Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 25. 02. 2024     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
Winston Churchill:
Na Američany se můžete spolehnout, vždycky udělají, co je správné. Nejprve ale vyzkoušejí všechno ostatní.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Odpočítávání se rozběhlo
(01. 03. 2021, 2984x)
Základní kámen budoucnosti
(17. 06. 2021, 2003x)
Jaká je ta správná cesta?
(18. 03. 2021, 1933x)
Spojení s bytostmi Země
(29. 04. 2021, 1906x)
Vzkříšení víry a naděje
(05. 04. 2021, 1734x)
Trhliny v mlze
(30. 03. 2021, 1643x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Duchovno

* O smrti a umírání (2.)


Zdenka Blechová - Duchovno - 13. 04. 2008 (3701 přečtení)

Úryvek z nově připravované knihy Zdenky Blechové


Každá generace žije ve svém světě. Naši rodiče určitě budou mít jiné názory než my. Dříve bylo zvykem rodiče poslouchat a na vše se jich ptát, popřípadě žádat jejich souhlas ke všemu, co děláme. Dokonce jsme potřebovali schválit svého partnera svými rodiči a přitom jsme s ním měli žít my a ne naši rodiče. „Co mu říkáš, líbí se ti, co myslíš?“ Byly stálé otázky. Doba jde velice rychle kupředu a dnes je vše obráceně. Dnes by se měli rodiče učit od svých dětí, aby se mohli začlenit do společnosti. Pokud rodiče odmítají změnit přístup ke svým dětem, dochází k rozkolu mezi rodiči a dětmi a rodiče to pak těžce nesou.

Celou řadu generací se uznával přístup k rodičům jako k autoritě, kterou je třeba ve všem následovat a poslouchat. Nyní se učíme svobodě a to znamená, že rodičům vděčím za svůj život, ale se svým životem si můžu nakládat sama jak chci. Už nemusím kopírovat chování svých rodičů, dokonce si začínám všímat jejich chyb, které nechci opakovat.

V dospělosti je vhodné, aby děti žily samostatně, aby se osamostatnily, je to zdravější pro obě strany. Tomu se však mnozí rodiče brání, neboť ztrácejí smysl svého života. Doteď jsem se o tebe starala a co budu dělat teď, když nic jiného neumím? Chtějí mít děti pod svými ochrannými křídly, aby měli co dělat a tak se snaží buď děti opečovávat nebo jim zasahovat do života, popř. radit.

Abychom mohli skutečně žít svůj život a ne život svých rodičů, je dobré poslouchat sebe a ne naslouchat ostatním, což se nám v rodině těžko daří. Nechceme nikomu ublížit, nikoho zranit, nikoho si znepřátelit a tak děláme věci ve prospěch rodiny než ve prospěch svůj.

Dnes u mě byl jeden chlapec, který dostal skrze psychické potíže invalidní důchod stejně jako jeho sestra. Oba žijí s rodiči a ve svých 28 letech je stále poslouchají. Muž chtěl odejít ze zaměstnání pro velký tlak na jeho osobu, ale rodiče mu to rozmluvili. Báli se, aby nepřišel o dobrou práci. Syn se zhroutil, podal výpověď, ale na radu svých rodičů ji stáhnul, což mělo za následek jeho psychické sesypání. Pobyl nějakou dobu v léčebně a dostal důchod. Stejně dopadla i jeho sestra. Přitom jejich maminka vypadá jako velice příjemná žena, která dokáže druhým naslouchat a vyjít jim vstříc. Rodiče si ani neuvědomují, že jim zasahují do života. Vždyť oni nemohli cítit jak je jejich syn vyčerpaný ze zaměstnání, to věděl jen on a proto jen on měl právo se rozhodnout a nedat na rady rodičů.

Starší muž mě oslovil, zda bych nepomohla jeho synovi ze závislosti na alkoholu. Přišel ke mně cca 30letý muž, se kterým jsme si hezky popovídali, ale již během hovoru jsem vypozorovala, že se léčit nechce. Pověděla jsem jeho otci: „Ale váš syn je spokojený, vy za něj platíte dluhy a tudíž on nemá potřebu něco změnit. Nejlepší by bylo, kdybyste ho nechal být a přestal se o něj starat.“ Ale o tom muž nechtěl ani slyšet. Svým způsobem mu dělalo dobře se o syna starat, protože ho mohl mít u sebe, ale ani si neuvědomoval, že mu škodí.

