Obvykle se má za to, že duchovní růst souvisí s praktikováním nějaké nauky — zenu, advaity, tantrajógy, aj. Jenže všechny nauky k nám přicházejí z venku, podepřeny zkušeností a autoritou ostatních. Dokonce i když jsme nabádáni, abychom hledali pravdu v sobě, děje se tak prostřednictvím doporučení, návodů a metodik. Každé doporučení však vymezuje, co je žádoucí a co ne, a každý návod je postrčením od nesprávného ke správnému. Posloucháme-li doporučení a řídíme-li se návody, pak zákonitě podléháme vnější autoritě: mistrovi, guru, svaté knize, církvi. Jenže každý z nás je jiný a žádná nauka nemůže být naprosto všeobjímající. Dříve nebo později proto v našem životě přijde okamžik, kdy musíme volit mezi tím, co je nám předkládáno jako správné, a mezi tím, co jako správné sami vnímáme. Osobně se domnívám, že skutečný růst začíná právě v tomto okamžiku. Teprve v tomto okamžiku se totiž ujímáme osobní zodpovědnosti za to, co děláme, a začínáme věřit sami sobě víc, než komukoliv jinému.

K pochopení rozdílu mezi spoléháním na vnější autoritu a důvěrou v sebe je dobré si připomenout karmický zákon. Třeba tak, jak ho popisuje vzdělávácí systém Principy života: 

Naše volba x Universální zákony = Výsledek tvorby.  

Volbou se v Principech života označuje rozhodnutí následované konkrétním činem; součástí volby jsou však i naše motivace a záměry. Výsledkem tvorby je nazýváno to, co nám přichází v odpověď z vnějšího světa coby reakce na náš čin. Universálními zákony se myslí skrytý řád vetkaný do projevu, který kauzálně propojuje naši volbu a její výsledek. I když jsou universální zákony do větší či menší míry neznámé, je možné jejich působení mapovat, pokud zbylé dvě proměnné ve výše uvedené rovnici neznámými nejsou. Co to v praxi znamená? Aby naše volba nebyla neznámou, musíme si ji v co největší míře uvědomovat, musí nám být v nejširší míře jasny naše motivace a musíme za ní přijímat plnou osobní odpovědnost. Aby nebyl výsledek tvorby neznámou, musíme věrně vnímat realitu kolem sebe. Dále musíme poctivě vyhodnocovat, co je výsledkem našich kroků a co výsledkem jednání někoho jiného a co tedy máme možnost změnit a s čím se musíme smířit.

Tolik teorie Principů života. Pojďme si nyní podrobněji rozebrat jeden konkrétní případ volby. Předpokládejme, že jsme se seznámili s naukou, která za cíl duchovní cesty označuje osvícení, a coby obecně platnou metodu, jak tento cíl dosáhnout, doporučuje cvičení bdělé pozornosti. Předpokládejme dále, že nauku zašťituje svou autoritou charizmatický cizokrajný Mistr (Pozn.: Nic proti cvičení bdělé pozornosti — příklad je ryze ilustrativní).

Zdálo by se, že když pro zmíněnou nauku zahoříme a svobodně, o vlastním rozhodnutí, začneme pilovat bdělou pozornost podle Mistrových instrukcí, jde o naši uvědomělou volbu. Zdání ale může klamat. Coby začátečníci netušíme, zda Mistrem propagovaná metodika skutečně vede k cíli. Co hůř, o samotném cíli máme jen velmi matnou představu. Naše volba je tedy podepřena jen a jen vírou. Vírou v to, že co fungovalo Mistrovi, bude fungovat i nám. To samo o sobě není ničemu na překážku, pokud si tuto skutečnost uvědomujeme. Pokud k našemu rozhodnutí začít trénovat bdělou pozornost přistupujeme jako k testování hypotézy, zda tato metoda skutečně vede k plnějšímu, svobodnějšímu a harmoničtějšímu bytí, pak je vše v pořádku. Pokud se ale bdělé pozornosti chápeme jako všeléku, který nám prostě musí pomoci z osidel znovuzrozování, pak už naše volba není tak docela volbou. A pokud bereme Mistrovo slovo jako do kamene vytesaný zákon, z nějž neexistují výjimky, tím hůře. Pak už naše volba není ani tak docela naše.

