Kamenem úrazu je především přesný rozdíl mezi pojmy pozorovatel a Já Jsem. Je tento rozdíl kvalitativní (jde o dvě naprosto různé věci) nebo jen kvantitativní (jde o jeden a tentýž prožitek různé intenzity)? Je-li pozorovatel sebe si vědomý, jak se často říká, čím se liší od Já Jsem, které je sebe si vědomým vědomím? Dočteme-li se v literatuře, že poté, co jsme se upevnili v pozorovateli, máme obrátit pozornost na jeho podstatu, jak tomu máme rozumět? Jsme-li přece sebe si vědomým pozorovatelem, oč víc si ještě můžeme být vědomi sebe sama? A nejsme-li si ve stavu pozorovatele vědomi sebe sama, proč je tedy nazýván sebe si vědomým pozorovatelem? Nebo je možné být si vědom sebe sama a přitom se nebýt vědom své podstaty? Co přesně myslíme tím, být si vědom sebe sama, ve stavu pozorovatele a ve vědomí Já jsem?

Další otázky, se kterými se začínající meditující potýká, zvláště po určité praxi pozorovatele, jsou například: Jak silně je možné prožívat pozorovatele? Je přechod od pozorovatele k Já Jsem ostrý a náhlý, anebo pozvolný? Je rozdíl mezi vědomím pozorovatele a vědomím Já Jsem zřetelný a zásadní, anebo jemný a těžko postižitelný? Jak přesně poznám, co vlastně zakouším, zdali je to stále jen pozorovatel anebo už Já Jsem? Je nějaký rys, který oba prožitky odlišuje do té míry, aby měl člověk maximální jistotu, který z nich vlastně prožívá? Jak silný a přesvědčivý může být prožitek obou stavů; může být tak přesvědčivý, jako prožitek totožnosti s tělem a myslí?

V následujícím článku se pokusím na tyto otázky stručně odpovědět.¹ Pokud budu mluvit o Já Jsem, budu tím pro jednoduchost myslet Já Jsem v aspektu Átman.

Rozdíl mezi pozorovatelem a vědomím Já Jsem

Pozorovatel: Definující kvalitou pozorovatele je oddělenost od všeho pozorovaného. Prožitek pozorovatele proto není ani tak prožitkem "já jsem to či ono", jako prožitkem "to nejsem já a tohle taky ne." Ne Já Jsem, ale neti neti, ne to, ne ono. Ne bytí něčím, ale nebytí ničím (projeveným, co vnímám). Ne totožnost s něčím, ale odtotožnění se od všeho (projeveného, co vnímám).

Čím ostřeji vnímáme svoji oddělenost od pozorovaného, čím přesvědčivěji pociťujeme TADY jsem já a TAM je to, co pozoruji, tím více jsme v pozorovateli. V pozorovateli ještě nevíme, neprožíváme co jsme, ale zato přesvědčivě prožíváme co nejsme: ani pozorované předměty světa, ani naše tělo, ani naše myšlenky. Pokud se někdy říká, že prožitek pozorovatele je prožitkem existence oddělené od všeho pozorovaného, pak se tím myslí kombinace dvou pocitů: (i) existuji, jsem a (ii) nejsem nic z toho, co pozoruji.

Prožitek pozorovatele ještě nedává odpověď na otázku, kdo či co jsem. V pozorovateli se neprožívám coby něco, netuším jako co existuji (nevím nic o podstatě a vlastnostech svého Bytí), ale cítím, jasně vnímám, že musím být - viz pocit (i) - , a že nemohu být nic pozorovaného - viz pocit (ii). V pozorovateli také nevím jak a čím jsem si vědom pozorovaného (nevím nic o svém Vědomí). Paradoxně, když jsem v pozorovateli, tak nevím, kdo já, pozorovatel, vlastně je (i když vím, že existuje), ani jak a čím pozorovatel pozoruje, vnímá, je si vědom (i když vnímám, že si je vědom).

Prožitkem pozorovatele vytyčuji hranice své existence vzhledem k existenci ostatních věcí a bytostí. Vracím se z "venku", tj. z pohlcení v pozorovaném, ke svému Bytí: doposud jsem nevkročil dovnitř, ještě stojím na hranicích, ale už o nich vím a jasně je vnímám.

Pokud se mluví o sebe si vědomém pozorovateli, pak se tímto vědomím sebe sama myslí právě ono přesvědčivé vědomí oddělenosti sebe sama od všeho pozorovaného. Nic víc, ale také nic míň. (Pro úplnost dodávám, že ustálené a přesvědčivé vědomí oddělenosti sebe sama od všeho pozorovaného může vést ke značně silnému "tušení" sebe sama. Příčinou je ostrý kontrast mezi vším, co pozoruji a co se hýbe a mění, a mnou samým, kterýžto jsem stálý, klidný a neměnný. Toto tušení však není pravým vědomím sebe sama, protože nedokážu říci jako co, a čím, jsem si sám sebe vědomý).

