Další příspěvek k tajemným a silovým místům naší země.

 Chotěboř a chotěbořské panství patřily v 17. století panu Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmberka. Ke svým poddaným byl velmi krutý a proto nenalezl ani po smrti klid. Každou noc úderem dvanácté byli Chotěbořští svědky hrůzostrašného výjevu. Od východní strany chotěbořského zámku vyjížděl nádherný kočár, do nějž bylo zapřaženo trojspřeží ohnivých vraníků. Duch pana Rašína byl zahalen v černém a městem projížděl celou hodinu. Výjev byl často provázen velkým hlukem, který budil počestné chotěbořské občany. Ti už nemohli řádění pana Rašína vydržet a poprosili tedy kněze, aby Rašína zahnal. Kněz jim slíbil pomoc. Několik odvážlivců si připravilo meče a domluvili se, že jakmile kněž zastaví kočár, přiskočí a setnou Rašínovi hlavu. O půlnoci se ozval hřmot a za chvíli vyšlehly ze tmy plameny. Kněz vstoupil na cestu a připravil si monstranci, jeho průvodci meče. Kněž začal Rašína zaklínat, ale přízračný kočár kolem něj proletěl bez povšimnutí, jenom z dálky bylo slyšet Rašínovo chechtání. Když nepochodili u kněze, vydali se prosit o radu astrologa, který se vyznal v drahách planet, ale také ve věcech tajemných. Hvězdopravec jim poradil, že Rašína může zabít pouze člověk, který se narodil "na stejné planetě". Po nějakém hledání na takového přišli. Byl jím pijan a rváč, sladovnický pomocník, o němž bylo známo, že se hned tak něčeho nezalekne. A skutečně. Na jeho rozkaz se pekelný kočár zastavil. Rašín se vyklonil, aby lépe viděl, co se děje. Odvážlivec přiskočil a uťal zloduchovi hlavu. Koně se dali do klusu a zmizeli v dálce i s bezhlavým tělem. Uťatá hlava se skutálela až do blízké studánky, spadla na její dno a tam zmizela. Od té doby se Rašín neukázal. Jen kolem studánky běhal ještě tři dny ohnivý pes, který žalostně vyl. Tady lze pozorovat paralelu mezi tímto vyprávěním a pověstí z nedalekého Žďáru nad Sázavou, kde se odehrál podobný příběh ve kterém byl hlavní postavou správce tamního panství Ulrich, jenž také dlouho po své smrti jezdil v kočáře a trápil lidi. Dokonce měl na svědomí i smrt jednoho čeledína. Přišel o hlavu stejně jako pan Rašín, jen s tím rozdílem, že tu Ulrichovu uryl rýčem jihlavský kat. Pan Rašín musel být asi vyjmečně schopné strašidlo,poněvadž podobná pověst se vztahuje i k hradu Svojanov. Tady si pan Rašín počíná s mnohem větší pompou. Přesně o půlnoci se na zdejším hřbitově otevřel hrob a zněho vyjelo jedenáct vozů směrem na hrad. Za nimi pan Rašín ve své oblíbené černé, ale pro změnu na ohnivém býku (podle jiné verze na ohnivé svini). V místních pověstech to vyjadřují například obři, kteří něco vrhají z místa A do místa B, nebo draci, čerti a černokněžníci, kteří z místa A do místa B létají, strašidelné kočáry, které jsou stále vídány na cestě z A do B. Do této kategorie patří i podzemní chodby. Všechna tato zjevení znázorňují horizontální spojení míst, často zde najdeme éterické spojení, jako jsou leylines, jež duchovní spojení doprovázejí energeticky. Přesně do okruhu těchto pověstí lze zařadit tu chotěbořskou. navíc existuje i podzemní chodba, která měla vést ze zámku ke kostelu sv. Jakuba. Éterickou spojnici bychom tedy měli. Rozhodně bude nějaká souvislost mezi Chotěboří a hradem Svojanov.

 První zastavení v údolí řeky Doubravy je věnováno zajímavé lokalitě, kde ještě ke konci minulého století stával rodný dům spisovatele Ignáta Hermanna tzv. Horní mlýn. Nedaleko od místa, kde stával, než do základů vyhořel se ve strmém svahu nad ohybem řeky nachází zajímavá šachta, kterou lze poměrně snadno objevit. Jedná se o otvor vedoucí do nitra kopce. Vsoupíte-li dovnitř, zjistíte, že po několika metrech se štola rozdvojuje, vydáte-li se vpravo, narazíte na skalní stěnu. Zajímavější to je, pokud neodbočíte, v tom případě skončíte u závalu, který působí umělým dojmem. Chodba zjevně pokračuje dál o čemž svědčí zbytky výdřevy. Kdo tuto chodbu vyhloubil a proč, zůstává i nadále tajemstvím.

