Tohle není žádná esej, chci jen vysvětlit, proč z JZ zmizela řada mých článků.
Inu, ukázalo se, že většina mých článků z poslední doby byla jen slabým odvarem toho, co jsem už napsal dřív nebo co někdo napsal dřív. Ta témata, která jsem se snažil v poslední době zpracovat, jsou sice stále aktuální, ale chtěl bych je někdy v budoucnu pojmout opravdu živě a originálně - originálně v tom smyslu, že budou prýštit z mé vlastní zkušenosti a sice z čerstvé, a nikoli vyčpělé zkušenosti. Dnes jsem jezdil na kole po České Sibiři a to mi pomohlo vidět věci střízlivě a prakticky. Lepší než psát pořád dokola totéž, co už jiní napsali lépe, je sedět u rybníka a dívat se do koruny stromů.
Ale neradujte se předčasně. Ještě psát budu. Proč? To není ta správná otázka. Chtěl bych se soustředit spíš na Jak.
A než mě něco napadne, chtěl bych ještě přidat článek, kde Dogen odpovídá na všetečné otázky svých žáků, kterým nejde do hlavy, proč Dogen dává takový důraz na cvičení zazenu. Ten článek bude mít název Interview s Dogenem a bude to překlad moderní interpretace jedné částí Bendowy od Michaela Luetchforda.
A poslední poznámka. V budoucnu se už prakticky nebudu podílet na komentářích. Trvalo mi to léta, ale snad jsem konečně dospěl k závěru, že vést intelektuální debaty většinou bez jakéhokoli spojení s něčím reálným, je ztráta času. Samozřejmě neignoruju myšlenky a otázky lidí, sám mám myšlenky a otázky a celá buddhistická filozofie je plná otázek a myšlenek. Jde jen o to, že tyto otázky a odpovědi by měly mít opravdu návaznost na něco reálného, jinak jde o malování prstem ve vzduchu. Proto prosím, pokud máte nějaké otázky, pošlete mi mail. A za všechna slova díků zpětně i předem děkuju. Současně děkuju i za kritiku. Protože nejsem neomylný a vševědoucí. To snad ví každý, ale někdy mám tendenci očekávat od sebe zázraky. Proč? Zázrak je, že člověk vůbec dojde do kuchyně a uvaří si čaj. Zase ten čaj, už to začíná být klišé. Tak jinak, zázrak je, že mi dnes jedna venkovská panna přinesla z chalupy vodu. Možná vám to připomíná něco z historie buddhismu, ale já měl opravdu žízeň a zeptal jsem se panny, jak daleko je nejbližší hospoda. A ona že daleko, ve Voticích. A hned mi nabídla, aniž by tušila, že se tím zveřejní, trochu studené vody.
A taky to klidně už nemusela být panna. Dnes člověk nikdy neví, už dokonce ani na venkově, kde jsou lidé většinou zbožní... Nebo nejsou?