V minulém režimu byli komunisté z přesvědčení a ti, o kterých se říkalo, že jsou jako ředkvičky, navrch rudý, vevnitř bílý. Zaujali, podle tehdejšího bonmotu cyklistický postoj: nahoře hrbit, dole šlapat.

Mezi těmi, kteří byli tehdy věrni a věrni zůstali, je klub stárnoucích, marginalizovaných stalinistických nostalgiků, ale také ambiciózní, generačně obnovovaná skupina, která chce dělat prostě jen důslednou levicovou politiku. A tahle nová generace věří na demokratické procedury. (Pokušení je obcházet a zneužívat nebude o moc větší, než jinde.)

"Cyklisti" se od začátku devadesátých let uplatnili a uplatňují v impozantní šíři současného českého politického spektra. K dobrému tónu patří i to, že se teď bijí v prsa a planou odvahou v boji proti totalitní hydře. Potíž je v tom, že tehdy byli přikrčení a zalezlí.

Současný bojovný český antikomunismus je dílem nepoctivý, dílem komický. V posledních dnech se stal tragikomickým. Bojovníci za svobodu, kteří zmlátili a skopali reformního komunistu, poslance Jiřího Dolejše, nejsou jen izolovanými zbabělými násilníky. Je to vrchol ledovce. Je to brutální projev atmosféry v současném českém prostředí.

V krizových letech kolem změny režimu se připomínalo heslo "Komunismus je bití". Po předvčerejší epizodě v pražských Dejvicích lze říci, že antikomunismus je bití.

Zde nemají místo obecné civilizační povzdechy. Musí být vyslovena otázka, je-li tohle už první náznak, jak bude vypadat "noc dlouhých nožů", jíž pro první dny po volbách sliboval předseda ODS Mirek Topolánek. Poslanci jeho strany jediní koneckonců včera ve sněmovně nehlasovali pro rezoluci odsuzující útok.

Pokud si někdo myslí, že terorem zastraší voliče, nutno připomenout ještě jedno dávné heslo: No passaran!