Prožívám-li pozorovatele, je můj vjem sebe sama zákonitě neostrý. Je tomu tak proto, že pozorovatel nemá svou vlastní nezávislou existenci, ale odvíjí svou existenci od Já Jsem, kterého si ještě nejsem vědom. Pozorovatelem se proto nikdy nebudeme prožívat stejně jasně a zřetelně jako třeba tělem, resp. pokud se nám to podaří, nebude to už pozorovatel, ale Já Jsem. Z hlediska toho, kdo ho zakouší, nemá pozorovatel vnitřek, podstatu, svoji existenci, a proto jí nelze prožívat; lze prožívat pouze šlupku, hranici, povrch. Je to asi jako bychom si byli vědomi pouze povrchu těla, ale už ne jeho nitra.

Já Jsem: Definující kvalitou vědomí Já Jsem je prožitek sebe sama jako ryzí duchovní existence, jako čehosi nehmotného, neprojeveného, smysly nepostižitelného, ale vědomého a zcela reálného. Prožitek Já Jsem je proto prožitkem "jsem něco, co existuje mimo svět, tělo a mysl a nezávisle na nich, a co je nehmotné, bez přívlastků, avšak naprosto reálné". Je to bytí duchem, kterého jsem si doposud nebyl vědom. Je to totožnost s něčím neprojeveným, o čem jsem doposud neměl ani potuchy.

Čím přesvědčivěji vnímáme, že existujeme jako duchovní existence, tím více jsme v Já Jsem. Na rozdíl od prožitku pozorovatele, v Já Jsem prožíváme nejen svoji oddělenost od pozorovaného a netotožnost s ním, ale také svoji vlastní sebe si vědomou existenci. Ke dvěma pocitům (i) existuji, jsem a (ii) nejsem nic z toho, co pozoruji, se přidává pocit třetí, a to (iii) existuji jako něco velmi konkrétního, hmatatelného, jasně pociťovaného avšak neprojeveného, totiž jako ryzí Duch, Vědomí, Bytí.

Prožitek Já Jsem, na rozdíl od prožitku pozorovatele, dává odpověď na otázku kdo či co jsem, resp. jako co existuji, a jak a čím vnímám. Odpověď na první otázku dostávám přímým prožitkem svého Bytí, odpověď na druhou přímým prožitkem svého Vědomí. Obojí, Vědomí i Bytí, splývá v jednu jedinou Vědomou Existenci. Už také vím, čím pozorovatel je (je Já jsem v aspektu Bytí) a jak a čím pozorovatel vnímá (vnímá prostřednictvím Já jsem v aspektu Vědomí).

Prožitkem Já Jsem vyplňuji prostor svého Bytí, jehož hranice jsem vytyčil prožitkem pozorovatele. Vědomě jsem svou vlastní existencí, prolínám jí, naplňuji ji, zakouším ji. Už se netopím v mlhavé nevědomosti o tom, kdo jsem, když nemohu být nic, co pozoruji. Už necítím jen hranice vlastní existence, vymezené vůči pozorovanému pocitem co nejsem, ale také její "nitro". Prožitkem Já Jsem jsem dokončil návrat z exilu ke svému Bytí: už nestojím na hranicích, ale v samém jeho Středu.

Vědomím sebe sama v Já Jsem se tedy nemyslí jen prožitek oddělenosti od pozorovaného, ale také konkrétní, hmatatelný a přesvědčivý prožitek vlastní existence coby Vědomí-Bytí.

Prožívám-li Já Jsem, pak je můj vjem sebe sama ostřejší, než když jsem se prožíval jako pozorovatel, prostě proto, že nyní už vím, kdo jsem. Prožitek Já Jsem může být, dle mého soudu, stejně jasný a přesvědčivý jako prožitek ztotožnění se s tělem a myslí, byť tomu tak nemusí být při jeho první zkušenosti.

Vztah pozorovatele k Já Jsem

Z výše uvedeného plyne, že prožitek pozorovatele je kvalitativně, nejen kvantitativně odlišný od prožitku Já Jsem. Teoreticky je hranice mezi oběma stavy naprosto jasně vymezena: Dokud nevnímám kdo jsem, ale pouze, že nejsem nic pozorovaného, jsem v pozorovateli. V okamžiku, kdy k prožitku "nejsem nic pozorovaného" přibude prožitek vlastní nehmotné a neprojevené existence coby Vědomí-Bytí, jsem v Já Jsem.

Prakticky může být přechod od pozorovatele k Já Jsem pozvolný, a první prožitek Já Jsem matný a nezřetelný. Přesto už v prvním prožitku Já Jsem přibude oproti prožitkům pozorovatele něco kvalitativně nového, a tu změnu, i když jí zpočátku třeba nebudeme úplně rozumět, postřehneme.