 Pokud budete pokračovat cestou dál proti proudu Doubravky dostanete se k místu, které se nazývá Točitý vír. Pověst o tomto místě vypráví, že tudy jel kdysi po silnici povoz. Vozku zastavil malý, drobný mužíček, který prosil o svezení. Když vozka svolil a zeleně oděný mužíček se uvelebil na kozlíku, prozradil vozkovi kam jede. Je prý vodníkem z Doubravky a jeho dceru mu unesl sázavský vodník, se kterým jde svést boj na život a na smrt. Řekl vozkovi, že chce-li, může zápas sledovat z nedalekého vrchu. Bude-li na povrchu řeky bílá pěna, bude vítězem, pokud krvavá, pak je přemožen a vozka ať na nic nehledí a práskne do koní. Pověst hovoří o tom, že se nakonec na hladině řeky objevila rudá skvrna. Tato pověst je velice podobná bájím z asijského prostředí. Tam ovšem nesvádějí o své dcery souboje vodníci, ale dračí knížata přebývající na dně hlubokých jezer v nádherných palácích. V detailech jsou tato báje naprosto podobné. Zajímavá shoda!

 O něco dál výše proti proudu řeky se nachází místo, které se nazývá Čertův stolek. O místech spojených s čerty či jinými strašidly jsme si již něco málo pověděli, ale co o tomto místu říká legenda? Kdysi zde pobýval poustevník. Bydlel v jeskyni a živil se většinou lesními plody. Uprostřed jeskyně měl veliký kámen, který používal jako stůl. Z jeho klidu ho vytrhoval ďábel, který den co den přicházel do poustevníkovy jeskyně, sedl si na stůl a drze se pochechtával. Když už byl pousetvník bezradný, napadlo ho, že by se měl jít do Chotěboře poradit s knězem. Kněz jej vyslechl a poradil mu, aby na stole, kde ďábel vysedával, nakreslil svěcenou křídou tři velké kříže. To prý jistě pomůže. Poustevník poděkoval za radu a pospíchal k domovu. Poté co udělal na balvan kříže, čekal na ďáblův příchod. ten na sebe nenechal dlouho čekat. Za chvilku se objevil v jeskyni a jak bylo jeho zvykem, začal poustevníka znepokojovat. Ale jak se posadil na stůl, proměnil se v páru a zmizel. Od té doby se v jeskyni už nikdy neukázal a poustevník měl klid. Kámen, na kterém čert vysedával, byl nazván Čertův stolek.

 Naší třetí a poslední zastávkou na magické procházce údolím řeky Doubravy je tzv. Mikšova jáma. Přímo proti Čertovu stolku ční vysoko nad hladinu řeky Doubravy strmé skály, které se nazývají Sokolohrady. Kdysi zde stával hrad, který patřil zlému, lstivému a lakomému rytíři Mikulášovi, zvanému krátce Mikeš. Pověst o něm vypráví, že unesl chotěbořskému pánu jeho nejmilejší dceru. Chotěbořský pán přijel potom na návštěvu, jako by ani netušil, co se stalo. V příhodném okamžiku, když se rytíř ničeho nenadál, svrhl jej chotěbořský pán dolů do řeky Doubravy. Dodnes má toto místo podivně tklivou atmosféru. Ani se nelze divit zprávě poměrně novějšího data z konce dvacátého století, která hovoří o dívce, jež si zde chtěla z nešťastné lásky vzít život. Skočila proto ze skály, kde kdysi stával hrad, dolů do Doubravky. Jako by genius loci prosycený násilnou a tak trochu zákeřnou smrtí působil dodnes. Ale světe div se, přestože dívka skočila ze srázu vysokého padesát metrů, vyvázla jen se zlomeninami a pád přežila! Možná, že jí pomohl duch jejího předchůdce. Naše procházka tajemným okolím města Chotěboř končí. Pokud se někdy dostanete do našeho města na Vysočině, určitě si projděte údolí řeky Doubravky. Zaujme vás nejenom krásná příroda, ale také legendy, které tu potkáte doslova na každém kroku.