Rozdíl mezi oběma přístupy je nejlépe vidět, pokud v našem snažení nemáme úspěch. Meditace se nám nedaří, často bojujeme s neklidnou myslí nebo naopak ospalostí a nudou. Někdy máme problém se k meditaci vůbec dokopat. Naše úsilí je mnohem spíše namáhavým zápasem „kdo s koho“, než něcím, co nás naplňuje. O osvícení si můžeme nechat jen zdát, ač dřeme jako mezci celá léta.

Pokud jsme cvičení bdělé pozornosti brali jako testování jisté životní strategie, pak nás takovýto výsledek naší volby sice nepotěší, ale ani nezaskočí. Prostě vyhodnotíme, že tato cesta pro nás v této životní etapě není, a změníme strategii. Možná budeme slavit úspěch s křesťanskou mystikou, reiki, sufijskými tanci, hlubinnou psychoterapií nebo šamanskými rituály. Ale možná taky s poslechem Bacha, masážemi shiatsu či potápěním se bez přístrojů. Způsobů, jak zastavit mysl a překročit hranice své osobnosti je mnoho a mnohahodinové sezení na polštářku pro nás nemusí být ani nejvhodnější, ani nejrychlejší.

Docela jiná je ale naše situace, pokud k cvičení bdělé pozornosti přistupujeme jako k jedinému možnému receptu na vysvobození. Pak věříme Mistrovi více, než sobě, a za svoji volbu tudíž nepřijímáme odpovědnost. Vlastně ani nevidíme, že jsme nějakou volbu učinili. Je-li totiž tréning bdělé pozornosti jedinou možnou cestou k osvícení a my chceme osvícení dosáhnout, pak prostě musíme tento tréning provádět. To není volba, to je povinnost. Naše rozhodnutí je vynuceno okolnostmi — nemáme jinou možnost.

V takovém případě není vyhodnocení výsledků naší tvorby možné. Je-li meditace na bdělou pozornost obecně platný a univerzálně fungující recept na vysvobození, jak si vysvětlit, že zrovna nám se nedaří? Pro prostý závěr, že to není metoda pro nás, v naší filosofii není místo. To bychom totiž museli připustit, že se Mistr může mýlit, a to by byla svatokrádež. Nezbývá nám tedy, než nalézt nějaké uspokojivé vysvětlení naší domnělé neschopnosti. Možná jsme prostě velcí hříšníci, kteří si v minulých životech nashromáždili tuny negativní karmy, kterou se teď musí lopotně prokopávat. Nebo jsme líní, bez vůle, slabí či trpíme jinými vrozenými charakterovými defekty (což je zajisté rovněž důsledek negativní karmy). Nebo nás může napadnout, že je zcela nesmyslné průběžně vyhodnocovat svůj pokrok, neboť to může jen Bůh. A tento postoj mazaně nazveme odevzdaností. Podobných racionalizací je bezpočet.

V prvním případě nebereme náš „neúspěch“ osobně a nemáme problém jej propojit s naší volbou, za kterou neseme odpovědnost a která je tudíž opravdu naše. Hrajeme naplno a pružně hru života, která je o zkoušení, testování a hledání. A i to, že nám něco nejde, nebaví nás nebo nenaplňuje, bereme jako součást sebepoznávání.

Ve druhém případě je náš „neúspěch“ jakýmsi osudovým předurčením. Je způsoben faktory, které nemůžeme ovlivnit, a nám nezbývá, než sehnout hlavu, tiše — avšak dozajista záslužně — trpět a utěšovat se vyhlídkou na posmrtnou odměnu.

Který z uvedených přístupů vede ke skutečnému růstu, je myslím zřejmé. V prvním případě jsme si nejvyšší autoritou sami a slovům vnější autority dáváme přesně takovou váhu, jakou si zaslouží. Jsou pro nás jen směrovkou, kterou na cestě zanechal moudrý poutník, ničím víc. Ve druhém případě si sami nevěříme a běh našeho života je plně v moci vnější autority, v tomto případě Mistra.

V praxi nemusí být jednoduché poznat, kterou cestou jdeme. Je naše volba opravdu naší, věříme si a rozhodujeme se svobodně, nebo podléháme vnější autoritě (Mistrovi, šéfovi, rodičům, společenským normám, věroučným dogmatům, …)? Abychom si dokázali odpovědět, musíme hledat náznaky nesrovnalostí v naší volbě. Ty jsou ovšem často skryté, neboť je automaticky vytěsňujeme do podvědomí. Je proto třeba se pozorně sledovat.  

