Pokud by tomu tak mělo být, existoval by použitelný model pro každého, kdo by tímto postupem poctivě prošel. Máme chuť a touhu investovat svou energii do něčeho smysluplného, jistého a vyzkoušeného. Ale člověk zůstává člověkem a mnoho Mistrů zůstává lidmi.

Pamatuji si na začátky svého hledání v období hluboké totality, kdy mě samizdaty, většinou o józe, rozechvěly skryté oblasti srdce. Byla to nefalšovaná vášeň, bylo to nové, zvláštní a tajemné. Nemohu se zbavit dojmu, že právě to méně bylo mnohem intenzivnější, než to hodně v dnešní době. Chodím do specializovaného obchodu s duchovní literaturou a vidím ty tuny duchovní četby. Naprostá přesycenost. Čím začít, co je nejlepší, nejužitečnější, co je nejpravdivější, nejryzejší, vyzkoušené a jisté?

Vůbec nemohu závidět dnešním mladým ročníkům, protože nápor na naše myšlení je obrovský, informace zaplavily svět a my se stáváme nádeníky s malým vědýrkem vlastní mozkové kapacity u břehu obludného oceánu informací. K tomu se přidružují filmy s neuvěřitelnými triky a 3D počítačové hry. Samota, klid a obyčejný život se stávají nepříjemnými, otravnými a ohavnými. Mozky se rozežraly, stále dokola se přejídají a zvrací.

Některé věci se staly ocelovou koulí na našich roztřesených nožkách a tou je iluze reality podstrčená médii a literaturou, potřeba důležitosti a úcty. Pokud nejsem důležitý, neexistuji. Pokud nic neznamenám, nejsem. Pokud nedostanu tuto drogu v pravidelných přísunech, můj život nebude stát za nic. A mnoho poctivě hledajících, mnoho lidí, kteří byli ochotni vyzpovídat své nitro, podívat se na své démony, touhy, chtíče a všechny zdroje domnělé radosti a následné bolesti sklouzlo do této posedlosti po uznání, slávě a obdivu.

Škodí na dvou frontách. Ubližují hlavně sobě, protože tato závislost oslepuje a znemožňuje se na sebe podívat byť kritickýma, tak přesto upřímnýma, očima. A na druhé straně vyrábějí iluzi lidem, kteří jim potřebují věřit. Kteří se domnívají, že tento institut "Mistra" bude řešit jejich hlad a touhu po skutečné sebe realizaci.

Cítím, že existují doopravdy vyjímeční lidé, které jejich okolí nazývá Mistry a požívají velké úcty. Měli by to být originální lidé, protože my jsme ve své přirozenosti naprosto originální. Ovšem to, co pomáhá, pomohlo nám, je určené zejména pro nás samotné. Nemělo by docházet k prosazování vlastní osoby jako universálního ideálu, protože poté šlapeme na cizí hlavy, rozdílné osudy a rozdílná vedení osudem. Mistr by také neměl být člověkem, který byť velmi precizně, přepapouškovává učení jiného Mistra. Potom to není Mistr, je to vyškolený učitel a pokračující žák. Starší kolega, nic víc.

Čím se člověk stává přirozenějším, snad také prostším a obyčejnějším, tím se dostává do fáze, kdy by se mohl nazývat Mistrem. Ale Mistrem pouze vlastního života a nenásilnou isnpirací a motivací pro ty, kteří se touží stát nikým jiným, než sami sebou.

Neustále vidím ty mentální bouře mezi Mistrem a odpůrci. Je to směšné, nekonečné a zbytečné. Jak může být Mistrem ten, který neumožňuje druhým lidém vznést kritiku ? Ať je jakkákoliv, zlá a nelítostivá. Vždyť každý má totální právo vlastního názoru, volby směru a my nemůžeme v prostředí neustálých změn, probíhajícího učení celého lidstva, bezpečně zjistit, jaké cesty a pro koho, jsou správné. Potom jsme ale ve školícím systému, kdy učitel hájí svůj předmět a mimo školu a hlavně sám pro sebe je naprosto nepoužitelný. Vždyť je tak jednoduché a čestné přiznat, že nevíme, že to, čemu věříme a učíme, je pouhopouhý zabarvený fragment vytržený z universálního celku. Děláme něco specifického, snažíme se, ano, ale je to jeden z paprsků z galaktického slunce poznání. Učitel, ano. Mistr, těžko.

Mistrem můžeme být pouze sami sobě a jsme takovými Mistry. Svého vlastního života a věříme-li osudu a intuici, má toto konání obrovský smysl. Pro nás, ne pro nikoho jiného. Protože Mistr v nás již je, nepříjde, nestojí nikde mimo nás, nevstoupí do nás z venku. Jsme Mistři, pouze to máme rozpoznat a ovoce naší snahy budeme jíst naprosto izolovaně v hranicích našeho ráje. A pokud vyjdeme ven, pokud budeme škemrat o souhlas, vděk a úctu, nikdy se nedokážeme najít. Proč ? Protože prostě budeme stát mimo nás samotné, budeme se pohybovat v mentálních obrázcích někde mimo naše hranice. Tam venku nic není, jen podněty živící naše zakódované pudové jednání. Touha po bezpečí, výhodách, vnějšího rozpoznání a pojmenování.

Mimo nás samotné nic není. Nemá cenu tam hledat. Je to snad příjemné a lidské, ale není to naše, to interní, stále a již neměnné. Venku jsme naprosto obnaženi, vydáni napospas nesouhasícím vlkům a bouří miliard názorů a pravd.

Je jediný, nám dostupný, Mistr.

Náš vlastní život.