Stále je mezi hledajícími a diskutujícími probírána otázka, zda při spojení s Bohem zaniká individualita nebo nějak trvá dále. Napadlo mne, že bych jako závěr všech příspěvků, které byly do této chvíle publikovány na JZ, mohl využít názor Karla Makoně z jeho knihy Postila, ze které jsem ostatně čerpal až dosud. Co tedy Makoň na otázku individuality po získání Věčného života?

 „Ještě si zodpovíme několik přilehlých otázek.

            Je možno přiblížit nějak více stav aktivního vědomého spoje­ní s Bohem našemu pochopení? Nejkrásněji tento stav vystihl právě Pán Ježíš, když řekl, že apoštolové budou žít v něm a On v nich. Jaký je to propastný rozdíl proti nynějšímu způsobu života. My pociťujeme, že žijeme v těle a ve světě, nic víc. Jen někdy pře­važuje pocit, že žijeme v těle, když mu něco chybí, a jindy, že žijeme ve světě, když nám poskytuje něco zvlášť pěkného nebo zvlášť nepříjemného. Řekli bychom, že naším pocitem tělesnosti a příslušnosti ke světu je stále mírněji nebo silněji cloumáno. Jenomže ať sedíme na zemi nebo se ocitáme kdekoliv ve vesmíru v beztížném stavu, pořád jsme v jedné a téže kleci, v níž ne­úprosně plyne čas a v níž ani okamžik se nevrací. Pořád kupředu, jako štvaná zvěř, pořád se někam řítíme, nevíme kam. V některých lidech za některých situací vzniká z toho pocit tragické bezmoc­nosti.

            Co to je potom žít v Bohu? V křesťanství se tomu říká žít v nebi. To už něco napovídá, ale ne mnoho. Je to nejen ustavičná konfrontace lidských myšlenek s všeobsáhlým věděním Božím, po mostě č. 2 tam, po mostě č. 1 zpět, čili ustavičné rozšiřování lidského vědomí v míře, jak si to člověk přeje a jak to souvisí s jeho úkolem, je to nejen ustavičná konfrontace lidských vlast­ností s vlastnostmi Božími, můžeme-li je tak nazývat, ale též přeplývání vlastního života po mostě č. 2 k Němu a po mostě č. 1 zpět. Je to ustavičná záruka věčného života, neboť jakmile lid­ský organismus nebude vstřebávat po mostě č. 2 život proudící z věčnosti, přejde člověk po mostě č. 2 do věčnosti, zanechav lidský organismus stranou jako motýl kuklu. Avšak jistota o věč­ném životě není ani zdaleka tím největším a nejsilnějším, co ten­to stav skýtá. Nejsou jím ani všechny dary, které z něho vyplýva­jí. Ty tvoří jen zevní úkolovou stránku značně omezenou tělem, smysly, rozumem a rozsahem účelu. Daleko podstatnější stránkou spojovacího stupně je radost, která se nedá srovnávat s žádnou jinou radostí dosud poznanou, protože je podstatnou součástí ži­vota Božího a nelze zamezit jejímu přílivu. Zase jako všechno u Boha, je to radost bezpředmětná, ovšem navěšená na radosti z vítězství nad smrtí a nevědomostí. Kdybychom ji chtěli násilně vtěsnat do radosti z vítězství, aby byla pochopitelnější a před­stavitelnější, řekli bychom, že jde o zvláštní druh vítězství, nepodobající se kterémukoliv dobytému na tomto světě. Není chvil­ková a neopotřebovává se časem, už ze samé povahy vítězství, ne­boť přináší stále nový a větší užitek duši. Žít v Bohu znamená dále podílet se na jeho všeobsáhlé jsoucnosti. On nejen je dříve než byl tento vesmír, ale on je též ve všech tvorech. Kamkoliv chceme, můžeme po této linii jsoucnosti sestoupit nebo vystoupit, přičemž není třeba fyzického pohybu, namáhavého letu a vypětí všech sil, času, nic z toho. Závory jsoucnosti se otevírají doko­řán, dosahování uvnitř ní je nekonečné. Neoddělitelné od radosti a jsoucnosti je Boží poznání, o kterém často mluvíme, které však přesto je pro nás nepochopitelné, dokud je nezažijeme. Zvláštní roli při tom všem hraje lidství, které bylo ukřižováno a vrátilo se znovu k životu plnějšímu, přesahujícímu schopnosti člověka. Právě proto, že je máme, může nám být k němu něco přidáno. Kdybychom je neměli, nemohli bychom mít žádný podíl na věčném živo­tě. Lépe neumím vyjádřit trvání lidské individuality. Všechno, co bylo řečeno o splynutí s Bohem tak, že individualita zanikne, vzniklo ze špatného pochopení některých výrazů lidí spojených s Bohem, jimž je vždy velmi těžko rozumět, pokud se snaží svůj stav slovně zprostředkovat jiným. On se dá totiž zprostředkovat jen předáním tak, jak to dělal sv. Pavel a jiní apoštolové, při čemž ještě žádné takové předání není zárukou trvalého stavu spoje­ní. Je rozdíl v tom, co zažívali apoštolové po předání Ducha sva­tého a co zažívali žáci apoštolů. Nikdo totiž nemůže najednou získat tolik poznání, aby stačilo na věky.

