Po tisíce let byly vize vyvolané halucinogenními houbami uchovávány a uctívány jako skutečné náboženské mystérium. Většina mých myšlenek za posledních zhruba dvacet let se soustřeďovala na snahu popsat a rozebrat toto mystérium. Houby, přísně střežené chaoticky nádhernými anděly (Každý anděl vyvolává strach, napsal Rilke, a navíc je zároveň svatý i profánní), se v mém životě objevily stejně náhle, jako se mohou zjevit v některém budoucím okamžiku historie lidstva. Pro vyprávění tohoto příběhu jsem zvolil literární jazyk. Živoucí mystérium na sebe může vzít jakýkoli tvar je vládcem místa i prostoru, času i ducha a přesto mě moje pátrání po jednoduché formě, jíž bych toto mystérium sdělil, přimělo následovat tradici a napsat normální chronologický příběh, který je prav divý a zároveň neuvěřitelně bizarní.

Na počátku února 1971 jsem se svým bratrem a několika přáteli projížděl jižní Kolumbií na výpravě do kolumbijské Amazonie. Naše cesta procházela Florencií, hlavním městem provincie Caquetá. Strávili jsme tam několik dní čekáním na letadlo, které nás mělo dopravit do našeho výchozího bodu na Riu Putumayo, řece, jejíž široký tok vytváří hranici mezi Kolumbií a jejími dvěma jižními sou sedy, Ekvádorem a Peru.

V den našeho odjezdu bylo mimořádně horko a my jsme opustili neutěšené prostory našeho hotelu nedaleko hlučného ústředního tržiště a autobusového nádraží. Kráčeli jsme na jihozápad a ušli jsme směrem z města asi jednu míli. Dorazili jsme k teplým vodám Ria Hacha, které se vinuly na dohled od nás za pastvinami porostlými vysokou trávou. Zaplavali jsme si v řece a prozkoumali jsme hluboké tůně vymleté teplým proudem do černého čedičového dna. Poté jsme se vydali pastvinami na cestu zpátky. Kdosi obeznámenější s tím, jak vypadá houba límcovka kubánská (Stropharia cubensis), nás upozornil na osamělý velký exemplář vyrůstající z vyschlého kusu kravského hnoje. Impulzivně jsem na radu svých společníků celou houbu snědl. Trvalo to jen chviličku a my jsme pokračovali v cestě příjemně unaveni plaváním. Od východních svahů andských Kordiller, kde leží Florencia, se k nám blížila tropická bouře.

Kráčeli jsme asi čtvrt hodiny v podstatě beze slov. Unaveně jsem svěsil hlavu, takřka hypnotizován pohledem na pravidelný pohyb svých bot prodírajících se trávou. Abych ulevil svým zádům a setřásl letargii, zastavil jsem se a protáhl, s pohledem upřeným na horizont. Pocit nekonečnosti oblohy nade mnou, který jsem připisoval účinkům psilocybinu, mě poprvé v životě zaplavil. Požádal jsem přátele, aby se na chvíli zastavili, a ztěžka jsem dosedl na zem. Zdálo se, že tichá bouře roztřásá vzduch přede mnou. Všechno se mi zdálo být úplně nové a naplněno novými významy. Ten pocit se dostavil a přelil se přese mne jako vlna právě v okamžiku, kdy první nápor tropické bouřky zaduněl nad našimi hlavami a promočil nás od hlavy k patě. Ten čirý pocit, že se nějaký jiný rozměr či stupeň bytí prolnul s jasným tropickým dnem, trval několik minut. Byl prchavý, ale intenzivní a nepřipomínal nic, na co jsem si dokázal vzpomenout.

V našem vlhkostí nasáklém útočišti následoval další podivně vibrující moment, kterému jsem ovšem v rámci našeho kvapného odjezdu nevěnoval příliš pozornosti. Došlo mi, že můj zážitek byl vyvolán požitím houby, ale nechtěl jsem se tou myšlenkou svazovat, protože jsme šli za cílem větších rozměrů. Představoval jsem si, že jsme na výpravě do džungle, která pátrá po halucinogenech jiného druhu: po rostlinách obsahujících orálně aktivní drogu dimethyl tryptamin (neboli DMT) a po psychedelickém nápoji ayahuasca. Tyto rostliny byly odedávna spojovány s telepatickými schopnostmi a paranormálními jevy. A přesto průvodní znaky jejich užívání, unikátně omezeného na amazonskou džungli, dodnes nikdo plně neprostudoval.

