Hluboko pod našima nohama možná leží gigantický jaderný reaktor. Díky němu existuje magnetické pole Země, které nás chrání před náporem částic z vesmíru.

Vděčíme mu i za teplo, které naše planeta skrývá. Potíž je v tom, že štěpná reakce se po spotřebování paliva zastaví. Kdy to bude? Možná už za pár set let.

Co se vlastně skrývá uvnitř Země? Tato otázka trápila vědce i obyčejné lidi po celá staletí. Mýty podsvětí a podzemních říších jsou staré jako lidstvo samo. Své vyznavače mají dodnes, stačí připomenout teorii o duté planetě (viz 100+1 4/2001). Od čtyřicátých let minulého století je obecně přijímána myšlenka, že uvnitř Země leží jádro tvořené tekutým železem a niklem. I když se do středu Země nikdo podívat nemohl (nejhlubší pokusný vrt nepřesáhl hloubku 12 kilometrů, což je 0,2 procenta zemského poloměru), podařilo se pomocí seismologických měření určit, jaké podmínky tam panují. Tlak je tam více než třitisíckrát vyšší než na zemském povrchu, teploty dosahují pěti tisíc stupňů Celsia. V takovém prostředí by okamžitě zanikly například i diamanty, které platí za nejtvrdší látku na Zemi.

První pochybnosti o složení zemského jádra se objevily při průzkumu uranových ložisek v Gabunu. Vědci našli kovy, které mohou být zbytkem po štěpné reakci probíhající po dobu dvou set milionů let. Přede dvěma miliardami let tento přírodní reaktor vyhasl. Zbylo po něm vyhořelé palivo, které dává jednoznačnou odpověď na otázku, zda jsou přírodní jaderné reakce vůbec možné. Americký fyzik Marvin Herndon na základě těchto poznatků vyslovil odvážné tvrzení - podobný reaktor může tvořit zemské jádro. Uvnitř planety se podle něj nachází uranová koule o průměru osmi kilometrů, kde již čtyři a půl miliardy let probíhají štěpné reakce. K jejich spuštění došlo přirozenou cestou, když se tu nashromáždilo dostatečné množství uranu. Teplo, které se při reakci uvolňovalo, působilo pohyb nabitých částic směrem ven. V konečném důsledku se tento pohyb projevil jako pozemské magnetické pole.

Štěpné reakce uvnitř planety mohou být vysvětlením změn magnetického pole, jejichž příčina vědcům stále uniká. Reakce neprobíhají vždy stejnou rychlostí a nižší či vyšší aktivita jádra se podle Herndona projeví sílením nebo slábnutím magnetického pole, jehož póly se mohou občas vyměnit. To se v průběhu existence planety skutečně několikrát stalo. Pokles intenzity pole o pouhých deset procent, který tuto proměnu doprovází, může znamenat katastrofu. Jak by to vypadalo ve skutečnosti? Po celém světě bychom pozorovali polární záře, planeta by byla vystavena magnetickým bouřím, které by vyřadily všechny informační zdroje i elektrické rozvodné sítě. Ptáci by byli zcela dezorientováni, takže lze předpokládat, že by hromadně naráželi do výškových budov. Orientace pomocí kompasu i GPS by nebyla spolehlivá, docházelo by k dopravním katastrofám. Magnetické bouře by poškodily také rozvody plynu i ropy, která by se rozlila po povrchu. Jedinou útěchou nám může být skutečnost, že změna magnetických pólů může přijít nejdříve za patnáct set let.

Největším problémem podzemního reaktoru je jeho životnost. Podle počítačového modelu zemského reaktoru již vyhořelo sedmdesát pět procent paliva a průměr uranového jádra se zmenšil. Ve chvíli, kdy bude paliva nedostatek, se reakce zastaví. Kdy to bude? Za stamiliony let, nebo za několik desítek let. Přesnější odhady nejsou možné. Jisté je jen, že oproti klasickému modelu zemského jádra, které nám mělo zaručit další čtyři miliardy let poklidné existence, vyhasne reaktor mnohem dříve. S ním přestane existovat i magnetické pole, které tvoří ochranu před škodlivými částicemi dopadajícími na zemský povrch. Změny v jádru se projevují i změnami jeho teploty. Proti dosavadním teoriím, které pracují s pozvolnými změnami teploty uvnitř planety, není teplo dodávané jaderným reaktorem konstantní, ale mění se v poměrně krátkých intervalech. Tyto změny sice ani autor teorie nedává do přímé spojitosti se současným globálním oteplováním, ale přesto je zajímavé se jimi zabývat. Připomeňme však, že tento scénář, postavený na závěrech Marvina Herndona, nemusí nikdy dojít naplnění. Hypotézu uranového jádra považuje mnoho odborníků za nedoloženou. Množství uranu na nalezišti v Gabunu by podle některých vědců nikdy nestačilo na spuštění řetězové jaderné reakce. Nic také nenasvědčuje tomu, že by někde mohla tato reakce probíhat. Uranové jádro naší planety je přinejmenším důvtipnou provokací a dopad této myšlenky na současnou geofyziku nikdo nezpochybňuje.

Poznámka redakce: Tato teorie pravděpodobně nebude "dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá", ale přesto ji přinášíme, protože souvisí s článkem o přepólování magnetického pole Země, který jsme přinesli před časem. Pokles intenzity magnetického pole o 10 procent už je tady. Co se bude dít dál, uvidíme.