Jestliže předpokládáme, že se celá biosféra vyvinula jako jediný živý systém, v němž všechny subsystémy mají rozličné a vzájemně na sobě závislé role, potom lidstvo, jež je subsystémem tohoto širšího planetárního systému, nemůže být z něj vyděleno a nemůže s ním zacházet jako s odděleným celkem.
Gaia a lidstvo
Jaká tedy může být naše funkce ve vztahu ke Gaji? Jedna z možných odpovědí uvádí, že lidstvo se podobá nervovému ústrojí, globálnímu mozku Gaji, v němž každý z nás je individuální nervovou buňkou. Jiná, pesimističtější odpověď naznačuje, že přemnožené lidstvo by mohlo být něco jako planetární bujení - rakovina.
Když uvažujeme o první možnosti, pak se můžeme na lidskou společnost dívat jako na náš vlastní mozek, jako na obrovitou databanku, komunikační systém ukládání do paměti. A my sami jsme se seskupili do městských aglomerací podobně jako se nervové buňky shlukují do ganglií, součástí nervového ústrojí. Tato ganglia a jednotlivé nervové buňky pak vytvářejí široké informační sítě. Pomalejší komunikační sítě lidstva, jako pošta, se podobají relativně pomalým chemickým komunikačním spojům, jako je hormonální systém. Naše rychlejší, elektronické sítě, jako jsou telefonní, radiová a propojení samočinných počitačů, jsou jako miliardy tenounkých vláken, která spojují nervové buňky s mozkem.
V Každém okamžiku jsou globální komunikační sítí přenášeny milióny informací, právě tak, jako lidský mozek nepřetržitě přijímá a vysílá bezpočetné informace. Na naše různé knihovny a dokumentace, sklady magnetofonovývh pásků a jiné způsoby záznamu informací lze pohlížet jako na část kolektivní paměti Gaji. Skrze jazyk a vědy jsme byli schopni chápat mnoho z toho, co se dějě kolem nás a monitorovat chování planety tak, jako mozek monitoruje chování těla. Mohli bychom pohlížet na západní a východní kulturu jako na obě hemisféry mozku Gaji, kde levý mozek je racionalisticky intelektuální a pravý intuitivní. A hledání poznání by bylo možno chápat jako Gajin způsob poznávání sebe sama a vesmíru, v němž žije. Mnoho z předcházejících příměrů se vztahuje k vyšším mentálním funkcím, k myšlení, poznávání, vnímání a vědomí. Jelikož tyto funkce jsou spojovány s mozkovou korou, onou tenkou vrstvou nervových buněk, které zevně obalují mozek, lze lidstvo přirovnat k mozkové kůře planety.
V evolučních termínech - mozková kůra je relativně pozdní přídavek, kdy většina vývoje se udála u savců. Pro udržení života však není nezbytná. Mozkovou koru zvířete lze odstranit, avšak krevní oběh, dýchání, trávení a látková výměna pokračují. Podobně planeta Gaia přežila v pohodě bez lidstva 4 000 miliónů let a pravděpodobně by bez něho mohla pokračovat ve své existenci. Je ještě druhá, velmi odlišná odpověď na otázku, jakou roli má lidstvo na Gaji. Mohli bychom být formou jen nedávno vyvřelou, zhoubným bujením, bez něhož by se planeta lépe obešla. Když stál Edgar Mitchell na Měsíci, napadla ho tato možnost. Zároveň s pocitem ztotožnění s planetou jako celkem v něm vyvstal opačný pocit, že "pod modrobílým ovzduším je narůstající chaos, zapříčiněný
rozporuplností obyvatel Země, kdy se populace i technika rychle vymykají kontrole. Posádka "kosmické lodi Země" se vzbouřila proti řádu vesmíru."
Moderní civilizace se zdá prohlodávat si cesty skrz povrch planety, neboť pohlcuje během desetiletí zdroje, které Gaia zdědila před miliardami let, a narušuje ekosystémy, které se utvářely během tisíciletí. Velké souvislé plochy vegetace, které jsou k ekologické rovnováze nezbytné, jsou jakoby prožrány moly, jezera a řeky jsou kyselé, stále větší část povrchu Země je pokrývána asfaltem nebo rozrušována těžbou nerostů. Letecké fotografie téměř všech metropolitních oblastí s rozlézajícími se předměstími velmi připomínají rakovinné bujení v lidském těle. Přetechnizovaná společnost se skutečně podobá zhoubnému růstu, který zaslepeně požírá svého předka a hostitele.
Je možné, že tyto dva názory na roli lidstva na Gaji nejsou protichůdné. Snad jsme skutečně součástí nějakého globálního nervového ústrojí, které v kritickém stadiu překotného rozvoje budí dojem, že se vymkne kontrole a zničí tělo, na němž závisí jeho existence.
Jestliže máme splnit svou roli jako část planetárního mozku, musíme své ničivé chování zastavit. Abychom to dokázali, musíme změnit zcela zásadním způsobem náš vztah k sobě samým, ke všem ostatním, a k planetě jako celku.
