Lenin řekl: Učit se, učit se, učit se. A Brad Warner mu odpověděl: Pochybovat, pochybovat, pochybovat.
Když jsem otevřel knihu Brada Warnera Hardcore Zen, na první stránce stálo, že bychom neměli nikomu a ničemu věřit, včetně jeho knihy. Zajásal jsem, hurá, řekl jsem si, není to podvodník. Podvodníci do nebe vyzdvihují svá slova, své myšlenky, pravý učitel do nebe vyzdvihuje skutečnost, která je nezávislá na slovech. Takže pravý učitel někdy říká, že bychom jeho knihy měli spálit nebo že v nich není nic, co bychom si měli pamatovat a podobně.
Takže když čtete moje eseje, doufám, že nevěříte tomu, co píšu. Nejde o to, že bych lhal, to doufám nelžu. Opravdu jsem byl v roce 1992 v Americe. Ale jde o to, že žádná slova, ať jsou sebepřesnější, nemohou nahradit naši vlastní zkušenost. Když mi někdo řekne: „Nemáš pravdu“, tak to skoro strefil. Mohl bych souhlasit, ano, nemám pravdu. Ale ani tvrzení, že nemám pravdu, nezasahuje přesně cíl. Daleko, blízko, od pravdy… A jsme u toho, u toho, že jazyk je zapeklitá věc. Co je to „mít“ a co je to „nemít“ a co je to „pravda“? V minulém článku jsem se snažil vysvětlit zkušenost štěstí, které je nepodmíněné, nezávislé na okolnostech. A nakonec jsem to musel vzdát s tím, že toto štěstí nelze popsat ani vysvětlit. Nakonec jsem musel vykouknout z okna a spatřit sníh na střeše protějšího domu. A zrovnatak když čteme knihy o buddhismu, nakonec je musíme zavřít a zapomenout na všechno, co jsme četli a vykouknout z okna a něco opravdu zažít. A právě to je jedna z věcí, na které v buddhismu záleží – neměli bychom svůj život utopit v pojmech.
Možná si neuvědomujeme, jak samozřejmě a bez skrupulí zacházíme se slovy, aniž bychom se zamysleli nad jejich pravým významem. Vezměte si třeba slovo „čas“. Co se komu vybaví, když se řekne „čas“. Někdo si představí hodinky, někdo povzdechne, už deset let jsem vdova, někdo vykřikne, jéje, za pět minut mám schůzi… Vidíme, že pro každého je slovo „čas“ jen nějakou asociací a nikdo si pod tím nepředstaví čas jako takový. Protože čas jako takový neexistuje. Umím si představit nadšeného fyzika nebo filozofa, jak protestují: Tak moment, to nejde jen tak odbýt! Jaképak „neexistuje“. Ale když budou vědci zkoumat problematiku času opravdu poctivě, a oni se o to také snaží, narazí nakonec na nedostatek informací. Vždycky se doberou jen nějaké teorie, která je závislá na dostupných informacích, ale nikdy nepřijdou času na kloub. Einstein problematiku času pouze posunul o velký kus dál, ale pochybuju o tom, že otázku času vyřešil jednou provždy a pokud vím, tak nic takového ani netvrdil. V každém případě lidé dnes přes veškerý pokrok nejsou schopni definovat čas. A přestože ani věda není schopná definovat čas, vnímáme náš život jako plynoucí v čase a se slzou v oku vzpomínáme na minulost a s napětím očekáváme budoucnost.