Jakmile můj houbový zážitek skončil, přestal jsem se jím prozatím zabývat. Lidé pobývající v Kolumbii dlouhou dobu mě ujišťovali, že zlatohlavá Stropharia se vyskytuje výhradně na trusu hovězího dobytka zebu, a já jsem usoudil, že ve vnitřní džungli kde jsme měli zanedlouho být těžko narazíme na dobytek nebo pastviny.

Zahnal jsem myšlenky na houby ze své hlavy a připravoval jsem se na nesnáze naší chystané plavby po Riu Putumayo až k cíli naší cesty, zapadlé misii La Chorrera.

...

Inspirováni Schultesovými názory jsme se rozhodli zanechat studií, opustit své kariéry a vydat se do Amazonie, kde jsme v okolí La Chorrera hodlali hledat oo koo hé. Chtěli jsme vědět, jestli nekonečně podivné dimenze, které jsme navštívili v DMT transu, budou ještě přístupnější prostřednictvím rostlinných kombinací látek obsahujících DMT, které vyvinuli šamani v Amazonii.

Právě kvůli těmto šamanským posvátným nápojům jsem ignoroval houbu rodu Stropharia, na kterou jsem narazil na pastvině nedaleko Florencie. Byl jsem naplněn touhou po výpravě za exotickým, takřka neznámým oo koo hé kmene Witotů. Vůbec by mě nenapadlo, že brzy po našem příjezdu do La Chorrera si na pátrání po oo koo hé ani nevzpomeneme. Witotský halucinogen se stal naprostou podružností ve srovnání s psilocybinovými houbami, které tam rostly na každém kroku, a s podivnou energií, jež se, jak se zdálo, vznášela nad mlhou zakrytými smaragdovými pastvinami, kde tyto houby rostly.

Poprvé jsem pochopil, že La Chorrera je místo výjimečné v celosvětovém měřítku, když jsme přijeli do Puerta Leguizama, odkud jsme chtěli pokračovat lodí po Riu Putumayo. Jediným způsobem, jak se tam lze dostat, je letadlo, protože neexistuje způsob, jak vystavět džunglí silnici, která by dosáhla až tam. Je to to nejzoufalejší a nejomšelejší jihoamerické město na řece, které si umíte před stavit. William Burroughs, který tudy projížděl při svém hledání ayahuasky v padesátých letech, Puerto popsal jako místo, kudy se prohnala povodeň . I v roce 1971 tento popis seděl dokonale.

...

Většina amazonské pánve je vytvořena půdními naplaveninami z And. La Chorrera je ale jiná. Rio Igara-Paraná se zde napřimuje a vtéká do zemské pukliny. Tok se značně zrychluje a pak přepadává přes okraj převis a nevytváří přímo vodopád, ale strmý vodní žlab (chorro znamená peřeje), vodní příval, jehož divoký proud napájí poměrně velké jezero.

La Chorrera je ráj na zemi. Vydáte ze sebe všechno a najednou jste tam. Není tam žádný kousavý a nepříjemný hmyz. Večer se nad pastvinami vznáší mlha a vytváří nádhernou venkovskou scenerii. Je tam misie, jezero pokryté pěnou, kolem dokola džungle a k mému velkému překvapení tu pěstují bílý skot.

Odpoledne po našem příjezdu jsem na konci pastviny, kterou vymýtili španělští knězi, spravující misii La Chorrera od jejího založení ve dvacátých letech, znovu držel a obracel v ruce dokonalý vzorek téhož druhu houby, který jsem požil ve Florencii. V trávě přede mnou se smály desítky takových hub. Můj bratr je obhlédl a nakonec se mnou souhlasil a prohlásil, že se jedná o stejný druh Stropharia cubensis, jaký jsme našli před nedávném. Největší, nejsilnější a určitě výskytem nejhojnější ze známých psilocybinových hub.

...

(pokračování)