Když jsem studentům vyprávěl o svých zážitcích během anglického ústraní se skupinou buddhistů, jedna studentka to shrnula do kouzelné věty: Pan Válek (v angličtině se neříká učitelům „pan profesor“, ale pan X.), pan Válek jel do Anglie, aby se zúčastnil buddhistického ústraní, kde hledal odpovědi na své otázky, ale nakonec si přivezl ještě mnohem víc otázek.“ Myslím, že je to kouzelný postřeh. I když asi nejezdím na buddhistická ústraní proto, abych našel odpovědi na své otázky, ta dívka něco zajímavého nakousla. Je to hodnota otázek a odpovědí v buddhismu.

 

V článku Obejmout kmen stromu jsem naznačil, že patří k přirozenosti člověka něco dělat a že v tomto konání lze najít klid a uspokojení. I když si myslíme, že teprve když poznáme podstatu sebe sama, jsme plnohodnotné bytosti, ve skutečnosti jsme plnohodnotné bytosti už předtím, než podstatu něčeho poznáme. Není důvod si myslet, že vajíčko má menší hodnotu než kuře nebo že kuře je něco míň než slepice. Ale lidé se snaží přijít na kloub tomu, kde je nějaký opravdu zářivý poklad. Kde je nějaké zářivé poznání podstaty všeho. A tak mají otázky. Samy tyto otázky jsou zářivým pokladem každé lidské bytosti. Už to, že můžu vůbec otevřít pusu a zeptat se, kde je tady záchod, je zářivý poklad lidské bytosti. A když mě někdo oklame a já jdu na druhou stranu a pak bloudím, mám velké štěstí. Co je proti tomu výhra v loterii nebo zážitek nějakého osvícení, co jsou tyhle výhry ducha nebo hmoty proti možnosti bloudit po chodbách nějaké staré budovy a hledat záchod? Jaké štěstí, že se můžeme ptát, hledat, doufat atd. Dokud naše srdce bije a dokud dýcháme, nic nebrání v tom, abychom okamžik za okamžikem sbírali lidské zkušenosti. Každá zkušenost je nesmírně cenná. Ať už je to hledání něčeho nebo poznání něčeho. Nebo zavazování tkaniček.

 

Přivezl jsem si z Anglie nějaké nezodpovězené otázky? Ano. Ale kde jsou v tomto okamžiku, kdy ťukám do kláves? Kde je nějaká nespokojenost, hlad po odpovědích moudrých učitelů, když sedím na stráni a pozoruju, jak se listy stromů barví do červena? Mám jednu velkou, dosud nezodpovězenou otázku: Kam se poděly všechny mé otázky v tomto okamžiku? Mají někde nějaký domeček, kde si hospodaří, vaří, uklízejí, dívají se na televizi a chodí spát? Vycházejí spolu dobře? Hádají se? Chtěl bych, aby moje otázky byly sedm trpaslíků a Sněhurka a aby si žili vesele a zdravě. Ale obávám se, že je nemožné určit, kde ty otázky vlastně jsou v tomto okamžiku a jaký mají tvar. A tak je nechávám rozplynout a vracím se do skutečnosti. Znovu a znovu.

 

Tak neříkám, že nemá smysl se ptát, že nemá smysl poctivě zkoumat Buddhovo učení, číst, občas o tom popřemýšlet, diskutovat. Ale snad i na začátku našeho zkoumání Buddhova učení bychom si mohli říct: Ještě než se začnu učit, tento okamžik je shrnutím všech odpovědí na všechny moje otázky, které kdy vyvstanou. Tento okamžik obsahuje všechna učení všech náboženství. Jaký ten okamžik je? To stojí za to zkoumat. A odpověď asi nebude ve slovech, ale ve skutečnosti samotné. A pokud je ve skutečnosti samotné, mám tu sedět a koukat jako mimino? Myslím, že místo toho, abych tu seděl a snažil se zírat skutečnosti přímo do chřtánu, radši půjdu něco dělat. Něco naprosto všedního. Pak to nebude „zírat vyjeveně na to, co je skutečné“, ale skutečně existovat.