Petter Russel
Autorovo prohlášení
Na naší planetě, kterou nazývám "modrá perla", by se mělo stát něco zázračného. Lidstvo by se mohlo dostat na práh vývojového skoku, k jakému dochází jen jednou za miliardu let. Změny, které vedou k tomuto skoku, se už odehrávají před našima očima, či přesněji právě za nimi - v našich myslích.
Takto zformulovaná hypotéza by se mohla zdát pouhou fantazií, je to však možnost, kterou stále větší počet lidí začíná brát vážně. Semena k mému vlastnímu bádání v této oblasti byly zasety před 20 léty, když jsem studoval na střední škole. Pamatuji se, jak jsem jednou v noci ležel na lůžku, díval se na hvězdnou oblohu a uvažoval o rychle se množící populaci světa, která vyčerpává tenčící se zdroje. Nebylo třeba velkého úsilí k tomu, aby tyto trendy byly promítnuty do budoucnosti, kdy bude žít víc obyvatel než planeta bude schopna uživit. Avšak bezvýchodné situace nenastávají, uvažoval jsem. Proto dříve, než v čase dospějeme k takovému kritickému bodu, lidstvo prodělá zásadní změny. Ať se stane cokoliv, je jisté, že nemůžeme pokračovat dosavadním směrem (hospodářského rozvoje). Retrospektivně se tento závěr stěží může zdát hlubokomyslný, ale pro mne to byl tentokrát důležitý bod obratu. Bylo mi jasné, že během svého života budu svědkem konce souboru trendů, které na Zemi převládaly po tisíce let.
K jakým změnám dojde? V oné době převládaly negativní pochmurné scénáře jako jaderný konflikt, ekologické zhroucení, či světový hladomor. Avšak během let se v mé mysli začal vynořovat optimističtější scénář. Co, když místo abychom se ocitli na prahu katastrofy, vyvstane nutná změna, která by mohla být příznakem kvalitativního růstu a dozrávání našeho druhu.
Tehdy jsem v Cambridge studoval teoretickou fyziku. Fascinovala mne nejen věda, ale ještě víc pochody probíhající v mysli. Západní filosofie a psychologie mne neuspokojovaly, cítil jsem, že moudrost je skryta na Východě, zvláště v učeních o meditaci. I strávil jsem jednu zimu na úpatí Himalaje u jogína Mahárši Maháše, kde jsem zakusil dimenze vědomí, o nichž se mi nikdy předtím nesnilo. Poznal jsem nade vší pochybnost, že kdyby každý mohl zakusit ony stavy vědomí, celý svět by se změnil. Vrátil jsem se do Anglie, kde jsem pár let učil meditovat (viz knihy The TM Book a The Brain Book). Povzbuzoval jsem ostatní, aby pro sebe objevovali různé způsoby bytí.
Má vize přeměny světa se dále vyvíjela, i když po nějaký čas jsem byl na volné noze. Potom mne přítel seznámil s dílem Teilharda de Chardin. Hle, filosof, který dokázal daleko hlouběji rozvíjet myšlenky o budoucnosti lidstva, a nebyl šmahem odmítán. Inspirovalo mne to a také posílilo.
Od té doby podpora přicházela z mnoha směrů: Z objevů různých věd, z děl východních i západních filosofů a vizionářů, ze setkání s ostatními, z vlastních zkušeností a náhledů. Postupně se křížovka doplňovala, až začal vyvstávat celý obraz. Stále více jevů nasvědčuje, že jsme na prahu evolučního vývoje tak významného, jako byl vznik života na Zemi někdy před 3.5 miliardami let. Charakter této možné změny a způsoby, jak jí docílit, jsou předmětem knihy " Globální mozek, 1983 ", která vychází ze vhledu a zkušeností mnoha jedinců, od mystiků a duchovních učitelů po vědce a astronauty, a rovněž z nových objevů mnoha vědních oborů. Přispívají k tomu biologie, chemie, fyzika, astronomie, psychologie, fysiologie, medicina, sociologie i obecná teorie systémů.
Má pozorování, říká autor, si nečiní nárok na to, aby byla předpovědí budoucnosti, či vědeckými důkazy. Spíše ukazuje na souvislosti, v nichž by se mohl zdát evoluční skok možný, a podněcují k dalšímu bádání.
Můj cíl je načrtnout vysoce optimistickou, někdo by mohl říci utopickou vizi, a já se za to neomlouvám. Přesvědčil jsem se, že obraz, který má společnost o sobě samé, může sehrát klíčovou úlohu při uskutečňování její budoucnosti. Naopak, optimističtější postoj může dokonce pomoci ke vzniku lepšího světa. Pozitivní obraz je jako světlo na konci tunelu, které i když jen slabě probleskuje, dává nám odvahu vykročit oním směrem.
(Z The Blue Pearl, New Realities, Vol.5,No.4, 1983, přeložil a částí o Stan Grofovi doplnil B. Merhaut.)