Zažil jsem před třemi lety jeho vystoupení v Obecním domě (viz fejeton), kde se to hemžilo i diplomaty, politiky, slavnými novináři. Ti všichni si proslov pozorně vyslechli, zatleskali, a pak si ho při jeho odchodu začali fotit právě tak usilovně, jako roj profesionálních fotografů. Doufali, že snad něco z jeho charismatu dopadne i na ně?Některé z nich vídám při takovýchto příležitostech již léta. Dělají něco sami pro sebe, nebo se jen spoléhají na „ty slavné“ a zaručeně duchovní osobnosti? V tomto česky naivním smyslu je přece dalajlama ten zaručeně pravý a nefalšovaný doktor lidských duši, jako v té pohádce o Dr. Voštěpovi.

Dalajlama sám celé roky přednáší o nutnosti něco se sebou, se svými negativními a nezvládnutými emocemi, dělat. „Negativní emoce nelze vypnout. Nemáme v mozku tlačítko zapnuto, vypnuto, abychom to mohli udělat. Je nutné cvičit svou mysl,“ řekl Pražanům a účastníkům konference Forum 2000 i tentokrát.

V noci po přednášce mi přišla zpráva od jedné známé:  „Seděla jsem teď dvě hodiny kousek od dalajlamy. Byl veselý, vtipkoval, mluvil prostě.  Odmítl nám požehnat, prý žehná kde kdo a lidi se nelepší, protože na sobě nepracují…“

No to museli být ti Češi překvapení, pomyslel jsem si. To jim spadly brady…Možná je právě tohle dalajlamovo „odmítnutí požehnání“ tím správným štulcem všem, kteří se o své zdraví (tělesné i duševní) jak je rok dlouhý nestarají, a pokud přijdou komplikace, zajdou za léčitelem (či dalajlamou).

„Všechny problémy vycházejí z destruktivních lidských emocí. Abychom je mohli omezit, je potřeba rozvíjet soucit a odpuštění," opakuje celé roky znovu a znovu tibetský vůdce… Soucit si nemůžeme koupit v supermarketu nebo jej rozvíjet nějakým chirurgickým zákrokem, to by bylo moc jednoduché. Musíme jej kultivovat vlastním úsilím“, zdůrazňuje stále. A lidi zatleskají a odejdou do svých domovů a kanceláří a…nic. „Soucit zklidňuje. Stres zakaluje naše myšlenky a proto se ve stresu stává komunikace s lidmi obtížnou, což neprospívá žádné ze zúčastněných stran. Proto je důležité kontrolovat naše negativní emoce, vyžaduje to neustálý trénink a sebereflexi, ale činí nás i naše okolí v důsledku šťastnějšími,“ řekl snad již po sté dalajlama. Slyšel ho ale někdo?

Když dalajlama prohlásil, že „nejcennější dar je matčina láska a pocit bezpečí, které dítě v její blízkosti prožívá, jsou semenem soucitu k druhým lidem,“ rozuměli posluchači (učitelé, vychovatelé a především rodiče), co tím chtěl říci?

Není to asi nic příjemného, jezdit po světě a vidět tolik tváří a slyšet tolik (z hlediska duchovního vůdce) stále stejně naivních a začátečnických otázek. Já bych to vzdal už dávno. Dalajlamovi to v jeho celoživotně trénovaném, z našeho hlediska až nekonečném soucitu, vydrželo až doteď.

Vida. Trpělivost „oceánu moudrosti“ (jak se překládají slova dalaj a lama) je zdánlivě bezedná, ale ne nekonečná.

Hurá, chce se dodat. Snad to (nejen) českým návštěvníkům dalajlamových přednášek dojde. Snad je právě tohle „odmítnutí“ požehnat jakýmsi začátkem cesty k převzetí vlastní zodpovědnosti za zdraví nejen individuální, ale i celospolečenské.

„Slyšeli jste to, dalajlama odmítl Čechům požehnat..!“ zaslechl jsem, jak včera večer v metru oznamovala jedna studentka tu senzaci svým kamarádkám.