Ilustrujme si možné nesrovnalosti třeba na rozhodnutí začít meditovat podle nějaké duchovní učebnice. První, co si musíme ověřit, je, zda je naše volba dobrovolná. Děláme to kvůli sobě (tj. proto, že nás to zajímá) anebo proto, že bychom měli či dokonce museli, nebo dokonce proto, že nám to řekl někdo, koho respektujeme? Jak bychom zdůvodnili svoji volbu ostatním (a vnitřně sami sobě)? Konstatovali bychom s pokrčením ramen, že nás to prostě baví, nebo bychom použili slov jako "správné", "normální", "dobré", "cnostné“, "záslužné", „přínosné“, "duchovní", "nutné", "potřebné", "důležité", apod.? Jak přistupujeme k lidem, jimž je naše volba nesrozumitelná? Máme tendenci obracet je na svoji víru? Nebo snad jimi více či méně skrytě pohrdáme, protože zatímco oni zabíjejí život něčím bezcenným, my kráčíme tou správnou cestou? Je pro nás důležité uznání nějaké vnější autority? Chceme někam patřit (do nějakého duchovního společenství), chceme se přiblížit Mistrovi, apod.? Chceme, aby o tom, co a jak děláme, někdo jiný věděl (a byl ohromen nebo nám naopak poskytl povolení, rozhřešení, schválení, ocenění ...)? Nebo jsme zcela prosti potřeby, aby se někdo k naší aktivitě vyjadřoval? Srovnáváme se s ostatními? Máme tendenci o svém rozhodnutí rozšafně vykládat? Tyto otázky nám mohou pomoci zjistit, do jaké míry je naše volba reakcí na naše okolí, namísto aby vycházela z našeho nitra.

Druhé, co si musíme ověřit, je, jestli za danou volbou stojíme opravdu celou svoji bytostí. Nesabotujeme náhodou skrytě své vlastní rozhodnutí? Nechodíme na meditace notoricky pozdě, ačkoliv plnými ústy prohlašujeme, jak jsou pro nás důležité? Nenajde se čirou náhodou vždycky něco důležitějšího, kvůli čemu zrovna nemůžeme meditovat, ačkoliv bychom přeci tak rádi? Trápíme se, pokud se nám nedaří k meditaci se dokopat? Máme pocity viny, vzteku na sebe sama nebo studu? Takové pocity jsou spolehlivým ukazatelem, že v sobě máme zmatek: nějakou částí bytosti něco intenzivně chceme, ale jiná část naší bytosti se tomu stejně intenzivně brání. Většina takových rozporů pochází z konfliktu mezi tím, co na nejhlubší úrovni sebe sama chceme, a tím, co jsme se chtít naučili.  
 
Další, co vypovídá o tom, je-li naše volba opravdu naše, je to, jestli známe i rub mince. Představme si, že nám zmíněná učebnice kategoricky zakazuje alkohol, jelikož zatemňuje mysl. Pokud jsme se párkrát pořádně opili a vyhodnotili, že nám ten moták za to nestojí, pak je naše rozhodnutí abstinovat opravdu naše. A případná spokojenost s touto volbou je nefalšovaná (ale i tak stojí za to ji občas znovu prověřit). To, že se naše rozhodnutí shoduje s doporučením učebnice, je přitom důsledek obdobných zkušeností, nikoliv důsledek toho, že bychom učebnici dogmaticky ctili. Pokud se ale zařekneme, že nikdy nepozřeme ani kapičku ničeho ostřejšího, aniž bychom to kdy zkusili, pak je možné, že je pro nás učebnice zástěrkou, za níž skrýváme vlastní nevědomost a strach (třeba ze ztráty kontroly). V situacích, kdy něco děláme, aniž bychom měli zkušenost s opačnou volbou, je proto dobré si opačnou situaci alespoň představit. Nevzbuzuje-li v nás taková představa žádné výrazné emoce, pak je naše volba svobodná (a zkušenosti s jejím opakem jsme zřejmě učinili v dřívějších vtěleních). Silné pozitivní emoce (vzrušení, zájem) jsou neklamným příznakem toho, že „naší“ volbou ve skutečnosti potlačujeme své touhy. Silné negativní emoce (úzkost, deprese, nervozita, neklid) naopak znamenají, že „naše“ volba je ve skutečnosti diktována strachem.

