Stane-li se vám něco zlého, máte-li bolest, hoře, starost, potká-li vás nějaká osudová rána, jste-li nemocní, zkrátka jste-li nešťastní a svěřujete se lidem, dostane se vám všelijaké útěchy. Jedni si myslí, že to, co se vám přihodilo, musí stůj co stůj vylíčit v růžovém světle. O nemoci praví, že se vyléčí, o hoři, že za pár let přejde. O mrtvém, že je mu tam lépe, o dluzích, že to nebude tak zlé. Se zuřivou tvrdošíjností neslyší a nevidí nic jiného, než že vám vlastně není tak zle, jak si myslíte, a že to vůbec není takové, jak si představujete. Sotva otevřete ústa, už všechno vědí, všemu rozumí a okamžitě usoudí, že to dobře dopadne. Názor na vše si vytvoří s urážlivou nedbalostí a aniž by si dali nejmenší práci pochopit váš stav. Říci něco pesimistického považují za netaktní a soucitného za trapné, za „šoking“. Být smutná je vlastně vůbec „šoking“, společensky předepsaný stav je mírná veselost, nevtíravé sebevědomí a ta nutná dávka optimismu, která postačí, abychom nevyprávěli věci hrozné, ale vždy jasné, milé, neobtěžující. 

Ale jsou i horší. Začnou vám radit. Vše, co jste dosud proti své smůle podnikli, je nesmysl. Oni tomu přece znamenitě rozumí a vůbec je to nenapravitelné neštěstí, že jste se na ně neobrátili již dříve. Musíte to udělat tak a onak. Za týden bude po bolesti. Mají stejný recept pro bolavé koleno jako pro zklamané srdce. To všecko je maličkost. Vytáhnou zápisníček a vnutí vám adresy, recepty, anonce, jména mastiček, lázní, lidí.

Znám však ještě horší. Řeknete první větu, nedojdete ještě ke konci a tu vás vezmou pod paží, mávnou rukou a spustí: „Copak to. To já, když jsem byl loni tam a tam, stalo se mi to a to!“ Následuje nekonečná historie vlastní smůly a nakonec tu vy sami stojíte v úloze těšitele (a dobře vám tak!). Těšíte druha půl hodiny, vyposlechnete ještě druhý, právě tak bolestný příběh, těšíte znova a konečně stojíte na ulici sami. Díváte se, jak druhý mizí za rohem, jako by o kámen na srdci lehčí, protože se mu povedlo udat, jak velice byl nešťastný a politováníhodný, jak hluboce trpěl, a protože ho konečně politovali a vyznamenali. Odchází a na patách mu září vědomí, jak je výtečný, neobyčejný člověk; a vy stojíte uprostřed ulice, samotní, smutní a opuštění, jako oškubané vrabčátko.

Nejstrašnější však jsou ti, kteří říkají člověku pravdu do očí. „To je proto, že jsi tak ošklivá,“ řeknou vám. Nebo: „To je proto, že jsi docela slepá; tvůj muž tě podvádí a ty nemáš o ničem tušení.“ Takoví lidé se často „nemohou na váš život dívat“ a „museli to říci, poněvadž vás příliš milují“. Jsou většinou toho názoru, že nejdále člověk dojde, vidí-li svůj život „pravdivě, jak je“ (totiž, jak jej vidí oni). „Ty si jen namlouváš, že ho máš ráda; věř mně, že ho nemiluješ.“ Oni nikdy nelhali, nikdy nikoho nepodvedli, nikdy se neopozdili, nikdy se nezmýlili; je to těch devětadevadesát prokletých spravedlivých. Jsou jako berlínské úřady: čistí, dochvilní, povinnosti dbalí, hrubí a idiotští. Nikdy neudělali nic proti povinnosti. Ale nikdy by neudělali ani to nejmenší nad ni.

Je to ku podivu, jak málo lidí dovede říci něco příjemného! Tu a tam se ještě vyskytují lidé, kteří chtějí a snaží se říci něco příjemného, ale tím, co řeknou, vás tak hluboce podceňují, jako vás často podceňují lidé nevkusnými dárky. Mají dobrou snahu, ale banální srdce a jsou hloupí. Nevědí, co vás těší, a zahanbují vás. Stojíte před nimi a stydíte se za ně; je vám nepříjemné odporovat a stydno souhlasit, cítíte, jak to je naprosté nedorozumění, že tu stojíte na rohu a hovoříte spolu. Cítíte, že půda, na které rostete, vzduch, který dýcháte, jsou různé a neslučitelné. Nejvíc se hanbíte za něco docela ošklivého v sobě, totiž za to, že v nejzazším koutě jste přece jen proti své vůli polichoceni; a když odcházíte, potřebujete trochu duševní síly, abyste se otřásli a řekli si: to je ale protivný člověk!

