„O popeleční středě poznamenává kněz čela věřících popelem se slovy: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš!"

            Je správné začít velikonoční dobu připomínkou, že jsme pomíjivými tvory. Jenže u toho nelze zůstat. Někoho taková myšlenka na prchavost života přivede k poživačnosti, neboť si říká, že co neužije, to nebude mít, někoho taková myšlenka sklíčí a zarmoutí, opět jinému vnukne nezájem o život. Nikdo z nich nedomyslel myš­lenku pomíjejícnosti pozemského života. Hlavní podstata pomíje­jícnosti našeho života nespočívá v tom, že zestárneme a umřeme, ale že jsme celou svou mysl a celé své srdce věnovali prchavému životu, ale tím jsme ani nepřispěli k jeho prodloužení nad urči­tou míru, ani jsme pomocí něho nepřešli do věčnosti, jenom do smrti.

             Člověk však může způsobit správným využitím svého pomíjejí­cího vědomí skutečný zázrak. Upne-li své vědomí na věci pomíjejí­cí, zahyne jeho vědomí i s nimi. Upne-li je na nepomíjející, na Boha, přejde do něho a zachová je na věky. Jen to je správně pochopená pomíjejícnost naší existence na zemi. Je to pochopení, že dočasný život na světě je žebřík, který mohu přistavovat ke stromům s plody krátkého trvání nebo jej mohu použít jako mostu přes hlubokou propast mezi mým vědomím a vědomím Božím, do něhož mohu po něm přejít.

             Prorok Joel nás správně napomíná, abychom roztrhli svá srdce a ne svá roucha. Srdce, jehož středem zájmu je svět, týž cit, který se věnuje jen zevním objektům, musí být zavržen a nahrazen citem, který se upíná k Bohu. To je správné pochopení půstu. Pos­tit se od patření světu, ale ani chvíli jen pro tento účel. Půst je prostředkem k tomu, abychom se mohli a dokázali přimknout k věčnosti.

             "Obraťte se ke mně celým srdcem", praví Hospodin. Bůh nás zde vybízí ústy prorokovými, abychom se k němu obraceli veškerou silou svého citu, tedy nikoliv bezduše, z povinnosti, formálně. To je jediné účinné obrácení k Bohu.

            Trochu nás zamrzí, jak u proroka Joela, tak i u ostatních starozákonních proroků, že účinek takového obrácení nespatřují ve věčném životě, nýbrž ve hmotné pomoci Hospodinově proti nepřátelům. Avšak i to se dá lehce prominout, protože život a existence židovského národa stále visely na vlásku mezi přečetnými nepřá­telsky naladěnými národy, početnějšími a mocnějšími než byli Ži­dé. Nikdo by neměl podceňovat potřebu a nutnost uspořádat životní podmínky tak, aby to nebyl boj na život a na smrt, ve kterém by se vyčerpaly všechny nejlepší síly člověka, takže by nezbylo kli­du na vyšší náboženský život. Duchovní pokrok, je-li opravdovým pokrokem, projevuje se také úpravou zevních poměrů, a to nikoli jen nějakým zásahem shůry, ale také tím, že jedinec nabude schopnosti, které mu umožní lépe předvídat, lépe se bránit proti nebezpečí z vnějšku. Situace duchovně vyspělejšího člověka se podo­bá postavení člověka, který řídí rychle jedoucí vůz po křivolaké cestě za vytčeným cílem. Bylo by bezpečnější, kdyby po té cestě ani nejel, nýbrž šel pěšky. On si ale přeje překlenout vzdálenost rychleji, proto volí nebezpečnější, ale rychlejší způsob cestová­ní. Řidič se může pustit do této krkolomné cesty, protože umí dobře řídit vůz. Toto umění je jeho nejlepší ochranou. Takovému umění se musí naučit každý, kdo jde přímější cestou, ať je to jednotlivec nebo celý národ, jinak se mu jeho rychlost stane pos­tupně osudnou. Pokročilý je ve větším nebezpečí než začátečník, než člověk žijící pouhým zvířecím životem, má však dokonalejší ochranu Boží v tom, co uskutečnil z přímého poznání pravdy a zá­kulisní skutečnosti. To je třeba říci jak pro poučení hledají­cích, tak pro poučení všech, kteří marně čekají, že kolem duchov­ně pokročilých uvidí poskakovat zástupy andělů nebo jiných moc­ností. Kolik zázraků učinil Kristus, ale nikdo neviděl, že by mu byl při tom někdo sloužil. Naopak on od začátku sloužil všem. Do­kázal též upravit životní prostředí apoštolů tak, že v době, kdy s ním chodili, nic jim nechybělo. Jinými slovy a při pohledu s opačné strany se dá říci: Apoštolové byli o to bezpečnější, přestože pokračovali nebezpečnou rychlostí, oč více se dovedli přimknout ke Kristovi, čím dokonaleji poznávali pravou jeho pods­tatu a čím poslušněji se řídili jeho a jejími příkazy. V pozorné poslušnosti duchovního vedení tkví bezpečnost naší cesty.

             Prorok Joel nabádá svůj národ k postu a pokání a slibuje za to pomoc Boží na tomto světě. Pán Ježíš poučuje své žáky, jak se mají postit a slibuje za skryté pokání zjevnou odměnu od Otce. Oba si slibují od postu veliký užitek. Jak tomu rozumět?

