Z archivu poetických příběhů a básní.

„Kdybych tak znal pravdu.“ Říká si rybář. Sedí u rybníčku, vedle sebe udičku a hází kamínky na vodičku. „Jaká pak asi je, pravda…“ Žbluňk.

V tom ho zaslechla vzácná starobylá ryba, která je málo k vidění, poněvadž žije při dně hluboko zavrtaná v zemi a většinou spí. Když tenkrát usínala, bylo tu velké jezero a nikde ani noha. Leda tak ploutev, třpyt na vlnkách, sem tam nějaká šupina, trošku pěny u břehu, atp. Dnes tu z toho všeho zbyla jen nepatrná louže, kolem ní louky, pole, pár stromů a za nimi zahrady i střechy domů.

Ani z rozsáhlého písčitého dna již mnoho nezbývalo, takže naší rybce už nějaký ten pátek pěkně protahovalo na hřbetní ploutev - od spodních proudů. A aby toho ještě nebylo málo, tak teď na ní z nad hladiny padají kamínky. Jelikož však toho ryby nikdy mnoho nenamluví, tak jen vyklouzla ze své rodné hroudy a prohnula tělo hlavou vzhůru. No moc jí to nešlo, neboť byla dlouhodobou nehybností pořádně zatuhnutá. Pohupovala se tedy chvíli na ploutvích, prodýchávala žábry a hleděla, jestli z toho něco bude. A ono jo, chvilka tělocviku a rybka už si to vesele splývá skrz rybník. „No toto,“ kroutila hlavou, a už směle stoupá k hladině.

„Kdybych tak znal pravdu…“ Zní od břehu v momentě, kdy se naše rybka vynořila mezi rákosy. Aniž by věděla, že jde o lidská slova, i porozuměla. Nebyla totiž zatížená minulostí a také její sny byly čiré jako ta voda, ve které kdysi usínala.

Chvilku se vyhřívala na slunci, napřed hřbet a potom bříško v němž jí tou nenadálou aktivitou začalo hladově kručet. Tak jo, něco spolkneme a uvidíme. Jala se tedy s otevřenou pusou proplouvat rybníček, přičemž si povšimla, že ve vodě není sama. Z šeravého povzdálí dokola kolem ji bedlivě sledovala očka sladkovodních živočichů. Takovou prazvláštní rybu tu ještě neviděli. Jen ta její hřbetní ploutev jim byla nějaká povědomá. „No toto,“ kroutili hlavami. A pozoruhodná ryba jim pradávnými gesty kynula na pozdrav. No nerozuměli, ale docela jim to nevadilo, rozhodně to nebyla štika a nešla po nich. Teď právě polkla nad hladinou komára.

„Jaká pak asi je, pravda…“ letí znovu otázka i kamínek přes rybníček. Žbluňk.

„Á podívejme - jaké pěkné sousto!“ kouká naše rybka na žížalu vznášející se kousek od břehu, pár stop pod hladinou. „Ajajaj,“ vypoulili oči okouni a kapři, zděšeně se vrtěli, mávali ploutvemi jako o život! Ale co to? Ač je tajemná rybka evidentně viděla, i porozuměla, přesto si klidně pluje vstříc jisté smrti. Mlask.

Rybář pouští hrst kamínků a vrhá se na udici. Už skřípe naviják a prut se prohýbá jako luk! „Tak pojď, pojď, ty budeš myslím výstavní kousek,“ cedí mezi zuby rybář. „A safra!“

Ryba je venku, je to kus! Rybář nad ní stojí jako zkamenělý a nevěřícně kroutí hlavou. Pak si chvíli hledí z očí do očí, údiv střídá obdiv a mezi údivy a obdivy prorůstá klid. Rybář pokleká k rybě, vytahuje háček z úst, bere ji do náruče a mlčky vypouští zpátky do vody. Byl to jeho první rybolov a vida - hned si zde našel místo, na které bude chodit. Jsou tu moc pěkné kamínky.

Kouzelná rybka zatím proplula mezi udivenými hejny línů, candátů a bělic, u dna jim bodře pokynula na pozdrav a zavrtala se hluboko pod písčitou zem.