Když se ke mně přistěhovala maminka po smrti mého tatínka, moc jsme si nerozuměly. Byla jsem ráda, že ji mám ve své péči a tak ráda bych se o ni starala, ale totéž chtěla i ona. A tak jak jsme se snažily jedna starat o druhou až jsme si začaly lézt na nervy. Mami mi stále říkala: „Najez se, už jsi jedla, zase to máš studený, ty se ani nenajíš anebo jdi si lehnout, ať se vyspíš, odpočiň si, nikam nechoď, buď doma, co bys tam dělala atd. A tak se ve mně mé emoce stupňovaly. Nechtěla jsem být na ni zlá, ale zlost na ni ve mně sílila. Cožpak mi nedá pokoj? Vždyť jsem dospělá a sama vím co mám dělat, už nejsem malá holka. Jednou, když mi opět při televizi komentovala celý film a já z něj tím pádem nic neměla a ještě mi řekla: „Odpočiň si,“ odvětila jsem : „Já bych si ráda odpočinula a stačilo by mi, kdybys byla zticha a nechala mě v klidu dívat se na televizi.“ Mami ztichla a viděla jsem, že jí to není a já se cítila jako viník i když jsem dosáhla svého. Často mi dokola povídala o tom, jak ta jí ublížila a ten jí tamto slíbil a nesplnil to a ten dělá tohle a ten jí nepomohl atd. Stále si na něco stěžovala a stále někoho drbala. Když už jsem cítila, že mi z těch jejích klepů není dobře, řekla jsem jí, aby mi to neříkala, že mi z toho není dobře. Maminka byla dotčená: „To mám za dobrotu atd. Prostě jsem v té chvíli pro ni neměla pochopení. A proč bych to taky měla mít?

Ona se potřebuje té špíny zbavit a tak ji vylévá plnými vědry na mě a já se zašpinit nechci. Kdybych si to nechala líbit, tak časem ve mně bude tolik špíny, že z toho onemocním. Maminka si sice uleví, zbaví se negativní energie, ale pokud se neozvu, budu se cítit v její přítomnosti stále hůř, protože mi tato energie nebude dělat dobře. A tak jsem začala jednat, když maminka náhodou začala opět své pomluvy. Řekla jsem jí, že mě to nezajímá, nebo že to nechci poslouchat nebo že je mi z toho špatně, případně když to nepomáhalo, tak jsem odešla. Nejdříve se maminka domáhala svých práv, vždyť tatí jí vždy naslouchal a najednou já nechci převzít jeho štafetu. A tak se vztekala, plakala, citově vydírala, dokonce i rozbila ve vzteku hrníček s kávou. Nic jsem jí tehdy na to neřekla, ani jí nepomohla s úklidem rozbitého hrnku jak bych udělala dříve, jen jsem odešla a nechala ji vyvztekat.

Příbuzná nás pozvala na své narozeniny. A mami hned na to: „No jo, ale ona čeká dary, oni jsou na to zvyklí a já na to nemám a že nepojede. Zvedla jsem tedy telefon a povídám: „Jituš, nepřijdeme, protože mami říká, že čekáte dary a ona na to nemá.“ To byste měli vidět, jak mami řádila. Co jí to volám! Proč jí to říkám! Ale proč bych jí neřekla pravdu? To mami nečekala, byla zvyklá jen pomlouvat, ale do očí nikomu nic neříkat. Tak jsme žili všichni a nyní došlo ke konfrontaci. Mami si to s příbuznou vyříkala a naše příbuzenské vazby se zlepšily. Přestalo se pomlouvat.

Maminka si ze mě celý život dělala služku a já to ani neviděla. Byli jsme zvyklí, mít úctu ke starší generaci. A tak se stalo, že mami někomu nabídla např. polévku a pak řekla: „Zdenka, dej mu jí.“ A já jí povídám: „Mami nedám, tys mu jí nabídla, ne já, tak mu nic dávat nebudu, dej mu jí sama.“ Maminka se u mě naučila, že co zvládne, má si udělat sama a co ne, s tím jí rada pomohu. Naučila se samostatnosti.

