Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 29. 03. 2024     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
G. B. Stern:
Jak optimisté, tak pesimisté jsou přínosem pro společnost. Optimisté vynalezli letadlo, pesimisté padák.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Základní kámen budoucnosti
(17. 06. 2021, 2055x)
Spojení s bytostmi Země
(29. 04. 2021, 1968x)
Vzkříšení víry a naděje
(05. 04. 2021, 1777x)
Trhliny v mlze
(30. 03. 2021, 1689x)
Důležitý mezník
(27. 05. 2021, 1572x)
Dveře do blízké budoucnosti
(16. 04. 2021, 1524x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Sebepoznání

* Loch Lomondské otázky a odpovědi


Válek Roman - Sebepoznání - 06. 03. 2007 (4174 přečtení)

Pokus odpovědět na typické otázky ohledně buddhismu.

Když jsem se vrátil z ústraní u jezera Loch Lomond ve Skotsku, měl jsem pár myšlenek, které jsem chtěl nějak zpracovat, zřejmě v podobě esejů. Ale místo toho jsem se rozhodl formulovat několik otázek, které se znovu a znovu objevují u lidí, kteří se nějakým způsobem setkali s buddhismem, a zkusil jsem na ně odpovědět.        
 
 
Na světě je spousta různých náboženství. Dnes lidé hodně zdůrazňují toleranci. Chtějí si vzít trochu moudrosti z toho nebo z onoho. Dávat přednost buddhismu před jiným náboženstvím působí trochu násilně. Ty navíc často zdůrazňuješ určitou filozofii a také  určitou pozici, v které se má cvičit.  Proč?
 
Buddhismus je život sám, tento okamžik, je to zkušenost každého člověka. Buddhismus neznamená dávat přednost buddhismu, ale skutečnosti.
 
Dávat přednost skutečnosti zní dost nekompromisně a jaksi nezbožně.  Ale buddhismus je spousta filozofie, spousta rituálů, cvičení různých meditací a podobně.  Skutečnost je naproti tomu vcelku jasná. Tu zná každý. Co ke skutečnosti může přidat buddhismus? 
 
Buddhista ke skutečnosti nic nepřidává, naopak ji sleduje, studuje, cvičí, je to jeho primární cíl. Aby ale buddhisté mohli nějak komunikovat o tomto studiu a cvičení, potřebují k tomu slova.
 
Slova, učení buddhismu. A také potřebují meditaci.
 
Buddhistická meditace, což je poněkud zavádějící termín, protože nejde o to o něčem meditovat, ale prostě sedět  na místě a nehýbat se, je něco, co cvičil Buddha, aniž by měl v úmyslu zakládat nějaké náboženství. Buddha prostě seděl v lotosové pozici a neměl důvod toho nechat, i když dosáhl osvícení. Seděl dál. A spolu s ním seděli i jeho žáci.  
 
 K čemu by mohlo být sedět a nehýbat se, když už člověk dosáhl probuzení? Nedělal to Buddha poté, co dosáhl probuzení jen proto, aby k tomuto probuzení vedl své žáky?
 
Ale zazen, sezení v lotosové pozici, k žádnému zvláštnímu stavu nevede. Zazen sám je probuzení. Buddha něco pochopil, ale neměl důvod přestat cvičit zazen, protože každý zazen je probuzení. Je to probuzení do normálního, původního stavu těla a mysli, na kterém není zhola nic zvláštního nebo obdivuhodného. Totiž ano – ten stav je obdivuhodný ve své přirozenosti, která je často lidem tak vzdálená - na druhou stranu pokud se začne někdo díky zazenu považovat za obdivuhodně přirozeného, pak je to dost pošetilé. To už pak není ona přirozenost, která přece nemá zapotřebí zdůrazňovat sama sebe.  
 
Když zazen probouzí člověka ze snění, pak toto cvičení musí být úžasné. A kdo ho cvičí, musí být úžasný člověk! Nebo ne?
 
