Hlas učitele hovořil v mé mysli: Našli jste to. To je ono. Už to skončilo. Už to nebude dál pokračovat. Během pár hodin se superstruktura se zemí svázané lidské civilizace zhroutí a váš druh se vydá na cestu. Napřed k Jupiteru a potom na Alfu v souhvězdí Střelce. Konečně pro lidské bytosti svítá nový den velkých dobrodružství.
Zpočátku se zdálo, že se ty scény prohlubují a nabývají na intenzitě, ale po hodině bylo jasné, že ve skutečnosti slábnou. Jeden po druhém jsme se postupně probírali z letargie, způsobené ranním vedrem a pobytem v houpacích sítích. Pořád dokola jsme mluvili a mluvili a analyzovali a analyzovali. Jen Dennis se zdál být ponořený sám do sebe. Dave a Vanessa si nebyli jistí, jestli se vůbec něco doopravdy stalo. Ev byla odtažitá a já se cítil úplně omámený a zcela ponořený do surrealistického světa, který mě obklopoval už od chaotického počátku nového dne.
Najednou mi došlo, že něco není v pořádku. Vnitřní prožívání jako vždycky předčilo realitu. Pro všechny ostatní se nestalo vůbec nic. Během rozhovoru vyšlo najevo, že nikdo kromě mě nebyl schopen slyšet Dennise uvnitř své mysli. Naopak, nikdo nerozuměl tomu, co se vlastně děje, a všech se zmocnily obavy, protože dospěli k názoru, že přicházím o rozum. Vstupovali jsme do něčeho, co se později ukázalo být další fází, jež se projevovala jako všeobecný zmatek. Dennis byl zjevně mimo realitu. Mluvil jsem na něj, ale nevěděl, že s ním někdo komunikuje. Vstupoval doprostřed rozhovoru, aniž věděl, že zrovna mluví někdo jiný. Když se propast mezi naším vnímáním naplno odhalila, všichni jsme pocítili potřebu vrátit se do normálu, zpátky k základům.
...
Od experimentu uběhlo čtyři, potom pět, sedm, šestnáct, jedenadvacet, čtyřicet, šedesát čtyři dní a všechny je naplňovala naděje a záměrně potlačované skepse. Vše probíhalo v pocitu trvalé, vše prostupující, i když stále ještě velmi neuchopitelné přítomnosti eschatonu. Idea dopravního prostředku, který je schopen teleskopicky procházet dimenzemi, nás už od jejího vyslovení nikdy úplně neopustila. Provokovala mou i Dennisovu fantazii, probouzela v nás tajné naděje a prostupovala v noci našimi sny.
Dennisovo prohlášení o čekající vesmírné lodi bylo také okamžikem, kdy se v jeho myšlenkách poprvé od našeho experimentu objevil obraz UFO, téma, které ve dnech následujících mělo být přetřásáno na tisíc způsobů. Rovnice: kámen = jáství = UFO byla základním poznatkem Dennisovy cesty za objevením sebe sama a zase zpátky. S myslí plnou těchto obrazů smrti-ve-spánku a znovuzrození-v-nitru-vesmírné-lodi jsme se zcela vyčerpáni odebrali do chaty.
Připomínám, že v chatě bylo víc než těsno. Houpací sítě visely z každého dostupného trámu. Bylo prakticky nemožné se pohnout, aniž by člověk nestrčil do svého souseda, zavěšeného do nepřehledné spleti lan a provazů. Museli jsme ulehnout někdy kolem desáté. Spal jsem tvrdě několik hodin a probudil jsem se přibližně ve dvě. Vstal jsem ke svému tradičnímu půlnočnímu odchodu na malou stranu, k němuž cestovatele nutí pití kondenzovaného mléka. Posadil jsem se v síti, nahmatal jsem zápalky a rozsvítil svíčku. Do ticha noci zazněl můj překvapený vzdech. Kolem svíčky se rozhostila intenzivní trojitá světelná aura zasahující od plamene do vzdálenosti téměř jednoho a půl metru. Světlo přecházelo z hluboké opalizující modři do stejně zářivé oranžové. Okamžité jsem si vzpomněl na světelnou auru, která obklopuje vzkříšeného Krista na obrazu Matthiase Grünewalda. Pochopil jsem, že Grünewald musel vidět stejný úkaz a teprve později jej zapracoval do svého vzkříšení .
