O tom, že zahrávat si se sluchem (a zdravím) není radno, svědčí i článek o „granátovém šoku“. „Stoupající počet amerických vojáků, kteří se vracejí z války v Iráku s vážnými duševními potížemi, mobilizoval lékaře. Oběti se nedokážou delší dobu soustředit, trpí bolestmi hlavy či nespavostí. Mnozí si stěžují na závažné výpadky paměti. Lékaři popsali případ ženy, která před nástupem do armády učila na střední škole. Po ukončení mise v Iráku se chtěla vrátit k původnímu povolání, ale nešlo to. Nemohla si ze své učitelské profese skoro na nic vzpomenout. Lékaři si všimli, že pacienti byli často zasaženi silnou explozí. Je stále jasnější, že rázová vlna výbuchu dokáže poškodit mozek. Teprve nejmodernější vyšetřovací aparatury prokázaly, že i u vojáků vystavených účinkům exploze dochází k poranění mozkové tkáně. Její projevy jsou často patrné až s odstupem několika dní a projeví se například silným otokem mozku…“

To, co mne ale zaujalo především, následuje: „Nemalá skupina expertů vidí příčinu poškození mozku v účinku rázové vlny na břicho a hrudník. Při tom dochází k silným vibracím velkých tepen a žil. Vibruje i krev a tou se vibrace šíří až do žil a tepen mozku. Tam způsobí poškození nervové tkáně. Vibrace doslova cupují nervová vlákna na kousky.“

Léta při přednáškách o hudbě a o tom, že by mohla a měla léčit (jen by to neměla a nesměla být ta, kterou dnes a denně posloucháme z médií) používám příklad ohlušeného důchodce, milovníka dechovky, na diskotéce. Zatímco on křičí „Jak to můžete poslouchat tak nahlas“ Vždyť to člověku rve uši!“ a má pravdu, protože jemu to rve uši, pro mladé (tehdy diskotékové, dnes techno) nadšence je velmi hlasitá hudba téměř neškodná: protože se jim líbí.

Ukazuje se, že ucho se jednak dokáže (automaticky) bránit chvilkovému ohlušení, a především, že když se mi to, co poslouchám, líbí, snesu daleko víc decibelů, než kdybych poslouchal něco, co nemám rád.

Přesně tohle osvětluje další zjištěný fakt: „Mnozí sportovci, například hlavičkující fotbalisté nebo aktivní boxeři, také vystavují svůj mozek otřesům opakovaně, a přesto netrpí tak závažnými zdravotními poruchami jako váleční veteráni. U vojáků se zřejmě následky poranění mozku kombinují s negativními účinky silného stresu.“

Lze ovšem zajít ještě dále: výzkumy (a především fotografie mrznoucí vody Japonce Emota) naznačují, že princip „líbí – nelíbí“ funguje: když se například díváme v televizi na nějaký film o zvířátkách (a líbí se nám), škodlivé vlivy sledování obrazovky jsou eliminovány právě tak, jako když mobilem vyznáváme lásku (nebo když radostně křepčíme na jinak nesnesitelně hlasitou hudbu). „Tělo“ se přizpůsobí a dokáže negativní vlivy eliminovat.

Takže rozvibrovaná žebra a vnitřnosti nadšenců techno hudby (a bohužel i etno festivalů, ale i návštěvníků koncertů symfonické hudby v Rudolfinu) jsou sice nebezpečná (kromě žeber vibruje i krev a vibrace by mohly doslova cupovat nervová vlákna v mozku), ale protože se jim to líbí, prozatím negativní vliv na zdraví nemají. Slovem prozatím ale (nejen já) naznačuji, že zatímco se uši krátkodobě přizpůsobit dokáží, dlouhodobý vliv již nebezpečný je. A je navíc kumulativní (pohár trpělivosti těla pak pomalu ale jistě přeteče).

Tak jako malé skupince vyznavačů vodních skůtrů, která chystá na protest proti legislativnímu omezení jejich vodních rejdů demonstrace (mají na to přece právo, že), nedochází, že rachoty motorů jejich miláčků, jenž jim samotným nevadí (protože se jim to líbí, a navíc si „tančí“ po hladině), jsou desetinásobkem lidí, žijících a rekreujících se podél vody, vnímány bolestivě, tak zvukaři a hudebníci nechápou, že jejich (v poslední době stále hlasitější) styl poslechu hudby je pro většinu populace bolestivě škodlivý. Zatímco jim se to líbí, ostatním se to nelíbí.

Potřebovali by „chodit čtrnáct dnů v botách“ rekreantů (tak jako soused, který vás z horního bytu ohlušuje hlasitostí poslechu své oblíbené hudby, by měl pár minut zůstat u vás v pokoji, aby si důsledky tak hlasitého poslechu uvědomil).

Míra hlukového zamoření neustále stoupá a úřady musely něco začít dělat (po precedentním rozsudku jednoho soudu se chystají žaloby ohlušených obyvatel na městské a krajské úřady), viz hlukové mapy. Ať se to nám i úřadům líbí nebo nelíbí, problém je tu a nestačí si před ním zacpávat uši: vibrace (exploze granátu, rockového koncertu, nepřetržité řady přetížených náklaďáků) nám všem pomalu, ale jistě „doslova cupují nervová vlákna na kousky“.

Líbí? Nelíbí?