Jenže co myslíme pod tím pojmem „úžasný“? Člověk, který cvičí zazen je asi tak úžasný jako rozkvetlá jabloň nebo jako rozbřesk nebo jako horská bystřina nebo jako čerstvá tráva. Úžasný není nějaký člověk, ale svět, vesmír, ve kterém žijeme. To jen lidé málo moudří  pořád zdůrazňují „ své osvícení, svou moudrost“!  Je západ slunce úžasnější než mravenec, který nám leze po ruce? Co je na světě úžasné a co obyčejné? Všechno je svým způsobem úžasné! Všechno kolem nás. A úžasná je taky ona pravdivost každého z nás, kterou v sobě nosíme a kterou velmi často vyjadřujeme, aniž bychom si byli vědomi její ceny .  
 
Není možné, aby nějaká pozice, ve které někdo sedí, byla sama o sobě probuzením buddhy.
 
Je to dost neokázalé probuzení, tenhle zazen. Je to jen potvrzení, že věci v jejich samotné podobě, tedy, když je nepřikrašlujeme ani neočerňujeme, jsou vyjádřením moudrosti a jasnozřivosti světa. Většinou si myslíme, že jen lidé mohou být moudří. Ale v buddhismu se učíme také od neživých věcí. Hory vyjadřují moudrost, nebe vyjadřuje moudrost, řeky, atd. Proč by nemohl i stůl nebo židle vyjadřovat moudrost? Všechny věci jsou bez rozdílu pravdivé. A každý člověk, který pouze vyjadřuje to, kým je, aniž by k tomu něco přidával nebo si něco ubíral, je potvrzením své sounáležitostí s pravdivostí světa, neboli on, nepřikrášlený ani neočerněný,  prostě takový, jaký je v tomto okamžiku, je sám pravdivostí, tedy on sám je buddha. To slovo „buddha“ zní strašně okázale, nebo mysticky, ale je to prostě jen „probuzený“. Být probuzený znamená být prostě sám sebou, to je vše. 
 
A k tomu je třeba zazen? Proč?
 