Maminka se u mě naučila i odpovědnosti za sebe. Chodila ráda na borůvky a já ji vždy do lesa odvezla a zase přivezla. Jednoho dne bylo zataženo a já mami povídám: „Nechceš si to rozmyslet? Když bude pršet, tak já pro tebe dříve než ve 14 hod. přijet nemohu.“ „Ne,“ povídá mami, „mám deštník.“ Samozřejmě začalo pršet a mami na mě čekala hodinu pod deštníkem, ale i tak byla celá promáčená. Když jsem pro ni přijela, říkala: „Tys mě tady zapomněla.“ Odpovídám: „Ale já jsem tě upozorňovala, že dříve přijet nemohu.“ Maminka tomu samozřejmě nevěřila a myslela, že jí tam v dešti nenechám. O rok později, když se opět chystala na borůvky a bylo zataženo, povídá mi: „Dnes nepůjdu, asi bude pršet.“ Měla jsem radost, už přestala spoléhat na druhé, ale byla odpovědná minulou zkušeností sama za sebe.

Časem se maminka začala měnit. Druhého nezměníte domlouváním, vysvětlováním, ale přístupem. Dnes mi říká, že se ode mě hodně naučila. Jen jsme si vyměnily role, v dětství ona učila mě a nyní já učím jí žít v novém věku s novým přístupem k životu, který když pochopíme, máme život radostnější a tím i stáří. A tak dnes je moje maminka spokojenější, stále září radostí a pohodou. Užijeme si spolu mnoho legrace a mám ji o mnoho radši než dříve.

Např. jsme spolu byly v drogerii a maminka tam zahlédla pomůcku, o které nevěděla, k čemu se používá. Povídám: „To je škrabka na paty.“ V tom jde okolo prodavačka a maminka povídá: „ A škrabku na brambory nemáte?“ Začaly jsme se obě smát. Dříve bych se za ni styděla, takový prohřešek, ptát se v drogerii na škrabku na brambory. Všichni jsme chtěli ve společnosti vystupovat, jako že všechno víme a všemu rozumíme a někdy jsme se báli zeptat na věci, které nám nebyly jasné, protože jsme ze sebe nechtěli dělat blbce. A když se člověk stává přirozeným, je mu vše přirozené, nemá zapotřebí si na nic hrát a tudíž se i necítí méněcenný. I ostatním to nepřipadá divné, že něco nevíte, byl to jen náš blok, kterého jsme se zbavili.

K mamince jen měla jen slepou úctu, ke které jsme byli všichni vychováváni. Ale dnes jsme k sobě upřímné, řekneme si vše co máme na srdci, nic v sobě neschováváme, nezasahujeme si vzájemně do života a když chceme být spolu jsme a když nechceme, nic se neděje. A to je teprve úcta člověka k člověku a tam narůstá láska ze svobody činit co chci.

Maminka si obývá přízemí a já horní patro. Nevšímám si, jestli má uklizeno nebo ne a ona zrovna tak nestrká nos do mých věcí. Sedíme v obýváku a najednou tam přijde moje dcera a povídá: „To je hrozný, takový bordel tady máte a zatažený záclony a začne tam uklízet a větrat. My se jen tak podíváme s mami na sebe a já jí povídám: „Ale mě se nezdá, že tu máme nepořádek“ a mami na to: „Ilonko, víš, že nás obtěžuješ?“ Byla jsem překvapená reakcí své maminky jak bere věci s nadhledem. Moje dcera na to: „No ještě mi vynadejte, že vám tu uklízím.“

Člověk má vždy potřebu uklízet, když cítí potřebu udělat si úklid v sobě. Někdy to v sobě nezvládá a tak se snaží uklízet alespoň okolo sebe. My s maminkou jsme si úklid v sobě udělaly a proto nemáme potřebu mít stále uklizeno. Prostě, když se nám chce, uklidíme a když ne, tak to klidně necháme. Ale už si nevyčítáme, že není umytý nádobí a že ho myje jedna za druhou, jak bylo dříve zvykem v rodinách. Kdo chce to udělá, naprostá volnost a svoboda. Je to pak úžasný pocit žít s takovým člověkem.

