Velký comeback

Zamyslela jsem se nad současnou touhou lidstva o návrat k přírodě. Pro spousty lidí to nic nového není a stále existují národy, které tímto rytmem žijí neustále. Je to jejich denní chléb. Mě ale zajímá "společnost z města". V běžném vidění světa můžeme sledovat např. rozmach ekologických hnutí, regulace v oblasti životního prostředí, v domáctnostech třídění sběru nebo např. rozvoj agroturistiky. Ve "vznešenějších" rovinách můžeme mluvit o různých New Age směrech, dbající o jednotu člověka a přírody nebo současné znovuzrození pohanství.

Mnoho lidí si přeje žít "duchovním životem", usiluje o vnitřní vývoj, o odhalení podstaty lidské existence, o napojení na vyšší síly a prožívání harmonie s přírodou. Intuitivně hledají směr, který by jim vyhovoval k naplnění jejich touhy, ať už jde o Východní náboženství, bojová umění, tradici Západních mysterií, pohanství či různé formy psychoterapie a analýzy.

Zastavím se u pohanství, kde je sepjetí s přírodou klíčové. Zmíním náboženství druidů, germánů, slovanů, odkaz keltů, šamanů, čarodějnictví či Wiccu. Ti všichni společně s "přírodou" mimo jiné oslavují její sluneční a měsíční cykly formou různých rituálů. Nalaďují tak svou nevědomou mysl na neustálý koloběh sil, na koloběh života a smrti.
Nejde totiž jen o to "slavit" tento cyklus ve vnějším světě, ale nechat tyto síly dotknout se také našich vnitřních světů. Nechat tolik opěvovanou Matku Přírodu sáhnout i k nám, do srdce putujícího hrdiny a odevzdat se přirozenému toku života.

O tom se snadno píše a ještě snadněji čte, ale jak je to doopravdy?

Jsme si skutečně jistí, že víme co chceme, pokud hlásáme návrat k Přírodě..??

K té, která je stejně krutá a nemilosrdná, jako je slepě překrásná a dávající? Stejně jako Příroda počítá s příchodem a odchodem ročních období, počítáme i my s vnitřními změnami, které tyto archetypy jednotlivých ročních období pro nás znamenají? Jsme připraveni potkat se s nevědomým obsahem mysli?

Opravdu chápeme významy rituálů?

Jistě by přece šlo, aby lidský rod přežil i bez těchto rovin uvědomování, ne?

Archetypy a přirozené cykly

Zmínila jsem archetyp a ráda bych ve zkratce k tomuto tématu něco uvedla. Jak já chápu archetyp, jde o "předobraz" z hlubin nevědomí, zděděný a vlastní lidské duši. Je spojován s jistou energií, která pokud je aktivována do vědomí, projeví se např. jako emoce. Takže například hrdina je archetypem našeho hledajícího Já, začleněný archetyp bohyně lásky nám může umožnit vnímat lásku, krásu a sexuální vášeň a naproti tomu, moudrý stařec je archetypem naší vnitřní moudrosti. Archetypy k nám mohou promlouvat skrze sny, meditace nebo náboženské obřady. Pokud se tak děje, máme otevřen přístup k niterným energiím, které člověk pro svůj osobní růst potřebuje.

Když budu mluvit konkrétně o Přírodě, jaro může být archetypem naší vlastní vitální energie, tvořivosti, nových podnětů, čerstvých myšlenek a jakéhosi opětovného nadechnutí. Léto archetypem plného vědomí, přítomnosti, skutečnosti, plnosti a zralosti. Podzim archetypem změny, přechodu, přesunu z jedné životní fáze do druhé. Zima, archetypickým obdobím temnoty, zdánlivé neplodnosti, utišení se, polapení ve svém nitru a odpočinku.

To všechno jsou přirozené rytmy Přírody,a ve spojení projevující se i uvnitř nás samých. Při ztrátě takového spojení s archetypem se může dostavit pocit tísně, pocit, že mi něco chybí, marnost, neuhasitelná touha plna napětí,strach ze změn, nepochopení a také snaha skrýt se před přirozeným během událostí.