Protože k tomu vůbec potřeba zazen není. Zazen cvičíme, protože je tak nepotřebný, tak obyčejný, tak neokázalý – jako vzduch nebo ranní opar nebo písek na poušti. Zazen – pokud ho cvičíme bez osobních cílů - je ta poslední věc, kterou je člověk ochoten dělat. Skoro nikdo na světě nehne prstem pro nic za nic. Ale autentičtí učitelé buddhismu vždycky cvičili zazen bez hledání osobního prospěchu. A když se podíváme na vesmír, všechnu jeho krásu, všechny ty úžasné úkazy, to vše funguje jako podřízená součástka univerzálního principu. Chci říct, že jakýsi univerzální zákon vesmíru je ten, že ani molekula není míň než galaxie a žádná galaxie není víc než zrnko písku. Ve vesmíru je každá věc věrná tomuto principu rovnosti a rovnováhy. Naproti tomu člověk je jediný tvor, který zavedl něco, co jinde ve vesmíru sotva existuje – pocit nadřazenosti a pocit méněcennosti. A jen člověk hledá výhody pro sebe. Dokonce i hyena, která se snaží sebrat pracně ulovenou kořist lvům, jedná čistě jako hyena. Je to její přirozenost a její způsob života na planetě Zemi. Ale lidé si říkají: Co z toho budu mít, když postavím most? Co z toho budu mít, když vystuduju filozofii? Co z toho budu mít, když budu cvičit zazen? Ani zvířata nejsou tak prospěchově orientovaná. Zazen je opravdu zcela zbytečná činnost – ano, ale pouze z hloupého lidského hlediska. Hory obdivujeme pro jejich vznešenou, nehybnou krásu… A co z toho hory mají, že se jen tak nehybně tyčí v krajině? Co z toho řeky mají, že tečou údolími?  Jen člověk se snaží přelstít neoblomné, dokonale vyvážení fungování vesmíru. Jen člověk řekl: „Já jsem víc než ostatní“. Když ale cvičíme zazen, přiznáváme si, že nejsme víc než moucha nebo hrouda hlíny. A přiznáváme si to rádi - cítíme úctu k něčemu, co nás přesahuje, co nemůžeme změnit, můžeme to nazvat Bohem, můžeme to nazvat Pravdou. Cítíme úctu k něčemu, čemu se musíme podřizovat celý život, i když se tomu často všemožně bráníme. Cvičit zazen, lidsky nezajímavý a holý až na kost, to je totéž co přiznat vesmíru jeho univerzální zákony, podřídit se zcela tomu, co je platné pro všechny bytosti i neživé věci. Sedět na místě a nehýbat se je opravdu z lidského hlediska ta největší hloupost. Ale je to jen lidské hledisko. Co je toto hledisko proti pravdivosti, kterou vyjadřuje příroda sama? Všechno skvělé, co kdy lidé vykonali nebo vytvořili, vzniklo jen proto, že tito lidé měli obrovskou úctu k vyšším principům, které hýbou vesmírem. A to se týká přípravy lahodného čaje, stejně jako   filozofie nebo stavby katedrály. Ať to byl Einstein nebo Beethoven nebo Le Corbusier, tihle lidé měli obrovský zájem být tak pravdiví, tak hlubocí, tak tvůrčí jako příroda sama. A protože jejich zájem byl upřímný a jejich práce poctivá, sami byli schopni stvořit věci  podobné dílu božímu. Proti výsledkům těchto geniálních osobností vypadá cvičení zazenu jako ztráta času. Zazen nepřináší žádné výsledky. Není to ani jídlo, ani umění, ani věda, dokonce ani filozofie. Ale zazen je právě to úplné, do posledního zbytku těla a mysli přiznání pravdě, že to je ona, a nikoliv mé omezené myšlenky a pocity, co platí univerzálně a neotřesitelně.   Jinými slovy, aniž bychom psali symfonii nebo stavěli katedrálu, když cvičíme zazen, nacházíme se v samém středu oné boží dílny. Ta dílna je sama o sobě tak plná tvůrčí energie, je natolik výkonná, že už v ní vlastně nemusíme nic dělat. Stačí jen sedět a tiše dýchat. To úplně stačí. A pak samozřejmě zkušenost této návštěvy nám dává radost a přirozenost, když sami něco konáme. Cítíme, že jsme součástí něčeho dokonalého, i když jen utíráme nádobí. Nebo lépe – nemusíme něco zvláštního cítit, prostě ono to je - takové, jaké to je. Co o tom lze říkat?
 
Ale před chvílí tu byl názor, že zazen je zcela obyčejný a nezajímavý. Najednou je to úžasná návštěva dílny samotného Boha.                 
 
Z hlediska člověka, který nemá ponětí, co je to dílna Boží, je zazen  naprostá hloupost a ztráta času. Z hlediska někoho, kdo do té dílny vstoupil, je zazen ta nejúžasnější věc na světě. Ona návštěva je ovšem to důležité, nikoliv ta osoba. Nedochází tu tedy  k povýšení nějakého hlupáka do stavu božského či osvíceného.  Jde tu prostě o návštěvu obyčejného člověka, kohokoliv, koho potkáte na rohu, v dílně Vesmíru. Proto ten, kdo se prohlašuje za osvíceného, nebo říká „ já jsem tam byl, já jsem To poznal“, a jakoby naznačuje, že tím stoupla jeho osobní cena, je tak trochu blázen. Není přece důležitá jeho cena, tu má každý člověk stejnou, ale to, že nechal pravdu, aby se sama projevila. Že ji do toho nemluvil, že dokonce ani netančil, aby ji nalákal, že do toho nepletl ani žádné náboženství. Ano, říkám to takhle – zazen není žádné náboženství. Náboženstvím můžeme nazývat buddhismus – to je celý systém filozofie, způsob chování v zendo, způsob jezení, nošení kesa a rakusu a praxe zazenu. Ale co je jádrem buddhismu? Nechat pravdu, aby se sama projevila v tomto okamžiku. Být tedy sám sebou. Je to ještě náboženství? To je podružný problém, důležitá je samotná zkušenost člověka. Jakou máme zkušenost? Na to si každý musí odpovědět sám. 
 
