Přišla nám mailem zajímavá ukázka ze zajímavé knihy a chceme se o ni s vámi podělit.
Nemohl jsem pochopit, že ho můj život může zajímat víc než jeho vlastní zpropadeně naléhavé záležitosti; abych jej však uklidnil, vyprávěl jsem mu všecko, co nadpřirozeného se mi přihodilo.
Čas od času pokývl spokojeně hlavou jako někdo, kdo dokonale prohlédl nějakou věc.
Když jsem se dostal k místu, kdy přede mnou stálo bezhlavé zjevení a podávalo mi červenočerná zrna, nemohl se skoro dočkat konce vyprávění.
"Tak vy jste mu je vyrazil z ruky," šeptal zamyšleně. "Nikdy by mi nenapadlo, že by mohla existovat třetí cesta."
"To nebyla žádná třetí cesta," řekl jsem, "to bylo totéž, jako kdybych ta zrna odmítl."
Usmál se.
"Vy si to nemyslíte, pane Lapondere?"
"Kdybyste je odmítl, asi byste také šel "cestou života", ale zrna, jež znamenají magické síly, ta by tu nezůstala. Takhle se ale rozkutálela po zemi, jak říkáte. To znamená: zůstala zde a budou střežena vašimi předky tak dlouho, dokud nepřijde doba klíčení. Pak oživnou síly, které ve vás zatím ještě dřímají."
Nerozuměl jsem. "Zrna budou střežena mými předky?"
"To, co jste prožil, musíte částečně chápat symbolicky," vysvětlil mi Laponder. "Kruh nafialověle zářících lidí, kteří vás obklopovali, to byl řetěz zděděných já, které s sebou vleče každý člověk zrozený z matky. Duše není nic jedinečného - takovou se teprve má stát a pak se tomu říká nesmrtelnost. Vaše duše je složena z mnoha já - tak jako mravenčí stát z mnoha mravenců; nosíte v sobě duchovní zbytky mnoha tisíců předků - hlav vašeho rodu. Tak je tomu u všech tvorů. Jak by si mohlo kuře z umělé líhně hned začít hledat správnou potravu, kdyby v něm nevězela zkušenost milionů let? Existence instinktu prozrazuje přítomnost předků v těle i duši. Ale promiňte mi, nechtěl jsem vás přerušit."
Vyprávěl jsem mu úplně všecko. I to, co říkala Mirjam o hermafroditovi.
Když jsem domluvil a podíval se na Lapondera, viděl jsem, že je bílý jako křída a po tváři se mu řinou slzy. Rychle jsem vstal a dělal, že to nevidím; chodil jsem po cele sem a tam a čekal, až se uklidní.
Pak jsem si sedl proti němu a vynaložil veškerou svou výmluvnost na to, abych ho přesvědčil, jak je bezpodmínečně nutné upozornit soudce na jeho chorobný duševní stav.
"Kdybyste se aspoň nepřiznával k té vraždě!" zakončil jsem.
"Ale já jsem musel! Měl jsem přece vypovídat podle svého svědomí," řekl naivně.
"A vy si myslíte, že lež je horší než - než vražda z vilnosti?" zeptal jsem se ohromeně.
"Všeobecně možná ne, ale v mém případě určitě. Podívejte: když se mě vyšetřující soudce ptal, jestli se přiznávám, měl jsem sílu říci mu pravdu. Mohl jsem si tedy vybrat - lhát anebo nelhat. A když jsem tu vraždu spáchal - prosím vás, nechtějte na mě podrobnosti, bylo to tak příšerné, že na to nechci ani pomyslet - když jsem tedy tu vraždu spáchal, tehdy jsem možnost volby neměl. Jednal jsem sice při úplně jasném vědomí, ale přesto jsem neměl žádnou možnost volby. Probudilo se ve mně něco, o čem jsem předtím neměl nejmenší tušení, a bylo to silnější než já. Myslíte, že bych vraždil, kdybych se mohl svobodně rozhodnout? Nikdy jsem nezabil ani toho nejmenšího tvora - a teď bych toho taky nebyl schopen.
Dejme tomu, že by vražda byla přikázána zákonem a za jeho nedodržení by byl trest smrti - tak jako je to ve válce - okamžitě bych zasloužil smrt. Protože by mi nezůstala možnost volby. Prostě bych nedokázal vraždit. Tenkrát, když jsem se vraždy dopustil, byla situace obrácená."
"Tím spíš, že jste teď vlastně skoro jiným člověkem, musíte podniknout všecko, abyste unikl rozsudku!" namítl jsem.
Laponder mávl odmítavě rukou. "To je omyl! Soudci jsou ze svého hlediska úplně v právu. Mají snad nechat volně běhat člověka, jako jsem já? Aby zítra nebo pozítří zase došlo k neštěstí?"
"Ne, ale měli by vás umístit v léčebném ústavu pro duševně nemocné. To mám přece na mysli!"