Vztah pozorovatele a Já Jsem je možno vyjádřit i tak, že pozorovatel je předstupněm Já sem a Já jsem je rozšířením pozorovatele. Já Jsem má všechny kvality pozorovatele (vědomí oddělenosti od všeho pozorovaného), a ještě něco navíc (vědomí o povaze vlastní existence). Dosažením Já Jsem pozorovatel nemizí, nýbrž je překročen (transcendován) a zahrnut do prožitku kvalitativně vyšší úrovně.

Intenzita prožitku pozorovatele závisí jen a jen na tom, jak přesvědčivě prožívám oddělenost od všeho pozorovaného. Otázkou je, může-li prožitek vlastní oddělenosti od všeho pozorovaného neomezeně sílit, aniž bychom si v jistém okamžiku nezačali být vědomi vlastní existence. Řečeno jinak, můžu vnímat, zakoušet svoji oddělenost od všeho libovolně silně, aniž bych si začal být vědom toho, čím vnímám a co tedy Jsem?

Osobně si myslím, že míra vnímání vlastní oddělenosti od všeho pozorovaného dosažitelná pozorovatelem má své meze. Jinými slovy, dosáhne-li prožitek pozorovatele jisté hraniční intenzity, nelze jej již dále vyostřit, aniž bychom se nezačali prožívat jako Já Jsem.

Rozdíl mezi Já Jsem a pozorovatelem tedy není jen v poznání, jako kdo či co existuji, ale i v tom, jak intenzivně prožívám svou oddělenost od pozorovaného. Není si proto třeba zoufat, pokud náš prožitek oddělenosti od všeho pozorovaného nedosahuje intenzity, která by nás uspokojovala. S prožitím Já Jsem se tento prožitek prohloubí a s upevňováním v Já Jsem dále poroste.

Práce s pozorností v pozorovateli a v Já Jsem

V pozorovateli: Chci-li dosáhnout stavu pozorovatele, musím svoji pozornost stáhnout od všeho pozorovaného. Chci-li již existující stav pozorovatele zesílit, musím svoji pozornost stáhnout od všeho pozorovaného více, než doposud. Klíčovým pojmem pro práci s pozorností při dosahování stavu pozorovatele i při spočívání v tomto stavu je "stahování pozornosti od něčeho", nikoliv k něčemu. Ve stavu pozorovatele totiž ještě nevím, odkud moje pozornost vyvěrá, a proto jí nemohu vědomě a záměrně stahovat do jejího zdroje. Nevím prostě KAM svou pozornost stáhnout. Jedinou možností je vysledovat proud pozornosti plynoucí k pozorovanému a stáhnout svou pozornost v protisměru k němu. V praxi to člověk vnímá trošku tak, jako by svou pozornost stahoval do prázdna, do místa, které jen tuší, a o kterém nemůže nic konkrétního říci. Paradoxně, ačkoliv smyslem pozorovatele je odtotožnění se od všeho pozorovaného, pozorované hraje při dosažení pozorovatele klíčovou úlohu. Řečeno lapidárně, bez něčeho, co můžu pozorovat, nejsem schopen stavu pozorovatele dosáhnout (popřípadě ho prohloubit), protože pro svoji práci s pozorností, která k tomuto stavu vede, potřebuji oporu v pozorovaném. Bez pozorovaného by totiž moje pozornost nikam neplynula, a nemohl bych jí proto stahovat proti jejímu proudu. V tomto smyslu je pozorovatel na pozorovaném závislý.

Stahování pozornosti od něčeho není dovedností, která by se dala nazvat přirozenou, neboť ve stavu nevědomosti umíme pouze přiklánět pozornost k něčemu pozorovanému. Z tohoto důvodu bývají první krůčky na cestě k pozorovateli poněkud nejisté.

V Já Jsem: Prožívám-li se jako Já jsem, je práce s pozorností výrazně jednodušší. Chci-li zesílit prožitek Já Jsem, nemusím již tápat, jak a kudy moje pozornost plyne, abych "mohl zařadit zpátečku", ale prostě stáhnu svoji pozornost k tomu, čím se cítím být. Klíčovým pojmem je zde "stahování pozornosti k jejímu zdroji". Když se prožívám jako Já Jsem, cítím jasně, že zdrojem pozornosti je ono samo, tedy já sám. Svoji pozornost již nestahuji do prázdna, ale do zcela konkrétního, zřetelně pociťovaného místa. Ve srovnání s nejistým, tušeným a tápavým způsobem, jakým člověk pracuje s pozorností ve stavu pozorovatele, kdy ještě nezná její zdroj, je práce s pozorností v Já Jsem vnímána jako jednoduchá a přirozená.