             Žije-li někdo jen proto, aby užil pozemského života, ať už v dobrém nebo ve zlém, avšak jen pro život na světě, může přesto si někdy upamatovat, že zemře a že jeho život na světě skončí. Dá-li se poučit, že život na světě by mu tedy neměl být cílem, nýbrž jen prostředkem k nabytí věčného života ještě před smrtí a začne-li žít tak, aby využíval svého života ve světě k navázání spojení svého lidského vědomí s věčným vědomím, které je podsta­tou života věčného právě tak, jako lidské vědomí je uchovatelem pomíjejícího života, zaměří svou pozornost na věčné hodnoty a na věčný smysl života. Tento obrat jej nutí k půstu, tj. k tomu, aby se odvrátil od jakýchkoliv samoúčelných radostí, a to proto, že tyto nevyúsťují v poznání věčného života v člověku, nýbrž naopak od něho odvádějí. Nabývá zkušenost, že odříkáním v něm roste do­sud neznámý život, jiný než jaký dosud znal, a naplňuje jej ra­dostí, která nepotřebuje zevních prostředků, jimiž by se vzníti­la. Tehdy vyvstává nebezpečí, že radosti světské zamítne pro ra­dosti duchovní, že se stane náročnějším poživačníkem. To by byla velká chyba. Pravý půst musí jít tak daleko, že člověk uzná za správné zříkat se i radostí duchovních, aby nezůstal stát u jaké­hokoliv i sebesladšího medu, na cestě pro něho připraveného. Vě­domé odříkání se všech radostí nemusí však být něčím trvalým, ný­brž má býti jen začátkem sebezáporu, který se stane trvalým výchovným prostředkem duchovního člověka, a nemá převážně povahu odříkání se zevních radostí, nýbrž změněného vnitřního postoje vůči všemu. Všechno na tomto světě se mu postupně, ne hned a ne bez námahy a bez notné dávky osvícení, stane prostředkem k nale­zení vědomého styku s věčností. Jen tak si vysvětlíme, že Kris­tus, až na malé výjimky, se nepostil v obvyklém slova smyslu. Čtyřicetidenní dokonalý půst s příslušným poznáním v Jordánu, včetně pokušení ďáblem, mu připravily cestu k trvalé změně vnitř­ního postoje vůči celému okolí a vůči sobě, cestu k opravdovému půstu, který už nikdo z povrchních pozorovatelů nemohl postřeh­nout.

             Církev správně neustanovuje celoroční půst, nýbrž jen v určitou dobu a pak v určité dni. Půst začíná pozastavením nad dosavadním způsobem života a odvádí jeho proud do nového řečiště, směřujícího do oceánu Božství. Člověk se pozastavuje nad svou po­míjejícností, přestává v ní spatřovat smysl života a usiluje o nepomíjející život. Zjišťuje, že mohutný proud života může být veden kamkoliv, buď k pomíjejícím cílům, nebo k věčným cílům. Je-li veden k těmto druhým dosahuje jich právě tak, jako před tím dosahoval cílů světských. Primitivně prováděný půst je opuštěním světa, vstupem na poušť. Tohoto je třeba nanejvýš několikrát, někdy i jen jedenkrát za život. Správně provedený půst je nové hodnocení skutečnosti, ve které žijeme, jako prostředku k poznání věčnosti a vyvození všech důsledků z tohoto hodnocení. Tento ži­vot zde na zemi vede k Bohu, není dokonalejšího prostředku k jeho dosažení. Proto jsme se zrodili, proto dýcháme, proto myslíme, tvoříme, rmoutíme se a radujeme. Je třeba jediného: neshromažďo­vat poklady, které rez kazí a k nimž se prokopávají zloději, ný­brž poklady, na které nic z tohoto světa nemá vliv. I v tom spo­čívá správně vedený půst. Obvykle teprve tehdy, když člověk stár­ne, srovnává si v hlavě, že postupně musí všechno opustit, co si zde pro sebe postavil, a co zde nabyl. Všechny schopnosti, zkuše­nosti, všechny přátele, všechen majetek nenávratně se ztrácí od­kud přišel. Nakonec odejde člověk tak chudý, jako se narodil, nikdo a nic ho nedoprovodí, ani nemůže doprovodit. Půst, to je zastavení včas na cestě, která vede k opuštění všech hodnot, to je obrat na rozcestí k hodnotám, které jednou nabyty, nikdy se neztrácejí, jsou věčným semenem, nehynoucí rostliny věčného živo­ta.

             Popeleční středa - popel - pomíjejícnost - připomínka - obrať se k nepomíjejícnosti, nalezni v sobě věčnost. Nenalezneš ji, pokud těkáš ve vnějších temnotách. Vyjdi z nich do světla, zaplať zaň postem! Nebudeš-li ochoten zaplatit postem, nepřátelé tě obklíčí a přemohou, zcela si tě podrobí, staneš se jejich otrokem, nechají tě jíst s vepři, a budeš rád, že vyvázneš s ho­lým životem. Tak je tomu jak s lidskými vášněmi, tak s okolnost­mi, za nichž se vyvíjí náš život v tomto světě. Obojí mají nad námi moc, dáme-li jim ji tím, že jim sloužíme. Jak by tomu tak nebylo. Vždyť je živíme celým proudem svého života. Není divu, že se stávají silnějšími než jsme my sami.“