Začněme proto hned s nejjednodušším společným jmenovatelem spojujícím všechny lidi. Odvážím se zde tvrdit, že všichni lidé usilují o to, aby byli šťastní nebo aby štěstí dosáhli. Někdo by třeba volil jiná slova, jako například spokojenost, radost, blaženost atd., v každém případě tu však máme na mysli výraz pro touhu, kterou sdílíme všichni bez ohledu na to, jak ji pojmenujeme… 

Všechny lidské projevy a činnosti jsou v konečné instanci svázány s touto touhou. Všechna náboženství a veškerá filozofie se pokouší ukázat cestu, na jejímž konci je naplnění touhy po štěstí. Mnohdy se přitom nepoužívá výrazů jako „štěstí“, ale názvů jako naplněnost, jednota, bůh, nirvána atd. Jsou to pojmy, které zvolili ti, kdo dosáhli cíle a pokoušeli se dosažený stav popsat. Dali nám tím zřetelně na srozuměnou, že tyto pojmy může pochopit pouze ten, kdo stavu štěstí dosáhl. Bohužel mnozí lidé to nepochopili a i dnes stále diskutují o Bohu, jednotě, nirváně a podobně.

Budeme se tedy držet toho, co má souvislost s námi samými, co sami dokážeme procítit, a ne něčeho, co je čistě teoretické a co nás jen vzdaluje od nás samých. Veškerá filozofie a všechna náboženství nám však říkají, že na konci, ať už je jakýkoliv, můžeme všichni dosáhnout svého cíle a že ho také dosáhneme. Některá náboženství a věroučné směry ale dnes bohužel spojují dosažení kýženého cíle se splněním určitých podmínek. Pokud je člověk splní, dosáhne štěstí. Pokud ne, přijde do pekla a podobně. Podmínky se v průběhu doby měnily a přizpůsobovaly se daným okolnostem a hlavně potřebám.

Právě v tom, že všechna náboženství, filozofie, věroučné směry shodně s podivuhodnou důvěrou tvrdí, že cíle své touhy můžeme dosáhnout, spočívá jejich největší síla a nejcennější dar. Posilují nás v naší touze, v naší důvěře, a podněcují nás v úsilí při hledání…

Podívejme se tedy, co v nás je. Na jedné straně je naše touha, cit pro to, čeho chceme dosáhnout. Na druhé straně stojí pocity jako hlad, únava, potěšení z nějaké činnosti, hněv atd.

Teď se mnoho lidí zeptá - a jistě nejen těch, kteří už tak intenzívně a dlouho pátrali ve svém nitru - kde tedy vlastně ona cesta, kterou lze nalézt, má být. A to je přesně ono! Jde jen o to pocítit a přijmout to, co je v nás. Mohou to být naše myšlenky, ale i hněv, radost, vztek či vděčnost. Je jedno, co to právě je, stačí to jen uvědomit si a procítit. To je všechno! …Pokud teď nechceme něco zažít, protože jsme patrně změnili stanovisko a názor, klademe odpor a bráníme se proti daným poměrům. Jdeme proti proudu života. A to je příčina všeho trápení: bráníme se zažít něco, k čemu jsme se sami vydali. Ale když něco nezažijeme a neprocítíme to, těžko se toho zbavíme. Doprovází nás to a tlačí se stále do popředí, jen aby se původní záměry splnily.

Pokud přijmu věci tak, jak jsou, a oddám se jejich prožívání, zbavím se všech komplikací. To také myslíme, když říkáme: „Buďte upřímní“, a přesně to se míní tvrzením: „Pravda osvobozuje“. To, co je skutečné, je také pravdivé. A to, co si uvědomuji, je skutečně zde a stačí to jen procítit. Pravda je vždycky prostá. Není třeba nic zvláštního dělat. Je to cesta k naplnění našich tužeb. Co nám brání?

