Logicky však tato teze nemusí být platná, protože život vzniká uvnitř matky. Tělo jako takové je darováno matkou ve formě vajíčka a jeho další růst je zapříčiněn prostým pravidelným přijímáním potravy. Impuls k takzvané výrobě nového člověka samozřejmě přichází prostřednictvím muže. Proto každý nový plod je i geneticky vybaven od svých tvůrců. Pokud bychom předpokládali, že odcházíme smrtí a přicházíme narozením, poté je zvláštní, proč si nic nepamatujeme a začínáme znovu. Někteří lidé nebudou souhlasit a budou poukazovat na regresní terapii a rozpomenutí se na své minulé životy, které ovlivňují ten současný. Není nelogické přijmout tezi, že lidé, stejně jako zvířata, udržují jiskru života a každý nově narozený člověk je kombinací hmotného těla, životní síly a škálou emocí. Tělo jako takové je naprogramováno v rodičích, proto má každý stejné tělo, neboť jiný model na zemi není. To znamená, jedná se reprodukci naprosto stejných kopií. Je možné, že člověk po smrti zažívá po určitou dobu dozvuky svého myšlení ve formě jemnohmotného těla. Něco jako ozvěna ve skalách. Zdroj zvuku zmizel, ale ozvěna je stále slyšitelná. Je zde určité zpoždění.

Možná nežijeme tisíce, miliony životů, možná žijeme jen ten svůj jeden jediný. Potom je smrt pouhou ztrátou toho co jsme se naučili a co na začátku existovalo jen jako předpoklad.

Taková teorie musí zákonitě děsit, ale je to zděšení jen nabytého myšlení. Malé dítě nezná smrt, nebojí se jí protože nemá co ztratit. Teprve bude získávat ego uvědomění.

Pokud by toto platilo, potom by každé náboženství bylo jen opium, zbožné přání abychom uchovali svou naučenou pozici samostatného jedince.

Zdroj stvoření by zde působil jako maják, který pravidelně vysílá paprsky života do tmavého prostoru s tím, že každý paprsek by byl jen jednorázovou záležitostí. Je nesmyslné se zabývat paprsky, protože ty končí. Ovšem svou důležitost mají, protože maják je majákem jen proto, že produkuje toto světlo.

Pokud je zde nesouhlas, potom musím tvrdit že logika je na mé straně. Děti se prostě rodí nevědomé. Rodí se z matky, přebírají tělo z matky a přebírají onu energii, která se nazývá život. Takže koloběh tu je, pokud jsou muži a ženy, budou i děti které přebírají štafetu. Rodí-li se stále více a více lidí, potom si můžeme položit otázku, kde tedy ti lidé byli ? Existovalo snad nějaké shromaždiště duší, které čekali na populační explozi lidstva. Není rozumnější předpokládat, že životní energie, život může zapálit neomezený počet svící, pokud jsou k tomu vhodné podmínky ? To se týče i těla, které je limitováno jen počtem vajíček a spermií. Je-li vajíčko a je-li spermie, je i tělo. A tak jen z hrubohmotného pohledu zde existuje omezení ve formě toho, že dítě musí určitý čas zůstat v lůně matky a matka si musí odpočinout před početím dítěte dalšího.

Celý systém je jednoduchý. Matka – otec, vajíčko – spermie, nekonečná možnost oživení nového těla pokud jsou splněny podmínky, dítě – funkční tělo, mozek – schopnost naučit se rozlišování a získání ega – sebeuvědomění – vyprovokování nového života – smrt – dozvuk, ozvěna.

Nedávno mně jeden přítel říkal že dostat se k osvobození z tohoto pro nás rigidního modelu myslí je jako snažit sám sebe vytáhnout z bažiny za vlasy. Veškeré snahy promyslet se ven z tohoto tunelu nového zrození a konečné smrti je jen zoufalým pokusem nabytého ega vyhnout se hrozbě zničení, smrti mysli. Přesto to lidé dělají, protože neznají jiný nástroj než mysl. Mysl má uvnitř sebe své opodstatnění. Do mysli se vejde více lidí, minimálně dva, jeden se ptá a druhý odpovídá. Mysl umožňuje zpětné přehrávání minulosti a dokonce vytváří i živé obrazy budoucnosti, byť nenastala. Pokud si mysl takto vystačí sama, potom se nelze divit jejímu strachu z konce. Navíc tento strach můžeme i sdílet s dalšími egy.

Teoreticky vzato, mohl by umřít poslední muž a poslední žena. Stále by ovšem existovala ona životní energie. Musí existovat, musela tady být na samém začátku. Je nemožné aby vznikla z ničeho, je tu stále. Ale zanikl by mechanismus. Ovšem i mechanismus stvoření musel být vytvořen, jinak by zde neexistovalo tolik rozmanitých živočišných a rostlinných druhů a sama planeta by nemohla fungovat v nehostinném vesmíru bez přítomnosti přírodních zákonů. Na to je to příliš geniálně vytvořené. Otázkou je kdo za tím stojí ? Těžko předpokládat že někdo takový jako jsme my. Naše fyzické schránky a způsob myšlení by tuto práci nezvládly. Takže náboženství mají samozřejmě pravdu pokud poukazují na něco mimo nás kdo zapříčinil tyto mechanismy. Ovšem fantazírovat o Bohu, rozmlouvat s ním je poněkud scestné. Chápal bych Boha jako To, To co je mimo naše chápání, ale co je viditelné. Pokud mluvíme o Ježíši jako o Synu božím, tak to jsme zajisté my všichni, jaký je mezi námi rozdíl. Věříme-li v horu a ta hora tam je, potom je skutečně jedno jestli tuto víru máme nebo ne. Hora se neurazí a neodejde a patří věřícímu i nevěřícímu. To je zase jen křečovitost ega a jeho hrůza z nevyhnutelnosti zničení naučeného.

Takže když zemřeme, narodíme se znovu ? Otázka ? Můžeme říct tak jak se vidíme určitě ne. Ale jsme součástí životní energie, takže vlastně žijeme pořád a ve všech. Ano, musí to být velká odvaha přijmout fakt, že naše ego je dočasné. Můžeme se podívat na své malé dítě a říct jsi požehnáno, protože ještě nevíš. Až budeš vědět, až tě naučíme rozlišovat, budeš trpět stejně jako my strachem ze smrti. Ale na druhou stranu bude tvůj život plný dobrodružství, poznávání, lásky a nadšení. Být Bohem je možná tak nudné, možná právě světlo a stín umožňuje novou zkušenost prožitku té životní energie.

Toto vše není žádná má pravda, je to jen fikce a úvaha. Za chvíli zapomenu, co jsem napsal.