Lidé často porovnávají svoje znalosti a pak spolu argumentují, soutěží v tom, kdo dokáže přesvědčit druhé, že se mýlí. Co se týká buddhismu, těžko můžeme argumentovat o něčem, co je mimo oblast intelektuálního chápání. Když říkám, že někdo rozumí buddhismu a někdo ne, mám na mysli lidi, kteří chápou nebo nechápou, že podstata buddhismu nespočívá v intelektuálním porozumění. Kdo tedy neustále poukazuje na to, co učil a neučil Buddha, aniž by dokázal na jeho slova v tomto okamžiku zapomenout, ten nerozumí buddhismu. 

Mít autentickou, přímou zkušenost Pravdy vyžaduje nebýt svázán žádnou poučkou, žádnými pravidly, žádnými pojmy, žádnými kategoriemi a to se týká i tohoto článku. Mít autentickou, přímou zkušenost Pravdy vyžaduje zapomenout, co jsme se kdy dozvěděli o buddhismu, co jsme se kdy dozvěděli o sobě nebo co nám kdo řekl o Pravdě. Protože o Pravdě se nelze něco dozvědět, tu lze pouze prožívat.

Veškeré učení buddhismu včetně tohoto článku, který je naprosto zanedbatelnou kapičkou v oceánu celé buddhistické literatury, se snaží navázat kontakt s intelektuální myslí civilizovaného  člověka. Když někdo, kdo má přímou zkušenost Pravdy, chce probudit k této zkušenosti druhé, musí vycházet z toho, jak tito lidé přemýšlejí. Buddha například vycházel z toho, jaké měli o světě představy lidé jeho generace. Vycházel z filozofického pozadí tehdejší doby. Naproti tomu Kodo Sawaki vycházel z atmosféry Japonska dvacátého století. Takže jeho jazyk a způsoby se od jazyka a způsobů Buddhy na první pohled liší. V podstatě jde ale o totéž učení - jen pro jiný druh lidí. Protože Kodo Sawaki věděl, že většina Japonců hledá pohodlný život, dostatek sexu a peněz a v případě buddhistů  také satori, zaměřil se ve svých přednáškách právě na tyto slabé stránky svých krajanů. Mně je jeho přístup velice blízký, protože tyto slabosti cítím také u Evropanů a Američanů současnosti.

Někdo z vás se mnou souhlasí, někdo nesouhlasí, ale pokud se mnou souhlasíte, doufám, že se shodneme pouze na přístupu, nikoli na Pravdě, protože tu musí zažít každý sám.  Pokud se mnou nesouhlasíte, možná nesouhlasíte s mým přístupem, ale nemůžete nesouhlasit s Pravdou samotnou, protože na tu jsme všichni se svými pojmy krátcí. 

Někdy slyším názor, že duchovní člověk by měl být pokorný, skromný, neměl by říkat druhým, že jejich moudrost je nedostatečná, natož jim říkat, že jsou hloupí a podobně. Pokora je důležitá. Ale není to pokora vůči názorům lidí. Jde o pokoru vůči Pravdě. S Pravdou nemůžeme měřit svůj intelekt, i kdybychom měli sto Nobelových cen za literaturu a s Pravdou nemůžeme měřit ani svoje zásluhy, i kdyby nám celý svět tleskal a děkoval. Pravda není něco, co byhom si mohli přivlastnit a není to ani nic, o čem bychom se mohli přít. Nějaké dišputace lidiček na planetě Zemi jsou Pravdě  ukradené. Proto teprve vůči Pravdě samotné je na místě maximální pokora a tento pokorný přístup nám přináší hluboké uspokojení. Protože pro odpovědi na nejhlubší otázky se neotáčíme za lidmi nebo knihami, ale za tím, co je skutečné. U některých lidí nebo v určitých knihách můžeme nebo nemusíme najít inspiraci proto, abychom se probudili do skutečnosti. Já tuto inspiraci nacházím v učení buddhismu, ale to neznamená, že buddhismus má licenci na Pravdu. To, co je skutečné, je tu stále a není k tomu co dodat. A přece když lidé tuto čistou zkušenost nestudují a nepraktikují, žijí jednou v jakési mlze a jindy v rozbouřeném moři života. Mistr Nágárdžuna učil, že jsou dvě pravdy - jednak relativní pravda - to je například pravda o utrpení, o překonání utrpení a podobně... A pak je tu definitivní Pravda. 

Na té relativní úrovni jsem k lidem kritický - reaguju kriticky. A jindy oslavuju moudrost těch, co sami svou moudrost nedokážou ocenit. Kodo Sawaki někdy svým žákům říkal: "Vy pitomci, copak si myslíte, že nejste buddhové?" Jsem kritický vůči svým žákům ve škole, protože je mám rád. Záleží mi na nich. Když jsem jim řekl, že musí na začátku hodiny povstáním pozdravit, současně jsem jim vysvětlil, že tím nedávájí najevo úctu mně osobně, ale  vlastní skutečnosti, která přesahuje nás obyčejné smrtelníky. Na začátku hodiny stojím ve třídě společně se svými žáky a přidávám se tak k těm, kteří jsou  pokorní vůči Pravdě samotné. Dnes během zdravení jedna studentka mazala tabuli. Měla trochu zpoždění, tak mazala, ačkoli měla stát v lavici. Konečně bylo ve třídě ticho, byla slyšet jen houba. Řekl jsem:"Poslouchejte ten zvuk mokré houby, jak stírá tabuli. To je krásný zvuk, ne?" Ale studenti se smáli. Takové věci jim zatím připadají banální. Taky jsem se smál. Smích je taky způsob, jak být pokorný k Pravdě.