Jednou z nejurážlivějších taktností je ono prokleté dělání jakoby nic. Máš něco vysloveně ošklivého a velice dobře to víš. Ale všichni tví přátelé a známí tvrdošíjně dělají, jako by to neviděli. Podle směru pohledů a podle slaboučkých stínů očí poznáš docela jasně, že to nejen viděli, nýbrž i dokonale prohlédli. Ale v té maličké nuanci očí je něco urážlivého. Nelze to ani tak dobře vylíčit, ale jistě to všichni dobře znáte.

Kde jsou ti opravdu příjemní lidí, kteří opravdu dovedou potěšit? A jak to dělají, že to opravdu dovedou, aniž by se namáhali, aniž by je někdo prosil, prostě potěší a vždycky řeknou to správné a právě to, co je třeba? Nemyslím, že něco takového by se dalo naučit nebo vychovat. Patří k tomu tolik lidsky cenných vlastností a je nutné být výborným člověkem, a právě proto je to tak vzácné. Předně nejtěžší vlastnost vůbec: snaha nepodceňovat druhé. Snad už jste pozorovali na sobě, jak je těžké vidět člověka v příznivém světle a lehké vidět ho v nepříznivém? Uznat dobré cizí vlastnosti, k tomu je třeba sám nějaké mít. Lidé, kteří je nemají, druhým je závidí. Lidé, kteří je mají, nemusejí závidět: jsou jako sytí, jež nehladoví po soustu druhého. Jsou sytí, a proto mají dobré srdce a vlídný úsměv pro každého.
Takový člověk musí mít také jinou vzácnou vlastnost: musí mít fantazii, která by mu pomohla představit si druhého. Obyčejně chápou lidé jen to, co sami na sobě zakusili. Něco naprosto odlišného si nedovedou představit, a právě proto, že si to nedovedou představit, to ihned kritizují a zavrhují. „Jak jen ten člověk může žít s onou ženou,“ říkají. „Jak je to jen možné, že to cítí tak či onak?“ A chtějí tím vyjádřit, že to je nepochopitelně špatné. To proto, že vidí jen úzký kruh svých možností a hranice vlastního srdce.

Většina lidí nejen druhé podceňuje, ale i sebe přeceňuje. Svoje dobré skutky a vlastnosti vidí vždycky v docela neobyčejném, vznešeném světle. Pro své špatné má nepřetržitou řadu omluv. Ty omluvy jsou obyčejně správné, jenže každý jimi omlouvá jedině sebe a nikdy by na stejném principu nepomohl ostatním. A mimo to si lidé obyčejně postaví nějaký úzký „morální“ svět kolem sebe, jenom proto, že by nedokázali žít dobře i tam, kde by nebylo úzkoprsosti. To a ono u nich platí za hrdé, to za ušlechtilé a ono za statečné. Právě tak neomylně jsou přesvědčeni o tom, co je zbabělé, podlé a ničemné. Člověk s takovým přesvědčením to má na světě lehké, poněvadž už vůbec nemusí dál o ničem hloubat a přemýšlet. Už se nezastaví před podivuhodností lidské duše a před tajemstvím lidského konání; jemu na světě nepřipadá nic příliš tajemné a nikdy nepřipustí, že by něčemu nerozuměl. Myslí si, že je chytrý a spravedlivý; a zatím je osel a hlupák.

A přitom je opravdu lehké potěšit. Vždyť lidé obvykle nechtějí nic jiného, než opravdový zájem. Znám lékaře psychiatrie, který má obrovskou praxi a jeho čekárna je vždycky tak naplněná, že když do ní vejdete, řekli byste, onen lékař je patrně nervózní člověk a nemá nikdy dost času. Když však vstoupíte k němu, najdete klidného, pomalého člověka. Začnete vyprávět, co vám chybí, a vy už strašně spěcháte, za zády vám sedí ta plná, nedočkavá čekárna. Ale on je pokojný a vypadá, jako by nikdy nespěchal. Můžete se rozhovořit od nejvzdálenějšího konce, vše ho zajímá. Poptá se a pohovoří a teprve, když už jste řekli opravdu všechno, propustí vás, aniž by dal najevo nejmenší známku netrpělivosti. Kdybyste ho potkali na ulici a on nesmírně někam pospíchal, přece vás vyslechne a nikdy se nedozvíte, že si zoufal netrpělivostí; jsem si jistá, že to je základní kámen jeho popularity a jeho znamenitých léčebných výsledků.

Jistě jste všichni zažili, že k vám byl někdo hodný a vy si to zapamatujete na celý život. Třeba se na vás jen v pravou chvíli usmál. A o druhém víte, že pro vás skutečně něco udělal, a přece se nepřinutíte k vděčnosti. Je to jistě proto, že je málo vlídných lidí. Je jich proto tak málo, že vlídnost ke každému je nejvykrystalizovanější, nejtěžší lidská vlastnost.

Karmelitánské nakladatelství