Smrt je, jakožto předěl mezi životem a "neživotem", mezi naším světem a říší stínů, odedávna jedno z nejlákavějších tajemství. Pro naši dobu zcela určitě. Dovolím si však jeden opovážlivý závěr, že pro naše dávné předky to takové tajemství nebylo.

Při pohledu na zvyklosti starých národů mne zaujal dlouho zachovávaný rituál přijímání mladíků mezi bojovníky, či jinak dospělé. Téměř výhradně spočíval v tom, co bychom my dnes nazvali "křest ohněm", tedy vystavení jedince nebezpečí života po poměrně dlouhou dobu několika dnů až týdnů. Proč v dobách vysoké dětské úmrtnosti a zoufalé potřeby každého lovce, bojovníka či zemědělce riskovat ztrátu jedince? Navíc velmi odolného, když dokázal přežít až do dospělosti (podle tehdejších měřítek). Zajímal mne smysl tohoto počínání, které v lidech zapustilo kořeny tak hluboko, že jeho zbytky najdeme ještě v pozdním středověku. Důvod pro rituál přijímání mezi dospělé je podobný jako u očkování. Vypadá to šíleně, vím. Při očkování jde o to, jak v těle vzbudit odolnost vůči chorobě, ale přitom jej nezahubit. U rituálu je to podobné, jenomže ta nákaza není chřipka či neštovice, ale strach z bolesti a smrti.

Úplně každý člověk se bojí bolesti a má obavy ze smrti. Na jedné straně jej děsí utrpení, na druhé straně představa posmrtné prázdnoty. Nechce dělat věci, při kterých by mohl dojít k úhoně, vyhýbá se nebezpečí. Někdy se tomu říká pud sebezáchovy. A právě ten bylo potřeba v zájmu přežití celé skupiny potlačit. Představme si lov nějakého velkého zvířete, které je dost silné na to, aby jediným úderem člověka zabilo. Na lovu doby železné bylo třeba jej obklíčit a mnoha desítkami ran ubít. Aby to lovci mohli udělat, bylo nutné se k němu přiblížit na dosah jeho obrany, museli riskovat přinejmenším zdraví a s rozmyslem zasadit úder tam, kde bude nejúčinnější. Nebylo možné v takové chvíli propadnout strachu ze smrti či zranění a zkrátka utéct. Znamenalo by to neúspěch lovu, nejspíš vlastní záhubu ve spárech rozdivočelé kořisti a zranění mnoha dalších lovců. Nedělejme si iluze, že by to v bitvě dvou lidských armád bylo něco jiného. Tam se také bojovalo na život a na smrt, ani zde nebylo možné povolit uzdu strachu. Platilo, že kdo dostal do ruky zbraň, musel ji nejen umět používat, ale hlavně mít dost sil a psychické zdatnosti k jejímu použití. Povídali jsme si o výsledku, ale co se děje při samotné zkoušce?

Odchází na ni jedinec uvyklý jistým ohledům, dalo by se říct i rozmazlování mateřské péče, jedinec stavící vlastní důležitost a tím pádem i život, zdraví a pohodlnost na jedno z předních míst. Najednou se ocitne odkázaný sám na sebe v prostředí, které jej ze všech stran ohrožuje. Nazpátek se vrátit nemůže, v tom mu brání jednak hrozba posměchu a jednak vědomí, že na cestě zpět jej čekají úplně stejná nebezpečí, jako cestou kamkoliv jinam. Má na výběr dvě možnosti - nedělat nic a nechat se sežrat, nebo bojovat o přežití. Naprostá většina lidí by asi zvolila tu druhou možnost. Tedy v minulosti - důkazem je naše vlastní existence. Jelikož zkoušky trvaly několik dnů až týdnů, bylo nutné ulovit něco k snědku. A tady to začíná být zajímavé. I kdybyste chytili neškodného králíka bezpečně do pasti, stejně se nevyhnete útoku šelem, které vám budou chtít úlovek sebrat. Nepomůže vám ani oheň, přeci nemůžete pořád sedět u plamenů, taky je nutné jít na další lov. Určitě nemine den, aby vám paní s kosou nedýchala na zátylek. Ať už bude mít podobu velkých šelem, hladu, žízně, vyčerpání, zimy či vedra, mravenců, nemoci, bažiny, pouště, zkrátka čehokoliv. Bude koukat na každém kroku a jen číhat na vaši chybu. Strach brzy přejde. Postupně se bude dostavovat klid pramenící z pochopení několika věcí. Předně člověk dobře pozná sám sebe, své silné i slabé stránky, svoje fyzické možnosti. Nebude mít z žádné činnosti strach, protože se bude znát natolik, aby dokázal odhadnout, jestli na to stačí a má cenu se do věci pustit anebo nestačí a je lepší to nechat plavat. A smířit se s tím do té doby, než se něco změní - jeho možnosti anebo ta věc. A hlavně pozná smrt. Byla mu tak dlouho nablízku, tolikrát chyběl jen vlásek ... Ta paní už nemá nic, čím by děsila. Ze strašidla se stal partner, sice nevítaný, ale poznaný, pochopený a respektovaný. Ale již ne obávaný. Také by se to dalo říci jinak: vlastní život byl sesazen na mnohem nižší místo. Odcházel chlapec, skoro dítě. Vrátil se tvrdý bojovník. Nezastrašitelný. Není čím.

Je třeba se zmínit o druhé stránce věci. Jedinec byl poznamenaný, iniciovaný, přestal si považovat vlastního života, bát se smrti. Vypadá to skvěle, jenže za každou výhodu se v přírodě platí nějakou nevýhodou. Bojovník platí daň - sice si neváží vlastního života, ale jsou mu lhostejné i životy jiných lidí. Na jednu stranu je bezva mít takového spojence, jenže on není vůči lidem schopen nějakého hlubšího citu, neřku-li důvěry. Je to velmi vysoká cena a platí ji bojovník a s ním i všichni, kteří žijí v jeho blízkosti. Platí, ať chtějí nebo ne; život není restaurace, odkud se dá utéct s nevyrovnaným účtem.

druid Roman