Další, co je vhodné prozkoumat, je, zda jsme v průběhu času neztratili ze zřetele smysl naší volby. Představme si například, že jsme se vrhli na Zen s cílem odstranit z života utrpení. Po několika letech však míra našeho utrpení neklesá, ba naopak: odešla od nás manželka, děti si z nás dělají legraci, kolena zničená z neustálého sezení nás nepřetržitě bolí, v práci nás mají za podivína a už několik let nám nepřidali. A k dovršení všeho nám není jasné, kam se vlastně ubíráme, a jestli jsme vůbec za ta léta pokročili. Často nás přepadájí návaly trudnomyslnosti a mysl navzdory rigoróznímu tréningu ne a ne dojít klidu. Pokud i po těch letech stále toužíme po odstranění utrpení, pak pro nás Zen evidentně není to pravé ořechové. Pokud však na svůj původní cíl zapomeneme, nemusí nám být nefunkčnost zvolené strategie zřejmá, a můžeme se nechat zmást argumenty o bohulibosti našeho konání. Možná naše míra utrpení neklesá, ale aspoň něco děláme pro dobro všech cítících bytostí. Koneckonců není lepší cvičit Zen, než chodit do hospody ;-)? Jak vidno, občasné zkoumání, zdali naše volba stále odpovídá našemu cíli, nás může zachránit od toho, abychom něco dělali z pouhé setrvačnosti nebo zvyku.

Poslední, avšak možná nejdůležitější je, jaké pocity nám naše volba přináší. „Kveteme“ v důsledku svého rozhodnutí? Nebo „usycháme“, navzdory tomu, že jsme si stoprocentně jisti, že děláme „správnou“ věc? Volby, které vycházejí z našeho nitra, mají jednu věc společnou: přinášejí nám pocit, že skutečně žijeme, stejně jako radost a hrdost na sebe sama. Naopak volby, které nám byly vnuceny zvenku, v nás nakonec zanechávají pocit pustoty, prázdnosty, nenaplnění a marnosti. A to i když dokážeme sedět na polštářku dvanáct hodin v kuse…

Uvedený rozbor může vyvolat dojem, že jsem proti jakýmkoliv autoritám a že se vysmívám ověřeným duchovním principům. Není tomu tak. Pouze se mi už mnohokrát stalo, že jsem dělal „správné“ věci z naprosto zcestných důvodů, aniž bych si toho byl vědom. Věřil jsem, a stále do velké míry věřím, že ti moudří kolem mne mají v rukou klíče od štěstí. Věřím svým rodičům, duchovním autoritám, nadřízeným, úspěšnějším kamarádům. Věřím, že když budu dělat to, co mi ten či onen poradí, budu konečně šťastný (vyrovnaný, úspěšný, osvícený, …). Často se rozhlížím vůkol sebe, aby by mi náhodou neunikl ten správný návod na život, ta neefektivnější meditační technika, ta nejúčinnější terapie, ten správný způsob, jak vychovávat děti, to nejlepší místo na dovolenou, ten nejúžasnější job. Zkouším stále znovu v nekonečných obměnách dělat totéž, co ti úspěšnější okolo mne, v domnění, že konečně budu jako oni, získám jejich pozornost (uznání, ocenění) a zařadím se po jejich bok.

Mám ale světlé chvilky, kdy se dokážu zastavit a z téhle frašky vystoupit. Pak slyším někde uvnitř sebe slabý hlásek, který proráží všemi těmi naučenými reakcemi, převzatými cíli a nasazenými maskami. Hlásek čistý, ryzí a autentický. Hlásek, který mi dává odpověď na to, co v daném okamžiku chci já. Já sám za sebe, bez ovlivňování nekonečnými radami, instrukcemi a směrovkami. Někdy je to, co se mi v hloubi duše chce udělat, totéž, co mi někdo radil. Pak sám za sebe objevuji moudrost toho dotyčného a v hlubokém respektu se před ním skláním. Jindy se mi chce udělat něco, co jde proti všem doporučením, které mám. Ale ať tak či onak, právě v těhle chvílích cítím, že opravdu žiju sám za sebe, a že jsem tím, kým jsem vždycky chtěl být. A právě tyto chvíle bych za žádné jiné nevyměnil.