Ale z toho jakoby vyplývá, že kdo zazen necvičí, toho pravda nenavštíví, takže o ní nic neví. Je to tak?
 
Na to si taky každý musí odpovědět sám. Co je zazen a co není zazen, to nelze studovat, aniž bychom cvičili zazen. Ale nejde tu o to „vědět“, co je pravda. Jde o to mít zkušenost. Vědět je pořád jen totéž co studovat písmo, diskutovat, zůstávat na úrovni slov. Mít zkušenost je něco mnohem složitějšího než mohou popsat slova. Něco mnohonásobně bohatšího.
 
A když do nás pravda vstoupí, tak zažijeme osvícení?
 
Pravda už do nás vstoupila dávno před tím, než jsme kdy pomysleli, že bychom mohli cvičit zazen. Pravda tu je. Proto nemohu tvrdit, že buddhismus je klíč k pravdě, kdežto křesťanství není. Nemůžu posuzovat křesťanství, když ho důvěrně neznám. Nemohu ani posuzovat různé tibetské školy buddhismu, protože jsou mi zkrátka neznámé – to, že jsem něco málo o těchto školách četl, nelze srovnávat s důvěrnou zkušeností. Ale co se týká osvícení, zdá se, že je to něco, čím se buddhismus chlubí, aniž by bral v úvahu Boha, zatímco jiná náboženství spoléhají spíše na Boha. Zdá se že v náboženstvích,  jako je křesťanství, judaismus nebo islám nejde o to, aby někdo konkrétní dosáhl osobní moudrosti, ale o to, aby se podřídil Bohu. Buddhismus naproti tomu působí jako náboženství, které upřednostňuje individuální moudrost před univerzální moudrostí, před moudrostí Boha. To je ale omyl. Osvícení v buddhismu není nějaké individuální dosažení, které je nezávislé na univerzální podobě světa. Není to něco jako: „Já už jsem dosáhl osvícení a všichni ostatní včetně bohů si můžete trhnout…“ Osvícení v buddhismu je naopak plné uznání univerzální pravdy. Kdybychom v buddhismu používali termín Bůh, pak bychom mohli říct, že osvícení je plné uznání univerzální platnosti Boží moudrosti. Není to teda něco, čím by se člověk mohl chlubit. Naopak, je to stoprocentní pokora vůči univerzální pravdě, řekněme nyní vůči Bohu. A když sedíme v zazenu, stejně jako seděl v zazenu Buddha, znamená to už, že své tělo a mysl uvádíme do stavu, který je totožný plnému otevření se univerzální pravdě. Kdykoliv sedíme v zazenu jako Buddha a nehýbeme se a nebráníme pravdě, aby se projevila, tehdy dosahujeme osvícení. Říkám kdykoliv. Nemám tedy na mysli nějaký rozhodující okamžik v životě. Ale existuje zkušenost jakéhosi uvědomění si tohoto stavu. Jeden učitel tento zážitek nazval „druhé osvícení“. První osvícení je samotné cvičení zazenu, kdy se plně otvíráme pravdě. Co to znamená otvírat se pravdě? Zkrátka se nebránit – prostě sedíme v poloviční nebo plné lotosové pozici a neděláme nic proto, abychom pravdě zabránili, aby do nás vstoupila. Už to je druh osvícení. Osvícení koho, čeho? Jde tu o pravdu,  která vstupuje do nás. Druhé osvícení je zkušenost, kterou bychom mohli nazvat jako „objevení toho, že mezi námi a pravdou nikdy nebyla žádná hranice a všechny hranice byly jen umělé kategorie vytvořené myšlením“. Na osvícení nakonec tedy není nic zvláštního – je to naše každodenní zkušenost. Ale naše každodenní zkušenost je něco úžasného. Kolik lidí považuje každodenní zkušenost za to nejdůležitější, co můžeme poznat? A kolik lidí přechází z intelektuálního vnímání hodnoty každodenní zkušenosti na vlastní prožitek? To je bod, který buddhismus neustále zdůrazňuje. 
 