Cesta hrdiny

Člověk možná proto hledá, stává se "nepoučitelným" a zvídavým hrdinou a následuje tiché volání těchto skrytých sil a pomalu, potichu objevuje význam obrazů prosakující jeho nevědomím skrz nevědomí kolektivní, pokladnici archetypů a mýtů lidstva. Kolektivní nevědomí obsahuje důležité obrazy pro naše duchovní hledání. Jung praví " neznáme onu nepopsatelnou energii božského v jejím počátečním stavu, známe však podobu, v níž se tato energie projevuje ve vědomí, a to právě vnitřními obrazy,jež nazýváme archetypy".

Cesty hrdiny jsou plné nástrah, plné otázek, zjevení a objevování, sestupů a návratů, smrti a znovuzrození. Vzpomeňme na Parzifala, hledající Svatý Grál, Odyssea překonávajícího nástrahy během svého 10-ti letého putování po moři či sestup sumerské bohyně Innany do podsvětí.

Velice mě překvapilo zjištění, že některé popisy zážitků lidí, kteří jsou léčeni se schizofrenií se nápadně shodují právě s obrazy egyptských či antických mýtů. Kopírují jejich "hrdinské putování". Tito lidé si ale obvykle svou cestu sestupu nevybrali, zkrátka se jim nějak přihodila..Nechci rozhodně tvrdit, že všichni "hledající" jsou psychotici :). Pokud máme dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, spojení se sebou samým, zdravý rozum a nohy pevně zakořeněné v zemi, jsou tyto cesty součástí našeho spirituelního vývoje. Koneckonců, kdo dneska trochu není blázen?

Beru to jako příklad a jisté vodítko pro nástin, jak může taková cesta vypadat i pro "zdravé jedince".

Začátek je popsán jako pocit rozštěpení a vzdalování se od běžné reality, následuje prudké odtržení a regrese zpět časem, do minulosti, do dětství a osahat si zpět svoje stará zranění či jiné traumatické události. Zde cesta nekončí, ba naopak. Na poutníka čeká jistý úkol, něco nalézt, vysvobodit, zachránit, vyléčit a tak se poutník ve svém nitru vydává na nebezpečnou cestu a jediné co ví, je, že se nesmí zastavit, že stále musí jít, jít, čekat a jít. Někde v hloubi duše tuší přítomnost různých ochranných sil, ať už v podobě andělů, bohů, zvířat či jiných duchovních bytostí. A pak se to stane, s něčím je konfrontován, rozpoutává se poslední bouře, hrdina/ hrdinka je zasvěcen, vyléčen, najde poklad nebo symbolicky přemůže čtyřhlavého draka. V okamžik mimo čas je náhle venku, vrací se zpět a znovu hledí do slunce..

V pohádkách obvykle vyhraje půl království a dostane princeznu za ženu.

V našich skromných podmínkách obvykle stačí obrovský pocit úlevy, pocit zvládnutí zkoušky, zahojení starých ran nebo znovunalezení něčeho skrytého, co v hloubi jen čekalo, až bude vyneseno na světlo.

Hrdina poté odpočívá a nabírá síly, omámen novou zkušeností, stejně jako zima po přechodovém podzimu, těžce oddechuje a čeká na nadcházející jaro, dokola a dokola...Trochu paralelní světy, ne?

Pro nalezení "onoho kýženého" to nejde bez sestupů do útrob a vlastního nitra, do hlubin oceánů nevědomí, občasnou osamělostí, poustevničením a opětovným vynořením se ven.

Cestou návratu k Přírodě, jakkoli to zní nevinně, jsme si paradoxně také vybrali i napojení na síly a zdroje, které jsou větší než my a které nás mohou obohatit, pokud jdeme v tichu a s vnitřní pokorou.

A odměna...co myslíte?

————————————-

Prameny:
J.Campbell, Mýty, Pragma
D.Fontana, Cesty ducha v moderním světě, Portál
S.B.Perrera, Sestup k Bohyni, Nakl.Tomáše Janečka

Na závěr bych chtěla dodat, že nemám odborné psychologické ani psychiatrické vzdělání a výše uvedená cesta je souhrn vlastní zkušenosti a zkušenosti z psaných prací výše uvedených autorů. Vývoj jedince je individuální zkušeností a mnohdy vyžaduje odbornou pomoc a jistého průvodce při cestách vlastní duše. Někdy zkrátka, to celé, velké není sranda...