Zároveň jsem na jakési hlubší úrovni vnímání nějak intuitivně chápal , že to zkreslení či polarizace světla svíčky je efekt způsobený narušením psychického časoprostoru vyvolaného naším experimentováním a hmatatelnou, všudypřítomnou blízkostí Kamene. A za touto myšlenkou následovala další. Možná že časovou a prosto rovou vzdálenost Kamene lze měřit intenzitou barev ve světelné auře kolem obyčejné svíčky. Připomnělo mi to Diogena hledajícího s lucernou dobro. Pokoušel se snad o něco podobného? Do mysli se mi vloudila věta: Je lepší rozsvítit jedinou svíčku než proklínat temnotu, a začal jsem se smát.
Probudil jsem Ev, která mi z polospánku potvrdila intenzitu a barevnost záře kolem plamene svíčky. Na rozdíl ode mne ji to ale nijak neoslovovalo. Otočila se na druhý bok, a když jsem se vrátil ze své procházky, jemně pochrupávala. Vyšplhal jsem se zpátky do své sítě, spočítal jsem přítomné hlavy a zjistil jsem, že nikdo nechybí a všichni tvrdě spí. Dlouho jsem nemohl usnout a hlavou se mi honily různé myšlenky. Vůkol panoval naprostý klid.
...
Dennisův příběh byl popisem klasické šamanské noční pouti. Řekl, že šel k chorru a že meditoval na misijním hřbitůvku, který jsme nedávno navštívili. Už byl na cestě zpátky, když se mu postavil do cesty obrovitý strom Inga zhruba v místech, kde cesta lemovala okraj pozemku misie. Z náhlého popudu začal šplhat po větvích vzhůru. Přitom si uvědomoval, že šplhání vzhůru po Stromu světa je ústředním motivem sibiřského šamanismu. Jak stoupal větvovím, cítil mihotavé polarity mnoha archetypů, a když dosáhl nejvyššího bodu své cesty vzhůru, otevřelo se před ním něco, co nazval vírem obrovským vířícím oknem do nitra času. Viděl před sebou kyklopské megality Stonehenge a za nimi pyramidy pohybující se jinou rychlostí a v jiné dimenzi, zářící jako alabastr způsobem nevídaným od dob egyptských faraónů. A ještě hlouběji ve chřtánu tohoto víru času spatřil mystéria, jež byla prehistorií již dávno před zrodem člověka: titanské archetypální světy za hranicemi naší představivosti, tajemné strojové paláce inteligentních společenstev, jež putovala naší galaxií v dobách, kdy Země ještě byla mladá a její povrch sotva vychladl. Tato společenstva, cosi drmolící propasti do sebe zalomeného prostoru, poslové mezihvězdného prostoru a nekonečných eónů času, se rozletěla směrem k Dennisovi. Omdlel a čas nikdo neví vlastně kolik plynul kolem něj.
Znovu se pak probudil na pastvině mnoho desítek metrů od svého nově objeveného axis mundi. Pokud ze stromu spadl, zjevně se mu nic nestalo. V hlavě měl směs úžasu, vzrušení, strachu a zmatku. Kontinuum se před jeho očima zjevně rozpadalo na střípky a cáry, čas a prostor uvrhly artefakty dvaceti tisíc let lidského snažení do vířícího kolotání apokalyptických protikladů. V rozpoložení plném strachu a radostného vzrušení, prostoupen zjevením lidského osudu vepsaného do hvězdného prostoru, se Dennis vrátil do našeho tábora, jako pěna se vyšplhal do své houpací sítě, kde se, ať tak nebo tak, ráno probudil.
...
V průběhu těch dnů se Dennis zvolna zotavoval. Jeho vědomí působilo, jako by je někdo doslova obrátil naruby. V jednom z těch klidnějších a koherentnějších období, která se dostavovovala v průběhu každého dne, prohlásil, že jej experiment katapultoval až na sám okraj riemannovské pseudosféry, která je jakýmsi okrajem vesmíru, v němž se protínají i rovnoběžky. Poté se údajně musel vrátit zpátky do normálního prostoru a sestupoval úroveň po úrovni první, druhá, třetí Během této doby docházelo k podivuhodným věcem. Slyšel myšlenky, jak procházejí mou hlavou. Není pochyb o tom, že byl nadán telepatickými schopnostmi. Uměl dokonale imitovat hlas naší matky i otce. Byl mnoha různými lidmi a dokázal s nimi naprosto splynout. Mě vnímal jako jakéhosi šamana či mesiáše. Oslovoval mě Nauk . Tedy ne jako učitel nebo učení, ale Nauk, jakési ztělesnění mimozemského vyslance oprávněného vyjednávat o vstupu lidského druhu do sfér vyšší inteligence.