 
A jaký je rozdíl mezi Buddhou a člověkem, který prostě žije svůj každodenní život, aniž by něco hledal?      
 
Žádný. Ovšem je třeba ptát se konkrétních lidí. Jak se cítíte? Jak se máte? Teprve pak můžeme vidět, jaký vztah k pravdě ten člověk má, jakou zkušenost s pravdou má. Nebo jinak – kolik umělých bariér si mezi sebe a pravdu staví. Někteří lidé si o sobě a druhých rádi dělají obrovské iluze, ať už dobré nebo špatné. Pravda je většinou dost prozaická, že? Ale když tu prozaičnost zkoumáme pod mikroskopem, tak najdeme diamanty. To je něco, o čem lidé, kteří denně čtou bulvární tisk, nemají ponětí. Nemají ponětí, kolik hodnoty skrývá život obyčejného člověka a nevědí, že milionáři jsou uvnitř naprosto obyčejní lidé, kteří by chtěli být šťastní a často se jim to nedaří. A proč? Protože hledají štěstí, kde ho nemohou nalézt. A podobně pošetilí jsou všichni ti duchovní lidé, kteří hledají hodnoty ve věcech, které jsou mimo každodenní život – tedy v zážitcích a poznáních, které se netýkají obyčejného života. Také oni šlapou po diamantech bez povšimnutí.               
 
Je učitel potřeba k tomu, abychom správně studovali a cvičili buddhismus? 
 
Někteří lidé říkají: „Nepotřebuju učitele. Život sám je učitel.“ Někteří lidé říkají, že zazen sám je učitel. Jistě, učitel není potřeba, pokud opravdu plně chápeme a žijeme onen výrok: Život sám je učitel. Ale kdo vidí pod povrch takové moudrosti? Kdo ji opravdu prožívá? Učitel je někdo, komu věříme, že on prožívá slova „život sám je učitel“ . Je to teda někdo, kdo nás vede k tomu, abychom se sami, bez jeho pomoci, učili ze života samotného. Ať se lidé buddhismu vyhýbají velkým obloukem – to je jejich svaté právo. Ale pokud do buddhismu někdo začne rýpat a současně tvrdit, že k tomu, aby mohl poznat buddhismus, nepotřebuje učitele, pak je ten člověk buď naivní nebo nafoukaný, nebo obojí. A spousta lidí si myslí, že mohou studovat a cvičit buddhismus pomocí internetového kontaktu s nějakým učitelem. Živý kontakt tváří v tvář nic nenahradí. Buddhismus není ve své podstatě intelektuální, takže k němu nemůžeme přistupovat jako k něčemu, co lze studovat na univerzitě. Filozofie je jen jeho určitá část. Podstatnou část hraje kontakt – živý kontakt s učitelem, potažmo s realitou. Od učitele se učíme mít přímý kontakt se skutečností. To nelze vysvětlit ani namalovat. S tím učitelem prostě musíte být. A tuto zkušenost taky nikomu nevysvětlíte. Nejde to popsat.    
 
Učitel tedy může pomoci žákovi, aby udělal pokrok na cestě k pravdivosti? 
 