            A jsme u další otázky, zdali jsou možné ve stavu spojení stupně a vývoj. Obojí je nutné. Především do ničeho se nevstupuje naplno najednou, přestože zevní, špatně informovaný pozorovatel má dojem právě opačný. I ti, kdo sami zažili náhlé obrácení na víru nebo vyšší stupně znovuzrození, považují v první chvíli za­žitý převrat za něco jednorázového. Teprve později nabývají pojem o tom, jak se dlouho v nich skok připravoval a jaký po něm nastal růst směrem ke zhodnocení skoku a k přípravě na další skok. Po každém náhlém vnitřním obratu následuje uvědomovací proces, na jehož průběhu mnoho záleží. Do jaké míry se podaří převést vnitř­ní stav do rozumu a do smyslů, do takové míry je možno zjednat též rovnováhu mezi vnitřním pokrokem a vnějším životem: zabránit zbytečnému utrpení a připravit další růst. Také pocit potřeby dalšího růstu není vždy dostačující. Většina lidí po celá léta prodlévá na určitém stupni vývoje a je s ním spokojena, protože si ani třeba neuvědomuje, že je možný další vývoj. Většina křesťanských velikánů ducha vstupovala do stavu spojení přes četné extaze. Ty už představují navázání mostu č. 2, ale jen jaksi pro­vizorně. Most zase padá po konci extaze, ale zůstává po něm něja­ké lano přetažené přes propast. To se obvykle dalšími extazemi zesiluje, až vznikne nový most, který se zase zhroutí nebo se změní v trvalé spojení. Ale i spojení bez extaze, přičemž extaze předcházely obvykle jindy dříve, nemusí být trvalého rázu, může mít provizorní povahu. To se stává zvlášť tehdy, když je předáno někomu, kdo s ním ještě nedovede dobře hospodařit a proviňuje se především poslušností a láskou, neboť si neváží spojení tak, jako kdo si je vydobyl odevzdaností a odosobněním bez umělého vedení mistrem, nýbrž vlivem okolností a záměru. Extaze se liší od přechodného spojení tím, že odčerpává zevní vědomí, kdežto spoje­ní i zevní vědomí rozšiřuje. Jsou spojení, která se zpočátku po­dobají tenké nitce nebo vlásku a přece nikdy nekončí a zmohutní na mocný tok. Příliš mocný tok nikdy není možný za života na ze­mi, protože organismus má jen určitou průtokovou kapacitu. Jsou však i spojení, která jsou zcela zřetelná a přesto skončí. Spoje­ní sice právě jako extaze nikdy nekončí beze zbytku, ale mohou se nacházet v stavu latentním. Spojení nelze dosáhnout jinde než v nějakém druhu těla či lidství. Po fyzické smrti se spojení zdo­konaluje, ale nikdy není takové povahy, že bychom mohli říci, že smazává všechny stopy lidské individuality. Individualita je dě­dictví života na zemi, je trvalou zkušeností, která vždycky umož­ňuje, aby poznání lidské duše nebylo bez hranic, mělo pochopitel­ný a následovatelný ráz. Totéž platí o vtěleném Bohu. Proto je Ježíš Kristus stále následovatelný, stále připravený nám předat svou lidskou zkušenost, proto je také možné, abychom, vzhledem k dnešní úrovni, na níž se nacházíme, vysvětlovali jeho učení a příklad stále hlouběji a dokonaleji, nikdy nedostihujíce úplné dokonalosti v poznání. Z toho plyne nepřetržitá radost zvítězivší duše.

            Proč se objevily nad hlavami apoštolů ohnivé jazyky a bylo slyšet hřmění? Protože se naruby obracela celá lidská přirozenost apoštolů. Zatímco nyní uvědomovací sílu Boží přijímáme z konce páteře a odtamtud je vedena míchou do mozku, čímž jsme se svým vědomím zcela závislí na stavu lidského organismu, od seslání Ducha svatého v míře zde ukázané vstupuje uvědomovací síla rovnou do mozku bez prostřednictví těla. S tím souvisí osvobození lidské individuality od tělesnosti a četné schopnosti, které nemá obyčejný člověk. Při seslání Ducha svatého ovšem vyšlehl plamen síly Boží zdola nahoru páteří až nad hlavu.

             Vcelku se dá říci, že co prodělal Pán Ježíš při zmrtvých­vstání a nanebevstoupení, to při seslání Ducha svatého zažívali apoštolové, u nich to byl přechod z pasivního na aktivní spojení s Bohem, při němž už Bůh si činí příbytek u člověka.“ – konec citátu.

Jelikož tento výběr není až tak dlouhý, použil jsem jej celý bez zkracování. Nám již teď nezbývá nic jiného než se sami přesvědčit, je-li to pravda nebo má pravdu někdo jiný. Přeji vám úspěch na této jistě velmi náročné cestě a kdo to dovolí, aby mu Bůh pomáhal ze všech sil.