Nedaleko od tokijského mezinárodního letiště leží Naritasan, chrám buddhistické sekty Šingon, chrám úctyhodného stáří a velikosti. je zasvěcen božstvu Fudo-mjó-o, které představuje "Neochvějnou moudrost". Do chrámu ročně přichází více než patnáct milionů lidí. V chrámu je ještě menší svatyně, kde je uložen soubor buddhistických textů. Texty jsou v kulaté, přes tři metry vysoké stavbě, umístěné na podstavci, který se otáčí. Ze základny toho kola trčí dlouhé tyče a vypadá to jako turniket.Je zvykem, že se návštěvník chrámu za takovou tyč postaví a jednou posvátnými texty otočí kolem dokola. Na tlačení je třeba vynaložit sílu, protože stavba něco váží. Zvolna se to otáčí a vy zvolna přemítáte o základních pravdách buddhismu.

A pak je tam zvon, kterým svůj skutek oznámíte bohům.

Nakonec napíšete na kus papíru své strasti, ten papír přeložíte a připevníte ho na plot ze dřeva a bambusu. Časem se o váš seznam potíží postarají déšť, vítr a slunce.

Buddhista nejsem. Ani Japonec. Ale dvakrát jsem se cestou odněkud někam zastavil v Naritasanu, otočil jsem velkým kolem a nechal starosti na plotě.  

Pro takovéto rituální okamžiky nám scházejí slova i logické pohnutky, které by se daly slovy osvětlit. Dotýkáme se elementárních potřeb. Je to omezené gesto směřující k čemusi bez hranic.

První leden roku 1990. Nagano-ši, Japonsko. Chrám Zenkodži. Hlavní síň kondó, největší dřevěná stavba s doškovou střechou v celém Japonsku. Třicet metrů vysoká, podlaha měří 1766 metrů čtverečních. Něco obrovského. Japonská obdoba velké gotické katedrály v Chartres ve Francii. 

Uvnitř ve vlastní svatyni, kterou je vysoký oltář, uchovávají trojici Amida. (To je buddha Amida s bódhisattvy Kannonem a Daiseišim po boku.) Na pravé straně svatyně se po schodech vchází do dlouhé tmavé chodby, která se stáčí pod oltářem. Někde v té chodbě je na stěně zavěšen zámek. A když při tápání temnotou té chodby máte štěstí a toho zámku se dotknete, dostanete se do buddhistického ráje. Aspoň se to říká.

A já tam byl prvního ledna. Šmátral jsem temnotou a za ruku jsem za sebou vlekl svou ženu. (Ona se bojí tmy. Já se tmy bojím taky, ale to ona neví a myslí si, že dokud se mě bude držet, nic se jí nestane. Rodinné mýty.) No prostě klopýtáme tím dřevěným tunelem a je tu pořádná tma.

Šmátrám po stěnách, stropě i podlaze a hledám ten zámek. Já ten zámek najdu. Jenže hledám zápaďácký zámek – něco, co můžu vzít do ruky. Štěstí se mi vyhýbá. Ale pronikám tmou a jsem zpátky na světle; cítím úlevu a také podezření, že tam vlastně vůbec žádný zámek nebyl. Už ho musel najít někdo jiný a odnést ho. Já jsem vzdoroval té tmě a nic jsem nenašel.

Zeptal jsem se na to kněze. Laskavě se na mě usmál. „Zřejmě jste nehledal tu správnou věc tím správným způsobem. Jedná se vlastně o takovou rituální pouť. Víte, ta chodba sama je zámkem představujícím rok života. Odemknout ten zámek znamená odvážně vykonat pouť temnotou ke světlu. Šťastný Nový rok.“

Ukázka z knihy Roberta Fulghuma: „Ach jo“