O tom, že přepis nějakého proslovu se nedá číst, vědí své všichni, kdo museli někdy takový proslov přepisovat a upravovat. V mluvené řeči lze přeskakovat, navazovat na témata, člověk komunikuje a vyjádří spoustu vědí i zámlkami, přízvukem, důrazem, pauzami atd.
Když pak navíc čte zápis své řeči, většinou s hrůzou zjistí, že zapisovatelka slyšela něco zcela jiného. Pokud navíc svůj zápis později všelijak doplňovala, vyjde z toho naprostý blábol.
Moji přednášku pro Esoterickou univerzitu v Ratajích nad Sázavou si tam jedna paní psala do notebooku. Výborně, říkal jsem si, když jsem viděl, jakou rychlostí jí kmitají prsty po klávesnici, ta bude mít docela podrobné poznámky. Když mi pak o přestávce přišla říct, že ten přepis dělá pro webové stránky univerzity, a že mi jej dokonce pošle e-mailem, abych případně poopravil některé chyby (výborně, říkal jsem si, konečně spojení moderní technologie s lidskou dovedností pro blaho věci), a že přepis pak bude volně ke stažení pro všechny studenty, byl jsem nadšen.
O co víc jsem se v době, kdy jsem připravoval časopis Baraka, napřekládal, napřepisoval a naopravoval záznamů a nahrávek různých proslovů různých řečníků, o to víc jsem věděl, jak se mluvené slovo od čteného liší a jak je třeba spíše překladu a úpravy, než pouhého přepisu. Mám také z těch dob celkem nedávných několik přímých a nepříjemných zkušeností s neuvěřitelnou mírou nesmyslů a fatálních překladatelských a přepisovačských chyb, které se dokáží vloudit do několika odstavců logicky navazujících myšlenek proslovu, jenž pak na monitoru vypadají jako záznam projevu imbecila a dementa, který neumí kloudně složit jednu větu.
Když jsem si otevřel výše zmíněný přepis mé přednášky, zhrozil jsem se právě tak, jako před lety. Zatímco vyslovená přednáška měla hlavu a patu, jednotlivé probírané body souvisely a navazovaly, pročítal jsem neuvěřitelné bláboly a nesmysly.
Vždy se dá změnit postoj, když ne svět, zapsala až nesrozumitelně stručně zapisovatelka… Já ovšem mluvil o tom, že šaman dobře ví, že nemůže změnit svět nebo lidi kolem sebe. Jediné, co může změnit, je vztah ke světu a lidem kolem. Pak se změní i svět a lidi kolem. A posloužil jsem dvěma příklady ze života.
Konfucius pravil, že na zjištění mentality a kultury jiné země si stačí poslechnout její hudbu. Hudba odráží stav každé společnosti, zapsala velmi přibližně zapisovatelka. Já ale říkal: Už Konfucius kdysi prohlásil, že aby člověk poznal, jaká je duchovní, kulturní a sociální atmosféra v té které zemi, stačí poslechnout si hudbu, kterou tam hrají a písně, které tam zpívají. Kdyby navštívil naši zemi dnes, jistě by si řekl, že naše velmi rychle stále pravidelně dusající a příliš hlasitá a užívaná hudba odráží stále uspěchanou, nesoustředěnou společnost, ve které se lidé neslyší a tím i nedomluví: i dnes naše hudba zrcadlí úroveň naší společnosti.
Západní hudba má negativní vliv. Třeba na koncertě, když hudba nesedne, tak to bude samotnou hudbou a lidmi okolo, od skladatele, přes dirigenta a orchestr až po zpěváka… zapsala úplně nesmyslně zapisovatelka. Já totiž hovořil o tom, že když je nám po koncertu, který dobře známe, najednou špatně, že to nemusela být naše chyba. Možná dirigentovi ten den ráno ukradli auto, možná byli hudebníci unavení nebo emočně na dně, protože jim dirigent sprostě na zkoušce vynadal nebo nedostali slíbené prémie. Hudba je dokonalý přenašeč emocí. A symfonická hudba 19. století je, aniž si to většinou uvědomujeme, jakýmsi skladištěm většinou negativních emocí.