Mnohé z toho, co je v nás, si nechceme uvědomit. Nechceme si přiznat, že v nás je také nenávist, agrese, netolerance, ale i síla, moc atd. O tom, co v sobě akceptujeme, resp. co odmítáme a popíráme, rozhodují naše představy. Naše představy o tom, jací máme být, co je dobré a co je špatné, jací bychom být chtěli, nebo zase v žádném případě nechtěli.

Nosíme tedy v sobě všechny vlastnosti a pokud hodnotíme a vybíráme si, co mít chceme a co ne, část potlačujeme. A toto potlačování způsobuje napětí a je příčinou, že trpíme.

Potenciál ke splnění své tužby máme v sobě. Když ale akceptujeme jen část sebe samých, pak přijímáme také jen část svého štěstí. Musíme přijmout všechno, co v nás je. Přesně to je vyjádřeno otázkou, která se stále znovu vynořuje: „Kdo vlastně jsme?“ Za tou otázkou se neskrývá nic jiného než hledání sebe sama, té části své osoby, která je potlačena a kterou si neuvědomujeme a nechceme vidět.

A tak pátráme všude po odpovědi na tuto fundamentální otázku a nechápeme, že život sám je ideálním učitelem. Pokud se na sebe dokážeme podívat zvenčí, rozpoznáme až podivuhodně jasně, jaké části své osobnosti odmítáme a co jsme akceptovali. Všechno, co odmítáme u jiných, co neshledáváme dobrým, nám ukazuje, co shledáváme špatným i u sebe samých, a co tedy nechceme ani vidět. U jiných lidí vidíme všechno bez zábran, protože věříme, že s námi to nemá nic společného. Jak krásný omyl!

Každý zná ze svého života, že ho někdy dokážou připravit o nervy situace, které ho jindy nechají úplně lhostejným. Dříve nám vadily některé vlastnosti či chování, jež nám dnes už žádné problémy nepůsobí. To je jasným důkazem pro tvrzení, že záleží jen na nás, jak na nás působí některé věci z vnějšího světa či vlastnosti lidí. Druhý člověk, náš protějšek, přitom funguje jen jako spouštěcí mechanismus.

Za povšimnutí rovněž stojí, že některé vlastnosti, které nám nevadí, si už ani neuvědomujeme, resp. že některé nám později začínají jít na nervy, přestože existovaly vždycky. To je dalším důkazem toho, že příčina působení, jaké na nás jiní lidé mají, tkví v nás samých.

Podíváme-li se na věc blíž a bez zábran, poznáme i souvislosti toho, proč s některými bližními nedokážeme vyjít. Zdravě žijící lidé, které leckdy považujeme za fanatiky zdravé výživy, nám vadí jen proto, že v nás probouzejí špatné svědomí, nebo nám připomínají náš vlastní fanatismus. Jinak bychom je sotva brali na vědomí, stejně jako jiné lidi, kteří žijí zcela nezdravě. Mnohým z nás vadí lidé, kteří svému zevnějšku nepřikládají žádnou váhu, ale to jen proto, že naše vlastní marnivost by podobné chování nepřipustila. Proč tolika z nás vadí, když někdo bez zábran říká, co si myslí? Důvod je prostý: protože se sami neodvážíme bez obalu říci, co máme na mysli.

Nakonec nám náš protějšek ukazuje jen to, co se děje v nás samých. Agrese vůči ostatním se obrací vždycky proti nám samým. Netolerance, nenávist, hněv atd. platí jen nám samým. Že takové chování, s nímž se všeobecně nedokážeme srovnat, vede dříve či později k symptomům tělesných chorob, to je už dostatečně známo a všeobecně přijímáno.

Vlastnosti, které jsme akceptovali sami u sebe, nám už u jiných vadit nebudou. Když někdo o sobě ví, že je nespolehlivý, a akceptoval to, nerozčílí ho tato vlastnost ani u jiných. 

Z knihy Kurta Tepperweina: Jsem z tebe nemocný! 

Vydalo nakladatelství EUGENIKA