Ale ve hře byly ještě další věci: vize dějinných proudů dvacátého století, budování zvětšovací časové čočky a také konec času. Dennis prohlásil, že objev vyšší fyzické dimenze leží před námi v horizontu několika let a že to souvisí s Egyptem, tryptaminovými kulty Acacia, tím, co se nalézalo v Tibetu před osmi tisíci lety, s šamanskou magií tamních bönpů a čínským I ťingem. Všechny tyto myšlenky byly po celou dobu v trvalém oběhu, ať Dennis mluvil nebo prakticky experimentoval. Z tohoto časového úseku neexistují žádné záznamy. Byl jsem tak naplněn pocitem, že stojíme na prahu věčnosti, že jsem vůbec neměl potřebu nic zapisovat. Svět mi připadal jako čím dál dokonalejší místo k žití. Dokonce jsem se v jednom okamžiku rozhodl napsat báseň, ale nikdy už na ni nedošlo. Z těch pěti dnů se nezachoval žádný rozsáhlejší, natož souvislejší zápis. V mých vzpomínkách je to dodnes nejintenzivněji prožívaný časový úsek v mém životě. Neexistuje jediný detail v emocionální či intelektuální sféře lidského vědomí, který by se v těch dnech opakovaně znovu a znovu nerozezníval v tisíceru variací.
Poznámky, které jsem napsal až s odstupem několika týdnů, pouze shrnují těch pět dní tak, že je, vcelku absurdně, označují nálepkami oheň, voda, země, člověk, mír. Seděl jsem a Dennis bez ustání mluvil. Bez brýlí, s divokým, pronikavým pohledem v očích, do nichž nebylo snadné se podívat. Po jeho nočním šamanském výletu jsem se rozhodl neusnout a nespustit Dennise z dohledu ve dne v noci. A devět dnů jsem opravdu neusnul. Dokonce se nedostavila ani potřeba spánku. Přestože vím, že podobné případy už se staly, pokládám to, že jsem po devět dní nemusel spát, za pádný důkaz reálné existence sil, s nimiž jsme experimentovali. A nejenom že jsem necítil potřebu spánku, ale hlavou mi trvale běžel bohatý a hluboce klidný proud myšlenek a obrazů, vedle nějž můj běžný myšlenkový proces vypadal jen jako bledý a trhaně animovaný stín. Tento stav mentálního usebrání trval po celé období mého bdění a pokračoval ještě dlouho potom.
Období, kterým jsme procházeli, jako by sestávalo z odrazů věcí, jež mu předcházely, i těch, které budou následovat. Noc na šestého března, první z těch, během nichž jsem se rozhodl nespat, uběhla v hlubokém myšlenkovém ponoru a rostoucím úžasu nad tím, že mohu normálně fungovat bez jakékoli znatelné potřeby spánku. V rozplývajících se zbytcích tmy těsně před úsvitem, v čase, který mi přišel navlas stejný jako doba, v níž jsme před dvěma dny prováděli náš experiment, jsem zaslechl Dennise, jak se vrtí ve své síti uvnitř chaty. Poté jsem zaslechl stejné hluboké, ale silné a jasné vibrující vytí, které nás před osmačtyřiceti hodinami katapultovalo do zcela nového světa. Zaznělo třikrát, přesně tak, jak jsem byl vnitřním hlasem ujištěn, že je to správné.
Poslední zavytí bylo přesně stejné jako tenkrát. Zdvihalo se a poté zas klesalo po dobu zhruba minuty. Když doznělo, uslyšel jsem, jak od misie zní ranním vzduchem kokrhání kohouta. Jak se vše mohlo dít s takovou úžasnou symetrií, jako by se nějaký nepostižitelný řád a forma snažily projevit v realitě, jež nás obklopovala? Slunce se rozzářilo na obloze a další z těch titanských dnů se započal. Ta věc v nitru mé mysli se pohnula, aby vyrazila vstříc výzvám, které pro ni připravoval každý nový okamžik. Vše, co zbylo z těch časů, jsou jen obrazy a situace, jen metafory, tvářící se jako témata trvalejšího charakteru. Vše byla jen tvorba mýtů a obrazů, zázračná, o nekonečném počtu úrovní a neustále plynoucí.
...
(pokračování)
Terence McKenna: Pravdivé halucinace