Jak si smrti co nejvíce užít. Vím že o tom hodně náboženství pojednává a existují postupy jak toho dosáhnout. Zásadním předpokladem je udržet si vědomí, nepodlehnout strachu a panice, být dostatečně skromný i odvážný. Nakonec je to dáma nesmírně spravedlivá a dokonalá, protože smazává dosažené úrovně jak materiální tak inteligenční a žebrák i král jsou si bezezbytku rovni. To jen lidé kteří nesmírně lpí na něčem tak pomíjivém jako jsou úspěchy a statky dosažené v tomto bytí si staví nákladné náhrobky a zařizují velkolepé oslavy svého odchodu. Je to více méně oslava těla které je prostě jen hmotou a náplně počítače, kterému říkáme mozek. Oslavujeme obrazy v hlavě.

Můžeme zažít smrt, prožitek smrti za svého život?. Já se domnívám že ano, pokud se dostaneme do blízkosti duše, toho co jsme. Pokud se vytratí význam a důležitost světských matérií. Potom prožíváme, i když ne v tak intenzivní míře, skutečný prožitek smrti. Něco takového čím jednou projdeme ještě jednou. Smrt je jako chrám do kterého něco vnášíme. Můžeme vnášet svůj strach, svou bolest, svůj vzdor, svou zvědavost, svou hloupost a necitlivost. V tomto chrámu se láme chleba. Něco jako poslední soud který je naprosto vulgárně definován církví. Poslední soud není o soudcích, je o promítnutí celého života a o pochopení toho čím jsme prošli. Tam se asi rozhodujeme co potřebujeme prožít, zopakovat, napravit. Pokud víme že jsme někomu ublížili tak víme že existuje omluva, nebo čin který vyrovná vzniklou nerovnováhu. Je dobré vědět že neubližujeme někomu, ubližujeme sobě, protože duše druhého člověka je ve své esenci stejná jako je ta naše. Narodit se chudým lidem, narodit se do tíživých podmínek se jeví jako snazší cesta k pochopení. Bohatství a sláva je přece jenom břímě pokud jej bereme tak že je dočasné, podléhá ztrátě. Chudý člověk má přece jenom větší chuť k jídlu než člověk přesycený, mnich v celibátu má intenzivnější touhy než urostlý playboy a člověk vysušený pouští považuje vodu za božský nápoj. Samozřejmě na bohatství a úspěchu vůbec nezáleží pokud člověk žije vědomě a s určitým zdravým nadhledem. Bohatství není příčinou.

Smrt neexistuje jako temná postava zahalená kápí s kosou v ruce. Je to jen symbolické a mysli srozumitelné vyjádření této skutečnosti. Smrt je více jiný prostor, je to zpovědnice, pohodlné kino, milý a chápající učitel za stolem, posvátné místo a útočiště duše. Je to jako bychom prošli stěnou která nás svleče z těla a všech věcí které patří tomuto světu a na druhé straně pokračuje to co je věčné.

Mnoho náboženství se věnuje kultu smrti v uctívání a respektu. Ano, stojíme tváří v tvář něčemu co má nad námi absolutní moc. A smrt je dle mého vnímání i nástroj kterým Bůh loví z vody rybky kterým prožitek života již nepřináší žádný přínos. Naprosto chápu lidi kteří se rozhodnou spáchat sebevraždu, jejich motiv. Oni prostě berou své prožívání jako naprosté utrpení, temný žalář a právě sebevražda je vykopnutím dveří vězení. Jako by vás to přestalo bavit sedět zavřený a tak jste nahlásili službě že prostě odcházíte. Berou si svobodu, kterou nedokážou sami získat.

Oblast která se nachází za přechodem je fanaticky zneužívána mnoha náboženstvími které si usurpují právo rozhodovat co by měl člověk po smrti prožívat a za jakých podmínek. Je to nesmírně hloupé, všichni jsou vítáni a milováni jakmile projdou oponou a naopak ten který supluje Boha a šlape po svobodné vůli zůstane i nadále v krunýři ega a necitlivosti. Ale to je můj názor, nebo to jak to cítím.

Traduje se, že člověk v okamžiku orgasmu na chvíli zemře, na zlomek času. Samozřejmě že je stále živý ale na chvíli odletí za oponu, není si vědom sám sebe, je ponořen v absolutním prožitku. Sexuální energie je nesmírně silná a smrt je prostě sexy. Je tam podobná intenzita a podobná fascinující chuť.

Mnoho mladých lidí vyznává kult smrti. Mají černé nalíčení, černé vlasy, nechávají se fotit na hrobech, fascinuje je sebevražda a krev. I když mnoho z nic nechápe pravou podstatu toho co dělají je to svým způsobem stesk po světě po smrti, po světě před zrozením. Odpor proti prožívání tohoto světa který je pro mnoho lidí sešněrovaný, dominantní a neinspirující. Tento trend vzývá a uctívá smrt jako milosrdnou sestru, která jediná má tu moc změnit stav věcí. Smrt je nám velmi nablízku a v podstatě stačí tak málo abychom opustili své tělo. Náhoda, neštěstí, osud, vlastní záměr. Vlastně jsme jen podmíněně živí. Pokud to dobře chápeme jsme více v oblasti za oponou než na tomto světě. Tady jsme jen kapka která byla vymrštěna a bezpečně padá dolů. Bojíme se jí protože se křečovitě držíme svých jistot, které jsou dočasné. Od okamžiku narození již umíráme. Pokud se máme přestat bát měli bychom se dostat alespoň částečně do oblastí, které se rozprostírají mimo náš svět. Protože to, co jsme, je duše dočasně navázaná na hmotu, hmota nic neznamená, nepřenáší se. Vždy zůstane v této realizaci. Říkáme-li že umíráme, poté to znamená jen že opouštíme hmotu která zde byla před námi a bude po nás. Jaký by mělo význam tahat ji do jiných prostor ? I staré auto můžete mít zaparkované ve dvoře nebo ho odvést do vrakoviště. Ale používat ho už nebudete.

Chápu že i já mohu zemřít pokud tu nebudu mít co dělat. Proč plýtvat časem ? Ale život bych si nevzal protože v mém případě by to nemělo žádný smysl. Tím chci říct že duše je někde zavěšená v prostoru variant a varianty samotné se mění, mizí a vznikají. Nevím co nás učí. Co je to intuice. Někdo řekne Bůh, já myslím že inteligence a moudrost je provázána s někým kdo tuto inteligenci nabyl a intuičním kanálem ji předává dál. Anděl strážný, realizovaní mistři, Ježíš, Budha. Oni nejsou absolutní vyjádření všehomíru, jsou generátorem našich probíhajících změn.

Musím říct že je mně nesmírně líto lidí kteří umírají ve sterilních nemocnicích, nepotřební a zbyteční. Smrt má být oslava, mystický zážitek a člověk má být připraven nebo připravován pokud se smrti stále bojí. Protože život je prostě dřina. Je smutné že je dnešní necitlivá společnost výhradně orientovaná na výkon a úspěch a tak se odcizila tomuto úžasnému zážitku. Já jsem více než připraven asistovat mým rodičům a blízkým, všem kteří o to požádají a udělat jim ze smrti velkolepou oslavu. Půjdu chvíli i s nimi, ruku v ruce, do posvátného chrámu a tam se s nimi rozloučím s úsměvem a objetím. Každý z nás si zaslouží lásku a úctu k tomu co jsme vykonali, k naší cestě a společné touze.