Ano, to je jeho úkol. Žák bez učitele spíš, než by udělal pokrok, bude bloudit v kruzích. Nebo někam spadne – do vlastních fantazií na téma buddhismus. Na druhou stranu, co myslíme tím „pokrokem na cestě k pravdivosti“? Není to nic jiného než znovu a znovu dělat obyčejné věci v obyčejném životě. Pokrok je jen jakási představa začátečníka – ten má ideály. To je naprosto v pořádku. Máme jakési ideály o tom, co je to život v pravdě. Bez těchto ideálů se nepohneme z místa a nenajdeme to, co je pravdivé. Když najdeme učitele a jsme s ním v pravidelném kontaktu, můžeme pomalu přicházet na to, že on nebo ona nejsou ideální lidé, ale skuteční lidé. A že oni nakonec dali přednost skutečnosti před sny. Můžeme se to od nich učit v každodenním kontaktu. To nemůžou nahradit knihy ani internet.
 
Proč tak málo lidí dojde na konec cesty? Proč tak málo lidí věnuje svůj život moudrosti, aby se nakonec sami stali žijícími buddhy, skutečně moudrými lidmi?
 
Někdy na začátku je otázka, zda tento život má nějaký smysl, nějakou hloubku, zda tu jsou nějaké zákony a pravidla, která souvisí s moudrostí, ptáme se, zda existuje Bůh… Máme čím dál víc otázek, které se postupně redukují na jednu jedinou: Co je pravda? Je jen málo lidí, kteří tuto otázku dennodenně sledují, kteří se jí věnují den co den a obrací svou mysl a tělo do stavu úplného se otevření, aby do nich vešla odpověď. Jen lidé, kteří se zcela otevřou této otázce, na ni dostanou odpověď. Většina lidí ale dává přednost svým provizorním odpovědím, svým intelektuálním improvizacím na téma „pravda“ . Raději než se zcela otevřít, což je často velmi nepříjemné, se spokojí s chlácholivými intelektuálními variacemi. Když to říkám, zní to káravě, ale nejde mi o to někoho kritizovat, chci jen popsat aktuální stav. Lidé jsou úžasné bytosti, ať už jsou to prostí venkované nebo složití intelektuálové. Je ale holý fakt, že sledovat pravdu, stopovat ji vytrvale a energicky, to se chce málokomu. Tak to prostě je. Je mnohem větší zábava plout po povrchu, intelektuálně se bavit a zaobírat různými filozofickými problémy, než sedět den co den na zadku a každou chvíli muset čelit vlastní otázce: „Co to tady vůbec dělám? Jaký to má smysl?“ Ale to je přirozená otázka lidské mysli. Stačí ji nechat odplynout a pokračovat v sezení. Není kam spěchat, a nakonec – stejně není kam dojít. Je krásné cvičit tuto marnost a tento zázrak každý den.  
 
Ale je těžké uvěřit, že je to marnost. Přece jsi tu naznačoval možnost, nebo dokonce potvrzoval možnost nalezení pravdy, konečné pravdy. Jak dlouho to může trvat, než člověk najde pravdu?
 
Jedna věc je přiznat pravdě její platnost, zkrátka zcela se jí otevřít – a druhá věc je studovat pravdu, stopovat pravdu, sledovat pravdu, to je otázka celého života, není to otázka několika dnů, měsíců nebo let. Pravda si zasluhuje naši pozornost neustále, celý život, každý den, každý okamžik. Má dnešní pravda menší hodnotu než ta, kterou poznáme za třicet let? A je to, co poznáme někdy v budoucnu, vůbec pravda? Není to spíš jen současné snění? Takže spíš než ptát se, kdy poznáme pravdu, jak dlouho nám to bude trvat, bychom se mohli ptát, jak dlouho nám bude trvat, než se přestaneme bránit tomu, co je skutečné – než se přestaneme bránit tomu, co je pravdivé.   

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 6 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihláąený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Sdružení za obnovu národní suverenitykulatý roh

Kudy z krize


kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
Vzhledem současné situaci pozastaveno


Aischylos:
„První obětí každé války je pravda.“


WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.2RC8 - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!