Jsem řeka, průzračná voda se řítí dolů, kameny v ní zůstávají drsné, věci, které do ní spadnou, buď nese na hladině nebo padají ke dnu. Nikdo ji nezastaví, není nikým ovlivněna. Jen sluncem a deštěm a zemětřesením, jen živelými pohromami. Nic sama nechce, nepláče, jen teče dál. Lidé mohou stavět přehrady, měnit koryta, ale řeka se před nimi nezastaví.

Nezaujímá stanoviska, je tady, její voda, její studená hmota prozářená sluncem se valí dál. Existuje, neptá se, jestli smí existovat, neptá se, jestli smí někam téci, neptá se kam a proč. Proč právě ona teče sem a právě tak, jak teče a ne jinak. Neptá se jak rychle, jak pomalu, neptá se kolik. Nedává povolení k plavbě, ke koupání, k znečištění.

Je taková, jaká je.

Jsem řeka. Hoď po mě kamenem. Tluč do mě holí. Kámen se potopí. Hůl poplave.

Vejdi dál a podle toho, jaký jsi, se stane, co se má stát.

Olga H.