Vzhledem k tomu, že v Já Jsem již člověk vnímá zdroj své pozornosti, nepotřebuje pro práci s pozorností oporu v pozorovaném. Ať má co pozorovat či nikoliv, stahování pozornosti k Já Jsem je pro něj stále stejně snadné.²

Z uvedeného vyplývá, že nejsem-li si jist, zdali prožívám pozorovatele anebo Já Jsem, stačí zjistit, jestli jsem schopen stahovat pozornost pouze od pozorovaného, aniž bych přitom vnímal její zdroj, anebo jestli mohu pozornost stáhnout přímo k jejímu zdroji. Prožitek Já Jsem je totiž možno definovat i jako prožitek zdroje pozornosti.

S pozorností lze v Já Jsem pracovat ještě jedním způsobem, který je však obtížně popsatelný. Nedáme-li si pozor, vede přiklánění pozornosti k pozorovanému k zeslabení prožitku Já Jsem. Pokud si však pozor dáme, lze postupně přiklánět pozornost k pozorovanému, tak, že se prožitek Já Jsem nezeslabuje, ale přesouvá. Centrum Já Jsem, které je přirozeně pociťováno v duchovním Srdci³, se stěhuje společně s proudem pozornosti k pozorovanému, a rozmazává se tak mezi Srdce a pozorovaný předmět. Dalším přikloněním pozornosti k pozorovanému je možno toto centrum přesunout až do pozorovaného předmětu, což vede k prožitkovému ztotožnění se s ním. Výsledkem je stav, kdy je vědomí do značné míry koncentrováno v pozorovaném předmětu a odtamtud "pozoruje" naše tělo. Tímto "přenosem vědomí" se lze na vlastní kůži přesvědčit, že v pozorovaném je vědomí přítomno stejně jako v nás samotných. Přenos vědomí není nikdy stoprocentní, neboť část vědomí zůstává stále v Srdci. Lze to popsat i tak, že mezi Srdcem a místem, do kterého jsme přenesli vědomí, zůstává za všech okolností jakýsi energetický spoj, vazba. Proud vědomí mezi Srdcem a místem přenosu vědomí je totiž silnější, než jinde "v prostoru".

Přenos vědomí, zvláště mimo tělo, je možný teprve byl-li prožitek Já Jsem ustálen, a je-li Já Jsem zakoušeno, byť i třeba nepříliš silně, v jeho tělo překračujícím, transcendentním aspektu. Zkoušíme-li Já Jsem přenést mimo tělo v době, kdy jej prožíváme slabě a převážně v Srdci, jde to velmi těžko, protože energetická vazba vědomí na Srdce je silná a strhává nás zpátky.

Shrnutí

Pozorovatel a vědomí Já Jsem jsou dva kvalitativně odlišné stavy poznání sebe sama. V pozorovateli vnímáme hlavně to, že nejsme ničím pozorovaným, v Já Jsem vnímáme navíc ještě to, že jsme ryzím duchem, Bytím-Vědomím. V pozorovateli jsme na půli cesty od pohlcení pozornosti v pozorovaném ke zdroji, ze kterého pozornost vyvěrá, v Já Jsem jsme do tohoto zdroje dorazili a prožitkem ověřili, že je naším Vědomím. Meditace na pozorovatele je v podstatě stahováním pozornosti OD všeho, co lze pozorovat (tj. světa, těla a mysli); meditace na Já Jsem je naopak stahováním pozornosti DO jejího Zdroje.

¹ Do hloubky se meditacemi na pozorovatele a Já Jsem zabývá Jiří Vacek, viz např. jeho knihy Džňána jóga, Učebnice átmavičáry nebo Zkušenosti z duchovní praxe. Návrat zpět

² V rozšířených stavech vědomí, kdy se rozplývá vědomí těla, dosažitelných např. psychedeliky nebo smyslovou deprivací, se lze přesvědčit, že uvedená pravda neplatí zcela absolutně. Opora v těle, které je v běžném stavu vědomí pociťováno jako "mé" narozdíl od okolního světa, je pro práci s pozorností v Já Jsem důležitější, než se zdá. Ztratí-li se povědomí o těle, jehož povrch je přirozenou hranicí mezi "mnou" a okolním světem, je udržení se ve vědomí Já Jsem těžší, protože pozorované se stává součástí mě samotného natolik přesvědčivě, že nedokážu rozlišit stahování pozornosti k sobě a k němu. Návrat zpět

³ Duchovní Srdce se nachází na pravé straně hrudi ve výši prsních bradavek, asi dva palce od hrudní kosti. Není však ve fyzickém těle, ale jakoby za tělem a zároveň uvnitř něj. Bod ve fyzickém těle odpovídající uvedenému popisu a skutečné duchovní Srdce jsou oba na stejném místě, ve stejném prostoru, ale každý v jiné vibrační úrovni. Návrat zpět