ŽIVOT
* změna    * evoluce    * náboženství

             Většina teorií o vzniku života nabízí hypotézu, že na počátku nebylo nic. Pak se zjevil stvořitel – prvotní hybatel (Bůh) a dal podnět k životnímu vývojovému cyklu. Další upřesnění viz různé náboženské nauky.

            Myslím si, že mnohem pravděpodobnější (náročnější však na pochopení) je jiná úvaha, a to, že počátek a konec neexistuje.  S tím souvisí i  uváděný symbol dokonalosti kruh a výroky jako co je nahoře, je i dole; všechno souvisí se vším; makrokosmos – mikrokosmos atd. Domnívám se, že neexistuje ani čas, to je minulost, přítomnost či budoucnost – jde pouze o pojem naší současné hmotné dimenze. Život je změna, je to neustálá proměna bez počátku a bez konce. Z nic nevzniká něco a něco nezaniká v nic (nula od nuly pojde). Zánikem Vesmíru vzniká někde jiný Vesmír, zánikem Slunce a života na Zemi vzniká život opět jinde … Přitom vše je jedno, vše je propojeno s jinými  dimenzemi a s jinými úrovněmi. To samozřejmě platí i o naší planetě Zemi, kde neustálá proměna přírodních sil jako např. zemské pohyby, sopky, zemětřesení, koloběh vody, eroze, proměny klimatu, příliv – odliv a síly planet, proměny magnetosféry, dopady asteroidů …způsobují změny podmínek života na Zemi. Omezení těchto přírodních – primárních sil, jež probíhají podle vyšších zákonů přírody je pro člověka nemožné. Zesílené působení těchto sil způsobuje značné zásahy do rostlinné, živočišné říše a člověku se jeví jako přírodní katastrofy. Přitom se jedná o normální projevy. Je samozřejmě hloupé si nadbytečné pohyby přírodních sil sami svým nemoudrým chováním vyvolávat a tím si zvyšovat svoje utrpení. Člověk – lidstvo se však moudře nechová.

             Zajímavá je i otázka vniku člověka. Nedomnívám se, že jsme se vyvinuli z nějaké opice postupným zdokonalováním. Myslím si, že jsme zvláštní výtvor přírody odjakživa. Evoluce není cesta k vyššímu stavu a k postupnému zdokonalování, je to pouze přizpůsobování se měnícím se vnějším podmínkám. Dokonce se domnívám, že i teorie o postupném zdokonalování člověka za stávajících přírodních daností je mylná. Průměrnou kvalitu člověka považuji za v podstatě stejnou. Mění se jen okolní parametry a podmínky. To platí i o občasném probouzení k vyšší duchovnosti, což vyvolává vyšší vnitřní princip. Fakticky je jedno, zda žijeme v éře elektronických počítačů a kosmických letů, píšeme-li obrázkovým písmem nebo máme nástroje z pazourku. Důležitější je spíše hledisko abstraktního myšlení, citu pro přírodu, význam umění a jiné než materialistické schopnosti. Toto poznání však neznamená, že je lhostejno, jakou životní cestu zvolíme – naopak. Existence co nejkvalitnějšího prožití toho jednoho našeho života je podstatná. Člověk – dítě se narodí v hmotném světě, fyzicky ještě nevyvinuté, ale duchovně čisté (přichází z čistého duchovního zdroje), pak se vyvíjí tělesně – seznamuje se s okolím a přizpůsobuje materielnímu světu (duchovně však upadá) a zase až v další části života se velmi pracně snaží dostat opět k pravdě a připravit se tak na příchod domů – do jiné dimenze. Mnozí teď namítnou, že jestli je vše nekonečná proměna -  má tedy smysl žít nějakým etickým a skromnějším životem? Ano, má! Můžete žít tak klidnějším – harmoničtějším způsobem, snižovat utrpení a mít jakýsi vnitřní pocit šťastného, radostného naplnění. Přehnaným konzumem a poživačností bolestný pocit prázdnoty nenaplníme. Na rozdíly ve stylu života však musí přijít každý sám, pomoci mohou i dobří přátelé.

             Člověk je vůbec zvláštní tvor, výborný symbol toho, co jsme vlastně zač, nám zanechali např. Egypťané, a to sfingu  - tělo zvířete, hlava člověka. Tělesně podléháme plně přírodním zákonům. Hlava nám umožňuje využívat naše neobyčejné schopnosti, a to jak k rozvoji pozitivnímu, tak k sebedestrukci. Máme možnost poznání a svobodnou vůli. A protože podléháme dualitě dobra a zla, tak vlastně celý život je o našem nikdy nekončícím úsilí o udržení rovnováhy. Pokud bychom se dokázali chovat moudře a pokusili se náš život vědomě seberegulovat vzhledem k přírodním limitům, ušetřili bychom si hodně bolesti.

             Ke kvalitnímu životu jsou nezbytné i morálně etické zásady. Ty pomáhají šířit i světová náboženství. Lidstvu, které se již nachází ve vývojové etapě globální ekologické krize by prospěla i v této oblasti větší spolupráce a ujednocení na základních univerzálních etických principech. K tomu je ovšem třeba rozšířit a upravit učení slavných proroků, např. Ježíše, Buddhy, Mohameda … vzhledem k zásadním novým skutečnostem. Co tím míním? Prostě to, že všichni významní a moudří proroci byli v podstatě jemní, citliví a bystří lidé, kteří upřímně a hluboce hledali ve svém nitru odpovědi na otázky, které je trápili. Chtěli, aby lidé žili šťastněji a radostněji a s menším utrpením než co viděli okolo sebe. Na svoje otázky dostávali od Boha, z kosmického vědomí, od Přírody … odpovědi, které umožnili stanovit morální pravidla, zásady, přikázání, které vedly k harmoničtějšímu životu – pokud byla opravdu praktikována.

            Otázky ekologických limitů jsou však aktuální (světově) až v posledních desetiletích, kdy přemnožené a konzumně náročné lidstvo již narazilo na prahové možnosti přírody. Dál už nelze fyzicky expandovat. Tyto otázky proroci neznali, nemohli je proto ani zabudovat do svých učení.

             Bez respektování přírody se však urychlenému globálnímu zhroucení lidské civilizace nevyhneme. Proto věřím, že současní světoví náboženští vůdci rozšíří své učení o ekologické nauky a budou podporovat globální diskuzi o těchto otázkách, neboť jde již o přežité celého lidského rodu.

V Brně, dne 20.1.2001

Jiří Ohnutek
Rosnička ecology – NOVÉ HNUTÍ