Na hudební nástroje se původně hrávalo rovnými tahy, dnes se používají vibrace, zapsala hádankářsky zapisovatelka. Já totiž hovořil o tom, že zatímco zpěváci (a my všichni, kteří jsme neprošli konzervatoří) zpíváme rovnými hlasy, ve kterých je spousta jiných frekvencí, a když pak zpívali například tři mniši svými rovnými neškolenými hlasy v kostele, ozval se další vysoký tón, alikvot, profesionálové začali od středověku soutěžit, kdo zazpívá výš, kdo rychleji, a začali všichni používat líbivého vibrata (hlas pravidelně ve vlnách kolísá). Jenže protože má ono vibrato každý zpěvák jiné, onen alikvot se ve sborech už od té doby neozývá.
Mám dva různé zvuky, to jsou dvě různé sínusojdy, syntetizátor to dá dohromady, ale vznikne úplně jiný zvuk, jiná křivka, zapsala jako hádanku z televizního kvízu zapisovatelka. Já ale hovořil o tom, že existují aktivní protihlukové způsoby ochrany před hlukem, využívající principu interference (membrána reproduktoru ve sluchátku, nebo okna na pohyblivých čepech budovy na rušné třídě velkoměsta, se pohybují posunuty o lambda půl oné zvukové vlny, sinusoidy, a zvuk se zcela vyruší.). Každý zvuk je v grafickém znázornění taková sinusoida, a když dva zvuky interferují, vznikne úplně jiný zvuk. To je i princip syntezátorů: výsledný zvuk je získán interferencí jedné nosné vlny a jedné modulační.
Jak po miliony let odpočívali lovci? Koukali do ohně nebo na hvězdy a mlčeli. Dneska koukají do bedny, zapsala, a snad i pochopila, zapisovatelka. Já ale hovořil o tom, že muž je evolučně lovec, který odpočíval po lovu tak, že koukal do ohně nebo na hvězdy. A nemluvil. Dnes kouká do „bedny“ (tedy do televizoru) nebo do novin, ale je to totéž. Potřebuje si odpočinout. A že je tedy od manželek nesmyslné a proti „přírodě“ chtít po muži, který se denně vrací z „lovu jelena“, aby si s ní ihned povídal.
Fotografie zmrzlé vody také ukazují, zda je voda v pohodě. Ze znečištěného posvátného jezera se při mrznutí krystalky ani netvořily, když se ale této vodě zazpívaly mantry, tak se krystaly začaly tvořit, zapsala zapisovatelka, ale význam posunula jinam. Já jsem hovořil o tom, že máme na své okolí a tělo daleko větší vliv, než jsme tušili, a o práci Japonce Emota, který vyfotografoval krystaly mrznoucí vody a zjistil, že voda z pramene vytváří dokonalé pravidelné krystaly, zatímco z vody z vodovodního kohoutku vznikají jen podivné patvary. Když ale na vodu z vodovodu nebo na jinak znečištěnou vodu, působíme jen tím, že na zkumavku nalepíme nápis Miluji tě, nebo začneme zpívat mantry, začnou se vytvářet stále pravidelnější krystaly. Když ale na zkumavku dáme nápis Nenávidím tě, krystaly se přestanou vytvářet. Stačí si tedy uvědomit, že naše těla jsou ze 70% z vody, a jak negativně neustále myslíme… a rázem je směr cesty k nápravě věcí lidských nabíledni.
Atd. Ze šesti stránek přepisu a ze mnou vybraných a kurzívou zde označených několika vět by tedy čtenář získal naprosto jinou a rozhodně ne srozumitelnou povědomost o tématech, o kterých jsem téměř tři hodiny hovořil.
Mluvené slovo je skutečně zcela jiného charakteru než slovo psané. Nahrávka přednášky je zcela jiná než její zápis (přepis? popis? volné převyprávění?). No a co, řekne si čtenář, který na oné přednášce nebyl. To snad není možný, skučí ovšem autor a přepisuje a vysvětluje, a ví, že ať bude přepisovat jeho přednášky kdokoliv a kdykoliv, nakonec bude stejně muset osobně zasáhnout a vše pracně a pečlivě zrekonstruovat, aby i pouhý čtenář pochopil, co chtěl vlastně říci…