Nejsnadněji lze nalézt planetu Mars. Pozvolna se pohybuje souhvězdím Blíženců a kromě její vysoké jasnosti ji prozrazuje i naoranžovělé zabarvení. Opodál se nachází Saturn, který najdeme u hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva. Pokud si nebudeme jisti, pak stačí směrem k planetě namířit dalekohled a zkontrolovat, zda ji zdobí charakteristické prstence.

Kromě těchto dvou dominant se můžeme podívat i na Merkur. Ve druhé polovině dubna jej půl hodiny po západu Slunce zahlédneme nízko nad západním obzorem. Jupiter zůstává i v dubnu na ranní obloze. Už nyní tvoří dominantu souhvězdí Střelce, jeho viditelnost se přitom neustále zlepšuje.

Při hledání nápadných planet sluneční soustavy, na jejichž nalezení nepotřebujeme žádný dalekohled, nám může pomoci i Měsíc. Krátce po novu, v úterý 8. dubna a ve středu 9. dubna, projde jeho tenký srpek kolem hvězdokupy Plejády ze souhvězdí Býka. Při pohledu ze Severní Ameriky dokonce Měsíc některé z hvězd Plejád zakryje. V pátek 11. dubna a v sobotu 12. dubna se náš nejbližší kosmický soused ocitne u Marsu, aby se 15. dubna přesunul k Saturnu. Jeho procházka bude zakončena v neděli 27. dubna u největší planety sluneční soustavy – Jupiteru.

Dubnová obloha má však i jiné ozdoby. Například oblast mezi souhvězdím Pastýře a Velké medvědice byla astronomy dlouhou dobu zcela ignorována. Nenachází se zde žádná nápadná hvězda, takže sem starověcí astronomové neumístili žádnou bájnou postavu ani předmět. Myšlenka, že by si nebeský Pastýř zasloužil doprovod dvojice „honáckých psů“, proto vznikla až na počátku 16. století našeho letopočtu. Definitivně se však Honicí psi v panteonu pozemských souhvězdí uhnízdili teprve prostřednictvím atlasu Johanna Hevelia na konci století sedmnáctého.

Nejjasnější hvězda Honicích psů – α Canum Venaticorum – představuje jednu z mála stálic spojenou s historicky známou osobností. Její celé jméno totiž původně znělo Cor Caroli Regis Martyris – Mučedníkovo srdce krále Karla – s odkazem na anglického vládce Charlese I.

Král Charles I., který patří mezi nejvíc haněné, ale také oslavované britské panovníky, přišel v roce 1649 po dlouhé občanské válce mezi royalisty a parlamentaristy vedenými Oliverem Cromwellem o trůn a vzápětí také o hlavu. Následujících jedenáct let doprovázela politická nestabilita, náboženská intolerance a puritánské zákony, takže není divu, že syn zavražděného krále v roce 1660 snadno obnovil původní monarchii. Legenda pak dodává, že večer 29. května 1660, v den triumfálního návratu Charlese II. z francouzského exilu do Londýna, objevil královský lékař na sametově černém nebi neobyčejně zářivou hvězdu. Náhlé zjasnění α Canum Venaticorum pak vysvětlil jako srdce Karla I. dmoucí se pýchou nad nastolenou spravedlností.

Ať už bylo popsané zjasnění reálné či nikoli, pravdou je, že Charles II. založil jednu z nejslavnějších hvězdáren všech dob – Královskou observatoř v Greenwich. Jeho oficiální milenka Louise de Kéroualle jej totiž přivedla k myšlence, že astronomové mohou vyřešit jeden závažný problém tehdejší doby – určování zeměpisné délky. Strategický klíč k dalekým zaoceánským plavbám, během nichž Francie, Británie, Španělsko a Holandsko na druhé straně Atlantiku a Pacifiku kolonizovaly nový svět.

