Matthieu Ricard ve svém posledním blogu osvětluje opět jednu ze zásadních buddhistických filozofických otázek – prázdnotu – , jak ji chápou tibetské školy buddhismu. Témata tohoto typu, jakým je též nejnovější z blogů Matthieu Ricarda “Sur la vacuité“, nejsou podle dosavadních zkušeností s publikováním na portálu „Jitřní země“ asi zcela vhodná pro osoby slabších nervů. Raději by takové materiály neměly číst.
Matthieu Ricard - Sur la vacuité - Jeudi 03 mars 2011
Jestliže buddhismus učí, že základní povahou věcí je prázdnota, chce tím vyjádřit, že jevy a funkce, které jim přísluší, nemají vlastní a trvalou existenci. Prázdnota tedy není nějaký nezávislý celek. Je to způsob existence věcí, který se vyjevuje prostřednictvím analýzy. V žádném případě se nejedná o nicotu, o nepřítomnost jakéhokoli jevu, jak soudili první západní komentátoři buddhismu. Pojem prázdnoty ale nemá ani sloužit jako záminka k vytvoření nových konceptuálních fixací. To je důvod, proč Buddha předvídavě hovoří o „prázdnotě prázdna“. Koncepty existence a ne-existence skutečně nemají smysl jedna bez druhé. Nelze-li hovořit o skutečné existenci, je hovor o ne-existenci absurdní. Ve svém „Základním pojednání o dokonalé moudrosti“ Nágárdžuna praví:
„Ti, kteří se poutají na prázdnotu, jsou prý nevyléčitelní“
Proč nevyléčitelní ? Protože meditace o prázdnotě je lék, který pomáhá osvobodit se od pomýlených konceptů o povaze věcí, od lpění na solidní realitě. Takže když se tento lék stane sám zdrojem připoutání na nějakou „prázdnotu“, není již možná žádná léčba. Závěr stejného pojednání je: „Proto moudrý nesetrvává ani v bytí, ani v ne-bytí.“
http://www.matthieuricard.org/index.php/blog/130_sur_la_vacuite/
Pro Jitřní zemi přeložila Anna Servanska
O prázdnotě