Byla jsem na návštěvě a známá mi povídá: Když jsou holky doma tak ten jejich pokojík není takhle uklizený a já mám vždy strach sem vzít návštěvy. Ale já jí povídám: „A proč vodíš návštěvy do jejich pokojíku? Vždyť je to pokojích tvých dětí a mělo by ti být jedno, zda mají uklizeno. Tam by se neměly vodit návštěvy.“ Ale my se chceme pochlubit jak hezký pokojík mají ty moje děti a proto tak lpíme na pořádku. Vždy jsme slýchali, kdyby někdo přišel do takovýho bordelu, co by si o nás pomyslel. Zaplať pánbůh, je tato doba pryč a my bychom si to měli uvědomit a ne stále kopírovat staré názory. Dnes vás nikdo nebude posuzovat dle uklizeného bytu, ale dle toho, jak se vedle vás cítí. Přestáváme vnímat okolní svět, ale začínáme vnímat své vlastní hodnoty a hodnoty jednoho k druhému. Takže nečekejte ocenění za uklizený byt a pochvalu za zařízený byt. Dříve bylo zvykem se chlubit a návštěvy žasli: „Tak krásně jste si to tady zařídili.“ Vyšli ven a buď vás pomluvili nebo záviděli. Dnes od vás každý bude odcházet s pocitem buď příjemného naladění, protože mu bylo ve vaší přítomnosti dobře nebo s nepříjemným pocitem a bude se zabývat sám sebou, proč se tak divně cítí. Ale určitě nebude vnímat okolní věci, ale své pocity.

Kamarádka mi řekla: „Jsem raději dál od rodiny, moje maminka je plná negací. Stále si stěžuje a nic se jí nelíbí.“ Znám svoji kamarádku léta a vím, že když se sejdeme, tak jen poslouchám, jak je to všechno hrozný a jaké má starosti. Ona vlastně žije tento negativní svět, ale vidí ho na mamince, proto se jí nelíbí být v její přítomnosti. Dokud nezmění náhled, nebudou se měnit ani věci a lidé okolo ní. Svět si tvoříme svým myšlením a když vše vidíme negativně, tak také vše negativní vypadá.

Chtěla se mamince pochlubit s tím, jak si zařídila byt. Ale maminka místo pochvaly jí řekla: „To jsi nemohla počkat, vždyť nemáš žádné peníze.“ Moje kamarádka si to přebrala, že její maminka jí sráží, protože nemá z ničeho radost. Omyl, její maminka žije strach a proto má starost, aby její dcera měla peníze. Strach žije i má kamarádka, proto vše vidí negativně.

Vadí jí, že jí matka sekýruje: „Tady neparkuj, támhle zaparkuj“apod. I mě maminka sekýrovala a přiznám se, že mi to také vadilo. Ale stálým opakováním, že je to moje věc a že jsem dospělá, že nechci rady, že vím, co dělám jsem jí uklidnila a přesvědčila o tom, že se o mě nemusí bát. Nakonec řekla: „Dělej si co chceš, mě je to už jedno.“ Přesvědčila jsem jí, že si do života nenechám zasahovat a dala najevo svoji sebejistotu. Tím maminka musela ustoupit ze svojí role a tím se i přestat o mě bát.

Nejvíce mi vadilo, když mi maminka neustále říkala: „Najez se, sněz tohle nebo dej si toto.“ Stokrát jsem jí vysvětlovala, že jsem už dospělá, že se najím až budu chtít. Nepomohlo to. Až jsem najednou pronesla: „Nerozkazuj mi, co mám dělat.“ A to pomohlo. Došlo u mě k uvědomění, že mi vlastně maminka tím, že mě nutí k jídlu, rozkazuje. Zachází se mnou jako se svým vlastnictvím a vůbec si neuvědomuje, že mi škodí. Ona se přece tak snaží ve své lásce dělat pro mě všechno. Ale chci to já? To už jí nezajímá. Co by jinak dělala, když je zvyklá se starat o druhé a ne o sebe. Bere to jako přirozenost. A proto se jí musí jasně dát najevo hranice, i když jí to zabolí. Vysvětlování nepomůže, to ona nevnímá.