Zatímco zeměpisnou šířku až do 18. století námořníci určovali z výšky Polárky nad obzorem, zeměpisnou délku spíše odhadovali. Chyběl jim totiž jakýkoli „pevný bod“ (vysoká hora, pobřežní město) a Slunce, hvězdy či Měsíc jako takové využít nemohli – na kymácející lodi totiž nedokázali udržet správný chod kyvadlových hodin, kriticky důležitý údaj pro astronavigaci. Například porovnáváním okamžiku průchodu Slunce místním poledníkem s nějakým referenčním místem (nultým poledníkem). Kapitáni proto museli spoléhat jenom na předávané znalosti o moři, rychlosti pravidelně vanoucích větrů, tvaru vln, stupni slanosti mořské vody, předmětů plovoucích na hladině, mořských proudů či vzorků vytažených ze dna. Není proto divu, že námořníci mnohdy vůbec neměli představu o tom, kde se vlastně jejich lodě nacházely.

Klíčovou se přitom zdála myšlenka, že Měsíc a hvězdy mohou posloužit jako ohromné nebeské hodiny, které pomohou určovat zeměpisnou délku. Anglický astronom John Flamsteed, jenž byl požádán takříkajíc o odborný posudek, se však této představě vysmál: chyběly totiž přesné hvězdné mapy a ročenky popisující polohu Měsíce i planet. Král Charles II. proto v roce 1674 rozhodl, že se za tímto účelem postaví v Greenwich hvězdárna, kterou povede právě John Flamsteed.

Základní kámen byl položen 10. srpna 1675 ve 3 hodiny a 14 minut odpoledne, první královský astronom k této příležitosti dokonce vypracoval horoskop, a otevřena byla o 11 měsíců později. Stavba observatoře v Greenwich přišla královskou pokladnu na 520 liber a 9 šterlinků, jejichž velká část byla získána prodejem starého střelného prachu. I když stavitelé z velké části použili recyklovaný materiál, nakonec původní rozpočet překročili o celých 20 liber. Problém však astronomové v Greenwich i tak nevyřešili. To se podařilo až počátkem 19. století, kdy John Harrison sestrojil speciální hodiny, které měly dostatečnou přesnost i na velmi dlouhých zaoceánských plavbách. Královská observatoř však sehrála klíčovou roli při sestavování prvních katalogů hvězd, udržování přesného času a při stanovení nultého poledníku. V současnosti už ale centrální poledník hvězdárnou neprochází, v matematicky definovaném referenčním systému, jenž používají třeba satelitní družice GPS, prochází 100 metrů východním směrem.

Systém Cor Caroli patří mezi velmi atraktivní objekty. Díváme se na něj ze vzdálenosti asi 110 světelných roků, Slunce by ze stejné dálky bylo zhruba padesátkrát slabší. Hledá se přitom snadno – Cor Caroli je jedinou nápadnou hvězdou mezi obrazcem Velkého vozu, souhvězdím Pastýře a Lva. Pohledem do dalekohledu navíc zjistíme, že ji ve skutečnosti tvoří hned dvě stálice. Na pozemské obloze jsou od sebe 19 úhlových vteřin daleko, ve skutečnosti se pohybují kolem společného těžiště s periodou 7 900 roků v průměrné vzdálenosti asi tisíc astronomických jednotek. Díky vzájemnému kontrastu se nápadnější hvězda (2,9 mag) jeví se žlutým odstínem, slabší (5,5 mag) pak olivově-modrá.

Pětkrát slabší průvodce má hmotnost 1,5 hmotnosti Slunce, povrchovou teplotu kolem 7 tisíc stupňů Celsia a zářivý výkon zhruba 5krát větší než Slunce. Mnohem zajímavější je jasnější složka Cor Caroli – má hmotnost necelé 3 hmotnosti Slunce, povrchovou teplotu 10 500 stupňů Celsia a zářivý výkon zhruba 100krát větší než je zářivý výkon Slunce. Navíc představuje velmi zvláštní případ hvězdy s extrémně silným magnetickým polem, oproti Slunci až tisíckrát intenzivnějším. V důsledku něj vznikají na povrchu stálice skvrny s různým chemickým složením, takže se ve spektru přicházejícího záření sledují takové exotické prvky jako rtuť, křemík a nebo vzácné europium. Proto se o jasnější složce Cor Caroli hovoří jako o „hvězdě s makeupem“. Proč se tak ozdobila, ale není doposud vůbec zřejmé.