K uctění žní upečte koláč z bobulovitých plodů a podělte se o něj s přáteli. Na oltář dejte různou zeleninu a zeleninou ozdobte o Lugnasadu dům. Samozřejmě, že k těmto účelům se používají jen nejvybranější exempláře svého druhu. Tento keltský svátek se slaví počátkem srpna, 1. 8.

Každý ořech vystaví svou skořápku na konci větév­ky na mezi u obilného pole. Zlaté zrno se zahalí slup­kou ve stínu svěžího skloněného keře.

Dillon, raná irská literatura

Lugnasad stojí na počátku sestupu Slunce do zimní temnoty. Jako první byl slaven v Tailltean, místě posledního odpočinku Lughovy pěstounky Tailtin. K slavnosti obvykle patří závody a kru­hové tance, mající za úkol posílit společenství, Slunce a půdu kouzelnou mocí soucítění.

V tomto období se završuje spojení Slunce se Zemí, sklizeň přináší první plody. Je to zvlášť příznivá doba pro svatby. Ve své podstatě je Lugnasad časem napětí, kdy tmavé zimní dny se začnou zvolna ohlašovat a úroda ještě není všechna v bezpečí. Bůh sklizně je znám jako zelený muž nebo John Barleycorn (Ječ­mínek). Každý rok sám sebe obětuje, aby mohl pokračovat vel­ký cyklus života lidského společenství. Vzdání úcty prvním plo­dům sklizně zmírní nejistotu nad osudem úrody a připomene vděčnost za přicházející žeň.

O Lugnasadu se tradičně konají shromáždění u výrazného přírodního útvaru, jakým je posvátný strom, starodávná mohy­la, posvátná studna nebo vrchol kopce. Jsou vyvolávána pohan­ská božstva, např. Danu a Lugh, a jim jsou adresovány prosby 0 ochranu a bezpečnost pro dozrávající klasy.

O tomto svátku se za svítání obřadně uřízne první klas, polo­ží se na kámen a nechá na slunci uschnout. Potom se z něj vy­loupají zrna, očistí se od plev a umelou v ručním mlýnku. Z mou­ky se na ovčí kůži uhněte těsto a z něj se vytvaruje placka, která se upeče na ohni z jeřábových větví (příp. z jiného posvátného dřeva). Placka se láme a rozdává shromážděným celebrantům, zatímco obcházejí po směru hodinových ručiček oheň.

První den žní se celá rodina slavnostně obleče a pozdraví boha žní. Hlava rodu si sundá z hlavy klobouk, vystaví tvář slunci a uříz­ne hrst klasů. Třikrát jimi zakrouží nad hlavou ve směru hodino­vých ručiček a spolu s celou rodinou žehná bohu žní. Vzdávají díky za zrní a chléb, maso a vlnu, zdraví, mír a prosperitu.

V některých místech patří k náplni Lugnasadu výstup na horu, navštívení posvátné studny a dostihy. Ve Walesu hrají tradiční „žňovou" hru, rhibo, při níž tři páry stojí proti sobě a drží se za ruce, kam se jim položí další člověk a oni ho vyhazují do vzdu­chu a opět chytají. (Pozn.: Tato hra napodobuje zbavování zrní plev způsobem, při němž se zrní nadhazuje a vítr odfoukává plevy.)

Kdy je po žních, všichni ženci dohromady podseknou po­slední snop tak, že stojíce opodál házejí popořadě po snopu srpy, dokud mu konečně nepodříznou „krk". Někdy se klasy svá­žou tak, aby vypadaly jako zvíře. Tomu, komu se podaří useknout „hlavu" snopu, připadne čestná úloha při dožínkové hos­tině.

Někdy se dožínkový snop tvaruje do podoby „panny" - je-li úroda dobrá, vypadá jako mladá žena, je-li chudá, dostane podo­bu cailleach (stařeny, babizny). Panna má své místo u dožínko­vé večeře. Poslední vůz obilí někdy doprovází „pán žní" a „krá­lovna žní“, kteří při cestě z pole sedí na voze ozdobeném květinami a haluzemi. Diváci se snaží polít zrní vodou a „Pán“` a „Královna“ jim v tom brání posledním snopem. Považuje se za velké štěstí, když se vůz dostane domů suchý.

Žnec, nesoucí si domů snop, je přivítán ženou s kbelíkem pl­ným vody. Snaží se ho polít, a kdež se jí to nepodaří a muž zů­stane suchý, je mu odměnou polibek. Když ho polije, dá mu navíc na hlavu prázdný kbelík.

Dožínkový snop se nechá stát v kuchyni nebo na římse krbu, do příštích žní. Také se může dát do koruny stromu nebo smí­chat se setbou pro příští rok. Někdy je zaoráván zpět do půdy, nebo se nechá na poli shnít. Může být obřadně spálen na konci příštích žní, anebo přidán do krmiva pro zvláště ceněný kus do­bytka. Tímto způsobem přechází zúrodňující duch boha žní ode žní ke žním.

Středověká báseň popisuje osud těch, kdo opomíjejí slavnost Lugnasadu:

Za zanedbání přichází

Holá hlava, ochablost, brzké šediny

Králové bez důvtipu a radosti

Bez pohostinnosti a pravdy.

Rees a Rees, Odkaz Keltů

Účastí na dění Lugnasadu si lidé zajišťují dostatek obilí a mlé­ka, ochranu před loupežnými nájezdy, spravedlivé zákony, domá­cí pohodlí a dobrou úrodu ovoce a ryb.

Tento tradiční svátek je časem dostihů, závodů na vozech, hudebních soutěží, básnických klání, přidělování úřadů, udělo­vání hodností a vyznamenání, a svateb. Zakázáno je násilí, ne­vraživost mezi manželi a vymáhání dluhů.

Při dožínkových obřadech se pochopitelně uctívá Danu, Mat­ka Země. Z mužských božstev se při Lugnasadu vzdává úcta Lugh Samildánachovi, pánu umění a patronovi učenců, řeme­slníků, válečníků a kouzelníků. Lugh je znám jako bůh „pro všechny účely", nadaný neobyčejnými intelektuálními schop­nostmi. Je mocný kouzelník, jehož kouzla dokáží ovlivnit výsle­dek bitev.

Obvykle je zobrazován s ohromným oštěpem, nebo jako mla­dík doprovázený krkavci, symboly moudrostí a proroctví. Stará pověst vypravuje, že Lugh přežil jako jediný ze tří, zároveň na­rozených, bratrů. To naznačuje možný původ jeho trojjediné povahy.

Když se Lugh pokusil vejít do velké síně Tuatha Dé Dana­an, dveřník ho odmítl s tím, že už mají kováře, velkého váleč­níka, harfenistu, básníka, dějepisce, lékaře i mága. Lugh se tedy zeptal, jestli mají v kmeni někoho, kdo může zastávat všechny tyto pozice. Když řekl, že ne, Lugh o sobě prohlásil, že je mistrem v každém z těchto umění. Tak mu bylo dovoleno vstoupit.

BYLINY PRO LUGNASAD

Bobulovité plody, dub, jmelí, kadidlovník, oves, pískavice řecké seno, slunečnice, topolovka růžová, vřes.

Ellen Evert Hopmanová: Druidský herbář