Někdy jedna věta vám i ostatním může změnit celý život. Moje maminka mi pomáhá uklízet na hospodě a stále má ve zvyku něco na někom vidět. Je to staré myšlení, silně v nás zakódované, které se špatně odbourává. My si ho ani neuvědomujeme. Když jsem mamince řekla, že si to musí s ostatními vyřešit sama, tak než by řešila, pohodlnější je přece si jen stěžovat, řekla: „Já to dělám všechno jen kvůli tobě, já je kryju.“ Stále jsme se snažili někoho před někým krýt, abychom se udělali hezcí a získali si přízeň dotyčného. Ale běda, když ten dotyčný si toho nevážil a klidně nám udělal něco, co se nám nelíbilo. To hned byl ten nejhorší a začali jsme na něj nadávat a všechno vytahovat na povrch. Takže nejdříve jsem mamince vysvětlila, že tím, že zaměstnance jak říká „kryje“ škodí mě. „Uvědomuješ si, že když mi neřekneš, že nechali celou noc svítit světla na hospodě, že to musím zaplatit já a že oni se to nikdy nenaučí, aby to už nedělali?“ Vůbec tohle nechápala. Viděla jen to, že zachránila situaci. A když si zase na něco stěžovala, pronesla jsem větu, která ovlivnila náš další život: „Jestli tam chceš dělat, musíš si to řešit sama, já to za tebe řešit nebudu.“ Tím, že jsem obrátila energie, vzala jsem mamince nástroj z ruky, že ona to přece dělá kvůli mně. Postavila jsem jí vlastně do role, že mi je to jedno, jestli tam bude nebo ne a tím jí ukázala, že každý jsme nahraditelný. Od té doby jsem již nic neslyšela.

Mé kamarádce vadí, že se s ní maminka přetahuje u poklady v obchodním domě, kdo nákup zaplatí. Říká: „Nemám to ráda, chci si to zaplatit sama. Dělá ze mě chudáka, jako kdybych na to neměla.“ Také jsem se s mojí maminkou potýkala v této věci. Dnes, když mi to chce zaplatit, už se s ní nehádám a nechám si to zaplatit. Ale tím, že na to přistoupím, už tato situace zmizela. Maminka si dobře rozmyslí, kdy mi to chce zaplatit a už mi to nevnucuje pokaždé, protože ví, že to přijmu. Někdy děláme jen gesto a čekáme, co na to okolí. Ani to nemyslíme vážně. Ale pokud toho druhého necháte jednat a nepřemlouváte to, už se to nebude stávat. Musíme si dovolit i přijímat. Tato situace je jasným příkladem toho, kdy jsem zvyklá jen dávat a nejsem zvyklá přijímat. Ale vše musí být v rovnováze a tak pokud chci, aby si mě druzí vážili, musím se nechat i hýčkat a naučit se přijímat. Když to neumíme, máme v sobě zlost, že stále těm druhým dáváme a oni si toho neváží.

Moje kamarádka mi přinese každou chvíli něco, ale když nabídnu já jí něco, vždy odmítne. Má v sobě pocit studu přijímat. Ale i přijímáním a dáváním si tvoříme pohled na svět.

Také jí vadí, že si její maminka u pokladny vezme štos nákupních tašek domů na koš. Říká: „Ta ostuda.“ I moje maminka dělala a dělá stejné věci. Je to kód staré generace, co je zadarmo, toho se musí využít. Je dobře, že naše generace se těchto kódů postupně zbavuje. Dříve mi to také vadilo, ale dnes nechám maminku dělat, co chce. Pro ni je to radost, tak proč jí budu tu radost brát a lidi okolo mě nevadí. A pokud by to prodavačce vadilo, ať jí to řekne. Nechávám každého odpovědného za své činy a nesoudím ho. Moje kamarádka se ještě za maminku stydí, protože se cítí za ní odpovědná a má tím pádem provinění vůči lidem. Opět kouká na společnost, a proto cítí ostudu.

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 1,50 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 0 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihláąený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Sdružení za obnovu národní suverenitykulatý roh

Kudy z krize


kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
Vzhledem současné situaci pozastaveno


Aischylos:
„První obětí každé války je pravda.“


WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.2RC8 - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!