"Kdybych byl šílený, měl byste pravdu," odpověděl rozvážně Laponder. "Ale já nejsem šílený. Jedná se o něco úplně jiného. Šílenství se to sice podobá, ale je jeho pravým opakem. Prosím, poslouchejte. Hned mi porozumíte. Co jste předtím vyprávěl o fantomu bez hlavy - ten fantom je ostatně jenom symbol, když o tom budete přemýšlet, najdete snadno klíč; totéž se kdysi stalo i mně. Jenže já jsem tenkrát ta zrna přijal. Jdu tedy "cestou smrti"! Pro mě je tou nejsvětější povinností nechat své kroky řídit duchovním principem, který je ve mně. Slepě, s důvěrou, ať si ta cesta vede kamkoliv: na šibenici anebo na trůn, k chudobě nebo bohatství. Nikdy jsem neváhal, když jsem měl volbu v rukou já sám.
Proto jsem také nelhal, když jsem si mohl vybrat.
Znáte slova proroka Micheáše:
Oznámiltě tobě, ó člověče, co jest dobrého,
i čehož Hospodin vyhledává od tebe?
Kdybych lhal, vytvořil bych příčinu, protože jsem mohl volit - když jsem se dopustil vraždy, nevytvořil jsem žádnou; jenom se ve mně osvobodila dřímající, dávno ve mně uložená příčina, nad kterou jsem neměl žádnou moc.
Proto jsou moje ruce čisté.
Tím, že můj vnitřní duchovní princip udělal ze mne vraha, odsoudil mne k smrti; tím, že mě lidé pověsí na šibenici, odpoutá se můj osud od jejich; dosáhnu svobody."
On je svatý, cítil jsem a vlasy mi vstávaly hrůzou nad vlastní malostí.
"Vyprávěl jste mi, že jste hypnotickým lékařským zákrokem ztratil na dlouhou dobu vzpomínky na své dětství," pokračoval. "To je znak - stigma - všech těch, které uštkl had duchovní říše. Skoro se zdá, jako by v nás musel být napojen jeden život na druhý - asi jako ušlechtilý roub na divoký strom -, než může nastat zázrak probuzení. Rozdělení, které jinak nastává smrtí, se zde uskuteční vyhasnutím vzpomínek - často jen náhlým vnitřním přerodem.
Se mnou to bylo tak: jednoho rána - když mi bylo jedenadvacet let - jsem se probudil úplně změněný. A to zdánlivě bez jakékoliv příčiny. Co jsem měl dosud rád, to mi bylo najednou lhostejné. Život mi připadal hloupý jako knížka o indiánech a ztratil svou reálnost; sny se staly jistotou - apodiktickou, průkaznou jistotou. Rozumějte mi dobře: průkaznou, reálnou jistotou a denní život se stal snem.
Dovedli by to všichni lidé, kdyby měli klíč. A klíč spočívá jedině v tom, že si člověk ve snu uvědomí své "já", nebo řekněme svou kůži - a že nalezne ty uzounké spáry, jimiž se prodere vědomí v okamžicích mezi bděním a hlubokým spánkem.
Proto jsem předtím říkal: putuji, a ne: sním.
Zápas o nesmrtelnost je bojem o žezlo s přízraky a hlasy v nás; a čekání na to, že se vlastní "já" stane králem - je čekání na Mesiáše.
Stínový habal garmin, kterého jste viděl, dech kostí z kabaly, to byl král. Až ten bude korunován, pak se teprve přetrhne pouto, kterým jste vnějšími smysly a komínem rozumu připoután k vnějšímu světu.
Ptáte se mě, jak jsem se mohl - navzdory svému odpoutání od života - stát přes noc vrahem z vilnosti? Člověk je jako skleněná trubička, kterou probíhají pestré kuličky: skoro u všech jen jedna v životě. Když je kulička červená, je člověk "špatný". Když je žlutá, je člověk "dobrý". Když běží dvě za sebou - červená a žlutá , pak má člověk nepevný charakter. My, "uštknutí hadem", prožijeme v jednom životě všecko, co se během jedné epochy přihodí celé rase: barevné kuličky se řítí jedna po druhé skleněnou trubičkou, a když proběhnout všecky - pak jsme proroky - pak jsme se stali zrcadlem božím."
Laponder mlčel.
Dlouho jsem nemohl promluvit slovo. Jeho řeč mě omámila.
"Proč jste se mě předtím s takovou úzkostí vyptával na mé zážitky, když přece stojíte o tolik, tolik výš než já?" začal jsem konečně znovu.
"To se mýlíte", řekl Laponder, "stojím hluboko pod vámi. Ptal jsem se vás, protože jsem cítil, že máte klíč, který mi ještě chyběl."
"Já? Klíč? Můj bože!"
"Ano - vy! A vy jste mi ho dal. Nemyslím, že na zemi existuje šťastnější člověk, než jsem dnes já."
Venku bylo slyšet šramot, klapla závora, ale Laponder si toho vůbec nevšímal.
"Tím klíčem byl příběh o hermafroditovi. Teď mám jistotu. Už proto jsem rád, že jdou pro mě, protože budu brzy u cíle."
Pro slzy jsem Laponderův obličej skoro neviděl, jenom "slyšel" úsměv v jeho hlase:
"A teď žijte blaze, pane Pernathe, a pamatujte si: to, co zítra pověsí, to jsou jenom mé šaty; odhalil jste mi to nejkrásnější - to poslední, co jsem ještě nevěděl. Teď se jde na svatbu."
Vstal a šel za dozorcem.
"Souvisí to úzce s vraždou z vilnosti," byla poslední slova, která jsem zaslechl a jen temně pochopil.
Z knihy Golem, Gustav Meyrink