhismu. Jakýsi vrchol ledovce vyčnívající nad hladinu moře. Nu proč ne, ale já si ještě tehdy nebyl jist tím, jestli mě vůbec jakákoliv forma buddhismu, ať už aktuální nebo obstarožní, má zajímat. Co mě ovšem nadchlo bylo tvrzení autora, že zen Boha ani nepopírá ani nepotvrzuje. Tady už je první signál, že v zenu není uznán žádný protiklad jako konečný, tedy že tu není uznání jednoho tvrzení proti druhému, ale že tu protiklady pracují jako jeden celek, jako je to v symbolu Tao. Pak Suzuki v knize mnohokrát odkazuje k  samotným prožitkům člověka, aby je nadřadil teoriím. A to už jsem začal pro zen hořet. Dozvěděl jsem se, že důležitější než teorie jsou husy táhnoucí na jih, že důležitější než teorie je zvuk potoka v údolí. Umíte si představit, jak jsem nadskakoval v posteli, kde obvykle čtu, vykřikoval a mával rukama, pokaždé, když Suzuki nacházel tajemství života v životě samotném. Místo toho, aby obšírně vysvětloval, jak se adept zenu stává čím dál hlubším, čistším a morálnějším člověkem směřujícím k Bohu, líčil, jak se adept zenu pod vedením mistra blíží k satori, procitnutí nebo probuzení k samotnému životu v jeho aktuální, verbálně nesvázané podobě. To ovšem moje mysl nemohla pojmout, to nemůže pojmout mysl nikoho, to dá rozum, neboť jde o oblast mimo pojmové chápání. Satori jsem tedy marně chtěl vydlabat z útrob mysli, ale kde bych ho tam našel, že. Pak Suzuki jakoby mimochodem – akademik jeden nehodný – zmiňuje, že kromě všelijakých  výroků mistrů o přírodě kolem se žáci zaobírají také zazenem, tedy že sedí a meditují nad koany. Suzuki, jako klasický žák a učitel Rinzai zenu, což je jedna ze škol zenu (vida, další dělení), byl věrný metodě koan – zazen, kdy práce s koany a pravidelné sezení má přivést žáka k satori.

 

Pro mnohé vyznavače škol jiných než je zen, je tato škola věcí nebuddhistickou, což mi vlastně často předhazují mí kritici. Upozorňují druhé, aby se nenechali zmást a nevěřili mi, že to, co vysvětluju, je buddhismus. Budiž, přece má každý právo věřit svým věcem. Ovšem profesor Suzuki šmahem tuto otázku vyřídil: vysvětlil, že zen je součástí máhájány, která je zase jednou ze dvou hlavních větví buddhismu. Pro profesora Suzukiho je máhájána prostě ona vyspělejší, aktuálnější forma buddhismu, nic víc, a zen jejím plodem nejsladším a nejživějším, chcete-li. Ovšem to jsou myšlenky profesora Suzukiho, ne moje, a považuju je za poněkud zavádějící. Myslím, že tedy nejde o to, jestli já píšu o buddhismu, ale spíš zda zen je možné ztotožnit s buddhismem. A myslím, že je to podobná otázka, jako se ptát, zda slon je zvíře, či je to pouze druh zvířete nebo dokonce to žádné zvíře není. Myslím, že zen je prostě buddhismus, stejně jako slon je prostě zvíře.

 

Nicméně ve školách Rinzai zen se nikdo moc nezabývá definicemi buddhismu a to slovo je tu vlastně jaksi odsunuto do pozadí. Co je zen? Suché lejno na klacku. Takhle se zachází s tím vznešeným buddhismem v zenu Rinzai!  Sáhodlouhé poučky o sútrách a stupních vnorů a vhledů mysli v Rinzai těžko najdete a když tak jako odstrašující příklad nepochopení podstaty zenu. Inu, tak už to prostě je, že zen, tedy v podobě Rinzai, je něco, co se má především žít a praktikovat, a nikoliv vědecky zkoumat. 

 

Já jsem se tedy tehdy pod vlivem knihy profesora Suzukiho stal zen buddhistou ve škole Rinzai a učil se křičet kááátz!, sedět v zazenu, bouchat holí do podlahy a nenechat se nikým zblbnout.  Ano, přiznávám bez mučení, že jsem chtěl dosáhnout satori. To pro mě bylo totéž jako ztotožnit se s pravdou a přijít na kloub otázkám typu: Kdo jsi? Co je pravda? 

 

Ale já si v životě většinou své cesty komplikuju, a tak když jsem v knihovně v zenovém centru našel knížku o jakémsi Dógenovi, jakémsi „jiném“ zenu, moje zvědavost mě vedla: Co když právě tam je pro mě cesta k Pravdě? Co když se tu z těch koanů zblázním? U Dógena nebyly koany nic víc než příběhy o zenových mistrech a žácích, byly to příběhy, které měly inspirovat, nikoliv ale mást nebo testovat mysl nebo ji obracet vzhůru nohama. U Dógena nebylo satori něco, čeho se dosahuje v potu a slzách s výkřikem štěstí a v extázi s rukama nad hlavou. Pro Dógena bylo satori něco, co si člověk ani sám neuvědomuje a co uskutečňuje zcela přirozeně v pozici zazenu. Tady a teď.

 

A to pro mě byla definitivní cesta, něco, co praktikuju od té doby dodnes. Odsuzujte mě, vy pravověrní, že svádím lidi z Cesty Buddhovy, odsuzujte mě za to, že učení mistra Dógena považuju za buddhismus. On však opravdu neuznával tvrzení, že zen je škola buddhismu, ani ho nezajímalo nějaké dělení na Rinzai a Soto, ačkoliv dnes ho skoro každý řadí k linii Soto. Pro Dógena existoval jen jediný buddhismus, autentický a nefalšovaný, praktikovaný v lotosové pozici naproti zdi a prožívaný v nejobyčejnějších úkonech každého dne. Tomu Dógen říká buddhismus. A jen tak mimochodem, Dógen si vážil arhatů, tedy lidí, kteří cvičí zazen v rámci učení theravády, což je ona tradiční, "nemoderní" větev buddhismu. 

 

Ale i když přijmeme Dógena jako autentického učitele buddhismu, pouhý intelektuální zájem nám nedá žádnou buddhistickou zkušenost. Hledáme buddhismus? Co buddhismus nabízí? To už jsou vlastně otázky, na které se snaží učitelé buddhismu odpovědět. Ale jejich slova, jejich filozofie není něco, co bychom měli využívat jako intelektuální zbraň. Filozofie buddhismu je jako kuchařka. Najděte recept a zkuste podle něho vařit. Recept vám pomůže. Ale to vaření je to, o co opravdu jde. Když vaříte, žijete. To je vše. To je vaše nenahraditelná zkušenost, neposkvrněná zkušenost, to je pravda samotná. Na tohle buddhismus poukazuje. Pokud nás zajímá, který buddhismus je ten správný, měli bychom se ptát, který buddhismus ukazuje na to, co je za slovy a definicemi. Na to, co nelze nahradit slovy nebo náboženstvím.