Vidíme, že ačkoli používáme pojmy jaksi samozřejmě, když se nad nimi opravdu zamyslíme, nedobereme se k žádnému kloudnému závěru, co ty pojmy znamenají. Zdá se, že jazyk slouží pouze k povzbuzení druhých k tomu, aby něco dělali nebo nedělali, ale nikdy nemůže nahradit skutečnost. Minulý týden jsem jel lyžovat. Na začátku tohoto skutečného prožitku lyžování ale bylo slovo. Pojeďme lyžovat. Byla to jen představa. A najednou si obuju přeskáče, nasadím lyže, popadnu hůlky a vyrážím z kopce dolů. Lyžuju. Ale co to vlastně je „lyžovat“? Když chceme zjistit, v čem spočívá sjezdové lyžování, musíme vzít v úvahu nejrůznější složky, které jsou jeho nedílnou součástí. Sníh, lyže, pohyb těla, je to z kopce, nikoliv do kopce, to by pak musely být běžky… Vidíme, že prožitek lyžování se skládá z mnoha částí a teprve v harmonickém fungování těchto součástí dochází k vlastnímu lyžování. Stačí, abyste najeli na nějaké místo, kde je jenom tráva, a je po lyžování. Stačí, abyste se srazili s jiným lyžařem a vaše lyže se odepnuly a odletěly stranou a je po lyžování. Když ale lyžujeme, neříkáme si „lyžuju“. Zkuste si během lyžování pořád říkat „lyžuju“. Budete si připadat jako blázen. Proč popisovat něco, co vlastně děláme?
Tak vidíme, že jazyk je pouze výměna informací o něčem, co je vlastní skutečnost, co je pravda. Když mě někdo obviní z toho, že si myslím, že jsem buddha, je to totéž, jako by mi říkal, že jsem blázen. Myslet si o sobě, že jsem buddha, je šílenství. Myšlení bych rozdělil na čtyři kategorie. Fixní myšlení, spontánní myšlení, praktické myšlení a myšlení jako nástroj dharmy čili nástroj učení o skutečném světě. Fixní myšlení znamená, že něčemu věříte. Například někdo si myslí, že jsem buddha. Myslí si to pořád a vůbec o tom nepochybuje. Takže tomu věří. Je připoután k představě, že jsem buddha. Jde o nějakou fixní představu v mysli a tato fixní představa mu brání v tom, aby byl v kontaktu s pravdou. Pak je tu spontánní myšlení. Někoho napadne, že jsem buddha, ale okamžitě takovou myšlenku zavrhne a věnuje se něčemu užitečnému. Dále je tu praktické myšlení. Kolik je hodin? Bude tři čtvrtě na čtyři. Nebo: Neviděl jste někdo toho dřevěného buddhu? Ale ano, postavila jsem ho tamhle na skříň. A nakonec tu je myšlení jako nástroj dharmy, nástroj probuzení sebe a druhých do skutečného světa. Když se Joshua ptali, jestli má pes podstatu Buddhy, Joshu odpověděl, že nemá. Ale opravdu si myslíte, že Joshu chodil po světě s myšlenkou, že pes nemá podstatu Buddhy? Joshu to neříkal proto, že by něčemu takovému věřil, ale proto, aby žáka zbavil jeho utkvělé představy o tom, že pes má podstatu Buddhy. Jeho popření mělo sloužit k otevření žákovy mysli - nikoliv tedy k tomu, aby v žákově mysli jedna utkvělá představa vystřídala druhou.
Nemůžeme zabránit myšlenkám, aby nás napadaly a někdy nás napadají neuvěřitelné hlouposti. Mě například právě teď napadlo, že jsem makak a žeru ananas na střeše budovy OSN. Takové nápady nejsou samy o sobě škodlivé. Problém nastává, když nás ty hlouposti ovládnou. Problém nastane, když si opravdu pořídím převlek makaka a vylezu v tom převleku tajně na střechu budovy OSN, abych tam snědl ananas. Pokud ale někdy na střeše budovy OSN potkáte člověka v převleku makaka, jak tam žere ananas, může se jednat o zenového mistra. Bude tropit hlouposti, aby svému žákovi z hlavy vyhnal představu, že buddhové netropí hlouposti.
Nicméně lidé často dávají přednost představám před skutečností, a proto má význam ocenit skutečnost jako takovou. Buddhismus mě vždycky zajímal proto, že do mě šťouchal a říkal mi: „Poslouchej! Dívej se! Buď sám sebou! Nenech se nikým a ničím zblbnout, včetně buddhismu.“